Obstrukce v procesu bývalého hejtmana se až podezřele podobají fíglům krále českých „zdržovačů“ Martina Chmelíře
Davida Ratha chytila policie se sedmi miliony v krabici od vína v rukou. Mluví proti němu i odposlechy a fungování středočeské korupční chobotnice do detailu popsala spolupracující obviněná Ivana Salačová. Od začátku je prakticky jasné, že je vinný, a podle toho se koneckonců i sám chová.
Stěžuje si sice na „politický monstrproces“, ale pozorovatel zvnějšku místo toho vidí bazírování na formálních detailech, neustálé stížnosti a obstrukce, brutální nátlak na soud a stupňovanou snahu vyprovokovat předsedu senátu Roberta Pacovského. Naposledy se tak stalo před 14 dny, kdy Rath pustil své advokáty k vodě a pokusil se získat nového obhájce Michala Pacovského – shodou okolností strýce svého soudce. Vzápětí oznámil, že z něj advokát Pacovský během jednání vymámil pro obhajobu citlivé informace, a dodal, že Pacovští na něj sehráli „habaďůru“.
Soudce Pacovský na to zareagoval tiskovým prohlášením, podle kterého mu není znám „obsah jakékoli komunikace mezi obžalovaným a kterýmkoliv z jeho obhájců“, jinak ale zůstal velmi decentní. A dobře dělá, balancuje totiž na ostří nože a s ním celý – skoro dva roky běžící – proces.
Rath splétá kolem Pacovského složitou síť, která se až podezřele podobá pasti, do níž svého soudce chytil bezesporu největší obstruent „předrathovské éry“ – zloděj aut Martin Chmelíř. Ten české soudy sužoval řadu let s nevšední vynalézavostí a snad až s obsedantní pílí. V jistém ohledu byl i úspěšný. To když Evropský soud pro lidská práva v lednu 2005 kvůli němu vypeskoval českou justici a donutil Ústavní soud, aby změnil svůj názor. Odsezených šest a půl let to však Chmelířovi nevrátilo. Jeho proces dodnes coby důležitý evropský judikát zmiňují diplomové práce studentů práv a odborná literatura.
Adam Černý, Rathův před čtrnácti dny odvolaný advokát, na otázku, zda Chmelířův případ zná, nereagoval. Nezbývá tedy než věřit, že jde o podobnost čistě náhodnou.
BOMBA & SEX Chmelíř (ročník 1973) hýřil v dobách své největší slávy sebevědomím a leckdo by řekl, že i arogancí. Podle jedné dobové policejní pátrací relace se po Česku proháněl v buicku se zlatou metalízou a nápisem „Killer 1“ na poznávací značce. Mimochodem Rath – pokud tedy věříme obžalobě – dokázal v jednom jediném dni (27. dubna 2012) vzít třímilionový úplatek a pak v parlamentu kritizovat Nečasovu vládu za to, že „totálně zdiskreditovala termín boj s korupcí“.
Na svědomí toho měl Chmelíř víc než dost. Kradl ve velkém auta, „vybíral“ rodinné domy a při silniční kontrole přivřel policistovi do okénka ruku, dupl na plyn a způsobil mu otevřenou zlomeninu. Obstrukce začaly už během první fáze procesu u táborského soudu, nicméně svůj talent naplno rozvinul až u odvolacího Vrchního soudu v Praze. Dostat ho do jednací síně bylo nad lidské síly. Jednou onemocněl on, podruhé jeho obhájce. Když byli oba zdraví, zapomněl advokát přijít nebo ho Chmelíř na poslední chvíli vyměnil. Takto bylo zmařeno celkem pětadvacet jednání. Na soudce odvolacího senátu i na celý vrchní soud zároveň pršela jedna stížnost za druhou.
Vrchol přišel v prosinci 1999. Chmelíř nejdřív namítl podjatost předsedy odvolacího senátu Miroslava Veverky s tím, že prý spolu měli intimní poměr. Veverka to odmítl a z projednávání věci se nevyloučil. O tři týdny později – při dalším nařízeném jednání – zavolal na soud anonym a tvrdil, že v budově je bomba. Veverka však nepovolil a jednání nezrušil. Chmelíř na něj proto 7. února 2000 podal žalobu, ve které žádal půl milionu kvůli psychické újmě, kterou mu údajně pobyt ve výbuchem ohroženém prostředí způsobil.
O týden později už soudce tlak o dvě generace mladšího muže (Veverka se narodil v roce 1927; v roce 2003 odešel do důchodu a vydal oceňovanou knihu – Evoluce svým vlastním tvůrcem) nevydržel. Využil toho, že absurdní obvinění ze společného sexu smetl ze stolu i Nejvyšší soud, a za impertinenci proti své osobě uštědřil Chmelířovi padesátitisícovou pokutu. Odůvodnil to tak, že se jednalo o „bezostyšný a bezprecedentní útok“, a dodal, že příště už půjde o trestný čin pohrdání soudem.
HOŘKÉ VÍTĚZSTVÍ V září roku 2000 vrchní soud osmiletý trest konečně potvrdil a Chmelíř zmizel ve vězení. V něm si včetně vazby odseděl šest a půl roku, poté byl propuštěn na podmínku. Jeho advokát mezitím podal neúspěšnou stížnost k Ústavnímu soudu, poté se obrátil na Evropský soud a ten v červnu 2005 rozhodl, že Chmelířovi bylo upřeno právo na nestranného soudce.
Pro Evropský soud byla klíčovou ona zatím nedořešená civilní žaloba na soudce, neboť „nelze vyloučit, že stěžovatel (Chmelíř) mohl mít v souvislosti s probíhajícím trestním řízením důvod obávat se, že v něm bude Miroslav Veverka stále vidět protistranu“. To samotné by však na rozhodnutí o podjatosti soudce nestačilo, proto Evropský soud podrobně zkoumal následné Veverkovo chování – a chybu našel. Byla jí (kromě jiných) ona – v maximální výši – uložená pokuta a fakt, že nepřišla za zdržování, ale za osobní útok na soudce: „Dotyčný soudce vnímal jednání stěžovatele podle svého osobního vnímání, podle svých pocitů, svého smyslu pro důstojnost a podle svých standardů chování, neboť se cítil osobně dotčen a uražen.“
Českému Ústavnímu soudu poté nezbylo než své původní usnesení revokovat a Chmelířův případ vrátit zpět na vrchní soud. Zdálo by se, že na podmínku propuštěnému Chmelířovi to už mohlo být vcelku jedno, ale nebylo (možná kvůli odškodnění za roky vězení). Opět rozjel kolotoč stížností, nemocí a výměn advokátů. Nový předseda odvolacího senátu Ľubomír Klimáček mu podobně jako Pacovský Rathovi musel přikázat advokáta ex offo, a to hned dvakrát.
A soudu tak trvalo zhruba další dva roky, než rozhodl. Nový trest byl podle Klimáčka jen o něco kratší než ten původní, a na věci to proto nic nezměnilo.
PARALELY Takže si to shrňme. Evropskému soudu v případě notorického obstruenta Chmelíře stačila k rozhodnutí o podjatosti žaloba na ochranu osobnosti podaná na soudce v kombinaci s tím, že se soudce, po jedné obzvlášť peprné provokaci, řekněme neudržel, naznačil osobní názor a obžalovanému „napařil“ přísnou pokutu.
S kauzou Rath se to má zatím takto. Žalobu na ochranu osobnosti podal Rath na Pacovského již v prosinci 2013 a věc stále běží (soud chce spor otevřít až na podzim). Po soudci požaduje expolitik omluvu a skoro stotisícovou satisfakci za to, že jej Pacovský nechal příliš dlouho ve vazbě, a kvůli tomu, že novináři u soudu omylem vyfotili a zveřejnili otevřenou tašku s dokumenty, na kterých šlo rozeznat osobní údaje obžalovaných. Za to už soud ostatně od ochránců soukromí dostal desetitisícovou pokutu.
Vyprovokovat se soudce Pacovský zatím nejspíš nenechal, byť i to je věc názoru. Když Rath spadl na konci dubna z kola (neměl na těle žádné viditelné zranění) a tvrdil, že se nemůže soustředit na obhajobu, nechal ho soud lékařsky vyšetřit a nehledě na jeho hlasité lamentování nařídil jednání. Zatím nedořešená eskapáda se strýcem-advokátem zase skončila tím, že soud Rathovi i přes jeho protesty přidělil advokáta ex offo.
Sám Rath k tomu během online rozhovoru se čtenáři serveru Lidovky.cz poznamenal: „Já soudce nechci znevěrohodnit, on tak činí sám – pokuta za nezákonné zveřejnění mých osobních údajů, zrušení jím rozhodnuté nezákonné vazby, zvláštní angažmá jeho strýce a bratrance… Ani jediné jsem neudělal já, já si jen dovoluji na to upozornit.“
Rathova osobní taktika zaměřená vůči Pacovskému (Lidovky.cz loni informovaly, že Rathova obhajoba potají shání informace o soudci) není ani zdaleka tak zoufalá, jak se na první pohled zdá. Rath je hráč a o týdny či měsíce „urvaného“ času mu primárně nejde. Všechny jeho obstrukce směřují zjevně k jinému cíli – odstranění soudce a „shození“ procesu, což by mohlo znamenat zdržení o léta a teoreticky i nižší trest. Chmelíř mu prorazil cestu a argumenty Evropského soudu o podjatosti či nepodjatosti soudce musejí nyní zvažovat i české soudy – především ten ústavní. l •
Všechny Rathovy obstrukce směřují zjevně k jedinému cíli – odstranění soudce a „shození“ procesu, což by mohlo znamenat zdržení o léta a teoreticky i nižší trest.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
