R o k 1 9 9 9 p o č e s k u
Ve světě sílí naděje, že nynější zpomalení hospodářského růstu je jen krátkodobé a že již napřesrok bude vystřídáno opětovným vzestupem. V Česku lidé spíše přemýšlí, kam až se národní hospodářství může propadnout a kdo z nich se ocitne v armádě nezaměstnaných, jejíž počet rychle směřuje k půl milionu.
Dva místopředsedové sociálnědemokratické vlády otevřeně hovoří o akutní hrozbě velké krize. První, legislativec Pavel Rychetský, říká, že je tu nebezpečí rozpadu národní ekonomiky v důsledku ztráty odbytu a že politikové budou muset v zájmu záchrany hospodářství vytvořit někdy v létě roku 1999 vládu národního sjednocení. Hospodářský vicepremiér Pavel Mertlík zase soudí, že letos zažijeme poprvé ve své novodobé historii skutečnou ekonomickou krizi.
Zatímco Rychetský zřejmě míří k politickému rozměru událostí příštích, Mertlík má asi na mysli hlavně lidi, jichž se musí zbavit problémové podniky. Možná to ale až tak ostré nebude. Dobrý voják Švejk by asi s úsměvem prohlásil: „Poslušně hlásím, vono to je jedno, když to je stejně v… Pak by si šel dát možná cmundu, protože ta je u nás od poloviny 18. století, kdy Marie Terezie zavedla ve střední Evropě brambory, vždycky jistá.
Prorocká slova
Když prezident Václav Havel vyrukoval 1. dubna 1997 s termínem blbá nálada, leckdo mu v duchu přikývl, hodně lidem se to ale nelíbilo. Havel tehdy zmínil tento údajný pocit národa v rozhovoru pro Českou televizi v souvislosti s názory některých politiků, že o vstupu České republiky do Severoatlantické aliance by se mělo na domácí úrovni rozhodnout v referendu. Mluvil o čecháčkovské mentalitě chrobáků a o absenci národních vizí a upozornil, že mohou přijít ještě „lecjaké nedobré věci . Později v témže roce se k tomuto pocitu ještě několikrát vrátil a vysvětlil ho tak, že doznívá první vlna zklamání občanů ze skutečnosti, že po listopadu 1989 u nás nenastal ráj na zemi a naopak nastoupily problémy, které se projevují hospodářskými potížemi, nedotaženou privatizací a nevyjasněnými pravidly kapitálového trhu. Mluvil o dusnu v politickém i veřejném životě, které se projevuje škodolibostí, zlomyslností, zlovolnými úskoky a radostí z omylů druhých.
„Blbá nálada popudila zejména tehdejšího premiéra Václava Klause. Prezidentův mlhavý postřeh se však začal velmi rychle naplňovat zřetelným obsahem a také jasnými politickými důsledky právě pro Václava Klause. V dubnu a květnu 1997 přijala vláda postupně dva balíčky restriktivních a dalších opatření, které měly zvrátit zhoršování ekonomiky. Téhož roku v květnu devalvovala koruna, na konci listopadu byl Klaus přinucen podat v důsledku aféry s nejasným financováním ODS demisi. Z ODS se odštěpila pozdější Unie svobody. Hrubý produkt vzrostl v roce 1997 jen o jedno procento. Přišly předčasné parlamentní volby v červnu 1998, o měsíc později byla jmenována menšinová sociálnědemokratická vláda, která se dodnes musí opírat se skřípáním zubů o politickou smlouvu s opoziční ODS.
Podle posledních dostupných čísel za rok 1998 se hrubý domácí produkt snížil v lednu až září meziročně o 2,1 procenta, průměrná reálná mzda klesla v témže období o 2,5 procenta a nezaměstnanost se vyšplhala v listopadu na sedm procent. Pesimismus získal na síle zejména po oznámení meziročních výsledků průmyslu za září a říjen, kdy se předchozí mnohaměsíční růst produkce tohoto odvětví změnil v sílící pokles. Prezident Havel měl pravdu. Mají ji teď také Rychetský s Mertlíkem?
Nikdo nám nepomůže
Česká ekonomika je velmi otevřená. Aby mohla existovat, musí intenzivně dovážet a vyvážet. Míra její prosperity je proto přímo svázána se světovým trhem. Když ten skomírá, česká ekonomika trpí; když se světový trh zdárně rozvíjí, vytváří se pro nás příznivá situace. Špatnou zprávou z tohoto pohledu je, že situace ve světě není momentálně nikterak radostná. Dobrá zpráva však zní, že aktuální výhled je mnohem lepší, než jak se jevil ještě před několika málo měsíci.
Společenství vyspělých zemí se v roce 1998 tak trochu vylekalo, že léta prosperity by mohla vystřídat hospodářská recese. Příčinou byla série finančních krizí, která vypukla na přelomu jara a léta 1997 v malých ekonomikách jihovýchodní Asie, později zasáhla i druhou největší ekonomiku světa Japonsko, v létě 1998 Rusko a nakonec začala ohrožovat Brazílii, odkud je hospodářsky vzato jenom kousek do Spojených států a pak do Evropy.
Všechny odhady renomovaných institucí se shodují, že hrubý domácí produkt světa se po tempech růstu kolem čtyř procent v letech 1994 až 1997 snížil v roce 1998 přibližně na polovinu, což znamená asi dvě procenta. To je velmi výrazný pokles, a tak se nelze divit, že Mezinárodní měnový fond zdůraznil ve své prognóze dalšího vývoje ze září 1998 četná rizika, jimž svět musí čelit, a varoval před hrozbou globální recese.
V závěru roku 1998 nicméně Mezinárodní měnový fond i některé další instituce konstatovaly, že hrozba recese byla oslabena. Příčinou tohoto optimističtějšího pohledu je série kroků, které fond a klíčové ekonomiky během posledních několika měsíců podnikly. Snížily se úrokové míry ve Spojených státech a některých dalších zemích, japonská vláda zmobilizovala ohromné sumy z veřejných prostředků na posílení národního bankovního sektoru, Mezinárodní měnový fond odsouhlasil pro Brazílii pomoc ve výši 40 miliard dolarů na podporu kursu její měny a uvolnil první část z jedenácti miliard dolarů pro Rusko.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ve své poslední prognóze z prosince 1998 konstatuje, že finanční trhy ve světě se po roce a půl trvajících turbulencích poněkud zklidnily. Rizika podle ní ale trvají a k jejich oslabení je třeba přijmout další opatření. Organizace předpokládá, že tempo růs-tu hrubého domácího produktu vzroste ze dvou procent odhadovaných pro rok 1998 na 2,1 procenta v roce 1999. Mezinárodní měnový fond před dvěma týdny aktualizoval svůj odhad růstu světové ekonomiky v roce 1998 na 2,2 a pro letošek rovněž na 2,2 procenta, ze zářijového předpokladu ve výši dvou a 2,5 procenta. V dalších letech by se světová ekonomika mohla podle MMF postupně vrátit k předchozím tempům.
Pro jistotu si ale znovu připomeňme, že i při mírně optimističtějším tónu posledních předpovědí je skutečností, že v roce 1998 se tempo růstu světové ekonomiky prudce snížilo ze čtyř na zhruba dvě procenta. Ve stejné míře by měla vzrůst světová ekonomika také letos. Pro Evropskou unii, jejíž členské státy jsou hlavními obchodními partnery České republiky, prognózuje OECD letošní přírůstek hrubého domácího produktu na 2,2 procenta, zatímco loni to bylo odhadovaných 2,8 procenta. V Německu by se měl růst HDP letos zpomalit na 2,2 z loňských 2,7 procenta. O nějakém automatickém obecném vzestupu tempa růstu zahraniční poptávky po českém zboží a službách tedy nemůže být v letošním roce ani řeč, ba přesně naopak. Pokračovat by ale měl příznivý vliv nízkých světových cen ropy a dalšího zlevnění ostatních komodit, který se v roce 1998 zcela jasně odrazil ve zpomalení růstu cen českých průmyslových výrobců.
Nejisté oživení
Souhrnný ukazatel ekonomiky, jímž je hrubý domácí produkt, klesá v České republice nepřetržitě již tři čtvrtletí, a to dokonce zrychlujícím se tempem. Jestliže v lednu až březnu byl HDP ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku nižší o 0,9 procenta, ve druhém čtvrtletí se propad prohloubil na 2,4 a v červenci až září dokonce na 2,9 procenta. Pokles hrubého domácího produktu za první tři čtvrtletí roku 1998 tak činí ve srovnání se stejným obdobím roku předchozího 2,1 procenta. Čím to? Statisticky vzato klesá spotřeba domácností i vládního sektoru a také investice, protože vláda omezila výdaje a centrální banka přiškrtila ekonomiku vysokými úrokovými sazbami. Zachránit by to mohl teoreticky export, ale nezachránil, jelikož je ve stálých cenách nižší než import (deficit zahraničního obchodu se od konečné spotřeby a investic odečítá, případný přebytek by se přičetl).
Do takovéto situace, i když bez znalosti přesnějších údajů o HDP ve třetím čtvrtletí 1998, přišel koncem listopadu se svou poslední prognózou Český statistický úřad, který odhadl, že hrubý domácí produkt klesne v roce 1998 celkově jen o 1,9 procenta, načež v roce 1999 vzroste přibližně o půl procenta. Ještě starší odhad ministerstva financí, který ovšem figuroval při přípravě návrhu nového státního rozpočtu, uvádí, že hrubý domácí produkt se sníží v roce 1998 jenom o půl procenta a v roce 1999 vzroste o 1,5 procenta. Podle názoru Mezinárodního měnového fondu z konce listopadu bude český HDP za rok 1998 nižší meziročně přibližně o dvě procenta, ale letos stoupne o půl až jedno procento. Ekonomický propad v loňském roce je jistý. Je ale jisté také předpovídané oživení v letošním roce? A hlavně - kdy se dostaneme na trvalejší roční rovnovážné přírůstky HDP kolem pěti nebo šesti procent, abychom se alespoň za třicet či čtyřicet let přiblížili k německému blahobytu?
Měnový očistec
Jedním z důvodů hospodářské krize, do níž se Česká republika loni dostala, jsou vysoké úrokové sazby, které chybně udržuje Česká národní banka. Že jde o jasnou chybu, to jednoznačně ukázal loňský rok, pro jehož závěr si ČNB původně stanovila jen tak od stolu jako měnový cíl čistou inflaci v rozmezí 5,5 až 6,5 procenta. Ve skutečnosti se však tento ukazatel s její vydatnou pomocí v podobě drahých peněz dostal v listopadu již na 2,6 procenta, a to v podmínkách, kdy byl pokles hrubého domácího produktu zcela zjevný. Druhým, pozitivním produktem měnové restrikce je prudké zmírnění vnější nerovnováhy ekonomiky, když například deficit zahraničního obchodu klesl ve srovnání s rokem 1997 zhruba na polovinu.
Pochybnosti lze mít i o samotném přechodu od řízení měnové politiky podle měnové zásoby a celkového vývoje hospodářství k technokratickému cíli v podobě čisté inflace, k němuž došlo v prosinci 1997. Zdá se, že transformující se ekonomika potřebuje spíše jemnou a pružnou měnovou politiku zvažující všechny aspekty než tupý jednoduchý cíl. K tomu by ale musela mimo jiné existovat alespoň elementární koordinace měnových a vládních politik, která však od roku 1996 - zřejmě i z důvodu osobní řevnivosti mezi tehdejším premiérem Václavem Klausem a guvernérem ČNB Josefem Tošovským - absentuje. Teprve poslední vývoj naznačuje, že bychom se mohli takové koordinace přirozeným způsobem dočkat. Přispěla k tomu pravděpodobně i několikaměsíční zkušenost staronového guvernéra Josefa Tošovského s funkcí předsedy vlády a jistá bezradnost Miloše Zemana s nynějším ekonomickým marasmem. Na potřebu koordinace měnových a vládních politik pro ČR výslovně upozornil Mezinárodní měnový fond již v roce 1997.
Úrokovou chybu začala centrální banka napravovat v posledním červenci, nejdříve váhavě, v prosinci však už velmi razantně. Klíčová dvoutýdenní repo sazba se tak dostala během půl roku z patnácti na 9,5 procenta, přičemž nová úroveň diskontní sazby na 7,5 procenta naznačila, že pokles dvoutýdenní repo sazby bude pokračovat i letos. V průběhu roku 1998 ČNB rovněž dvakrát snížila povinné minimální rezervy komerčních bank.
Těmito opatřeními by se do ekonomiky mělo teoreticky dostat více peněz. Teoreticky proto, že bankovní sektor jako celek zatím nejeví příliš ochoty k expanzi zlevněných úvěrů. Příčinou je především jeho špatný stav, který lze ilustrovat zhruba třetinovým podílem klasifikovaných úvěrů na jeho celkovém úvěrovém portfoliu. Komerční bankéři také rádi říkají, že podniky nemají dobré projekty a pro jistotu hned sestavili seznamy mnoha oborů, kam se úvěry prostě dávat nesmějí. Dalším uzlem na penězovodu jsou zpřísněná pravidla úvěrové obezřetnosti, jimiž ČNB doprovodila první snížení povinných rezerv v červnu 1998. Na pomoc bankovnímu sektoru znovu přispěchala vláda, i když sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman původně tvrdil, že bankám už nedá ani korunu. Česká spořitelna se tak v prosinci zbavila 10,5 miliardy korun špatných úvěrů. Doprivatizace tohoto ústavu a také Československé obchodní banky a Komerční banky se zároveň stala jednou z priorit vlády. Výrazné prvky podpory klíčovým bankám obsahuje rovněž vládní revitalizační program pro průmysl.
Českou národní banku ale čeká ještě další očistec. Bude totiž muset přiznat, že kurs národní měny nelze ponechat v našich nynějších podmínkách svému osudu. Když dnes Josef Tošovský mluví o nutnosti založit dlouhodobý ekonomický růst na investicích a exportu a zároveň přesvědčuje některé další členy bankovní rady ČNB o potřebě nižších úrokových sazeb, už to tak trochu přiznává. Kurs kolem osmnácti korun za marku je vzhledem k bídě české ekonomiky očividně nadhodnocený, hlavně v důsledku vysokého kladného rozdílu korunových úrokových sazeb proti dřívější základní markové a dnes tříprocentní eurosazbě. Velmi jemně na to poukazuje i zpráva o konzultacích mezi MMF a ČR z loňského listopadu, v níž se vyjadřuje názor mise fondu, že „reálný efektivní směnný kurs posílil během roku 1998 asi o patnáct procent zhruba na úroveň převažující od roku 1995 do měnové krize v květnu 1997 a určitý obrat by nebyl nevítaný .
Tápající vláda
Další peníze přijdou do ekonomiky přes již rámcově schválený deficit státního rozpočtu ve výši 31 miliard korun. Vládní sociální demokracie má i spoustu dalších papírových plánů, jak ekonomiku rozhýbat, co z toho se však stane skutečností a co skutečně zabere, toť otázka. Její pozice, role i skutečné schopnosti jsou totiž značně problematické. V Poslanecké sněmovně má menšinu a její vznik v červenci 1998 byl umožněn jen díky smlouvě s opoziční ODS Václava Klause. Tato smlouva však kabinetu Miloše Zemana nezaručuje bezproblémové vládnutí, protože ODS považuje některé prvky vládní politiky za škodlivé a staví se aktivně proti nim.
ČSSD se tak musí neustále pokoušet získávat ad hoc nebo dlouhodobější podporu zejména u lidovců, kteří se zdají být jejím potenciálním partnerem. Návrh státního rozpočtu na rok 1999 prošel ve sněmovně rámcově napodruhé právě tímto způsobem. Ale ani tyto dvě strany dohromady by neměly v Parlamentu většinu. Unie svobody v čele s Janem Rumlem je proti sociální demokracii ostře naladěna, přičemž koalice s komunisty se zatím všechny strany politicky bojí. Co není, může ale být. Při hlasování o návrhu rozpočtu byly hlasy komunistů Zemanovi dobré.
Podle kuloárových informací Miloš Zeman v praxi osobně jedná s Václavem Klausem bez vědomí sociálnědemokratických špiček nad rámec politické smlouvy mezi oběma stranami a pokouší se případ od případu vyjednávat pro svou vládu výhodnější pozici. Postavení Klause vůči zbytku opozice přitom čerpá svou sílu především ze smlouvy s ČSSD. Když se ale pokusil převzít politickou iniciativu a postavit se do čela akčního přístupu Poslanecké sněmovny k hrozbě prohlubující se hospodářské krize, totálně neuspěl. Jeden z klíčů k vyřešení mnoha problémů české ekonomiky přitom nepochybně spočívá v nových zákonech, které by měly být rychle a kvalitně jednak připraveny, jednak schváleny.
Problémy má však Zemanův kabinet na obou frontách, tedy i včetně přípravy zákonů. Může za to také snad vůbec největší slabina sociálních demokratů, kterou je očividná neschopnost sestavit kvalitní akceschopnou vládu. Místopředseda vlády pro hospodářskou politiku Pavel Mertlík například nemá vůbec nic společného s ministrem průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem, i když oba nosí stejné politické tričko. Podobně místopředseda vlády pro legislativu Pavel Rychetský si nerozumí jak s Mertlíkem a Grégrem, tak ani s ministrem financí Ivem Svobodou.
Tyto třenice a impotenci kabinetu chápou nejlépe chytří lidé s levicovým myšlením, kteří dostali nabídky na poradenská vládní místa, ale odmítli se k rozhádanému týmu Zemanových „sebevrahů s nevyjasněnými kompetencemi jednotlivých funkcionářů připojit. Realitou je i silné protizemanovské křídlo uvnitř ČSSD symbolizované mladým, ale už velmi zkušeným sněmovním tandemem Petra Buzková - Stanislav Gross. Možná že právě takovéto úvahy přivedly Pavla Rychetského k výrokům o nadcházející krizi a o potřebě široce koncipované vlády národního sjednocení. Už někdy v roce 1996 vyslovili někteří političtí pozorovatelé, i když jenom soukromě, provokativní úvahu o koalici ODS s komunisty. Dnes tu máme smlouvu mezi ČSSD a ODS. A zítra?
Tátové bez práce
Na konci listopadu evidovaly úřady práce 363 tisíc uchazečů o práci, o 109 tisíc více než o rok dříve. Míra nezaměstnanosti tak dosáhla sedmi procent, zatímco před dvanácti měsíci to bylo jen 4,9 procenta. V Mostě, který je nejvíce postiženým okresem, činila nezaměstnanost 15,3 procenta. Nad dvanáctiprocentní mírou byly ještě další čtyři okresy - Chomutov, Louny, Karviná a Teplice. V okrese Mladá Boleslav, kde sídlí úspěšná Škoda-VW, byla nezaměstnanost jen 2,7 procenta. Nejnižší číslo vykazuje stále Praha-východ s 1,5 procenta. Celostátně připadalo na jedno volné pracovní místo 8,4 uchazeče, v okrese Karviná to ale bylo 41,4 uchazeče. Nezaměstnanost mladistvých a absolventů škol dosahuje 18,8 procenta. Podporu bere asi polovina evidovaných uchazečů o práci.
Skutečně nezaměstnaných ale bývá obvykle více, než jak to ukazuje evidence. Ne každý člověk je totiž psychicky schopen jít na úřad práce a obcházet potom potenciální volná místa s formulářem, případně se přímo či z náznaků dovídat, že je už moc starý. Kolik formálně výdělečných, ale ve skutečnosti asi živořících lidí bez práce se ukrývá v české armádě živnostníků, to žádná statistika neříká.
Sedmiprocentní nezaměstnanost zřejmě není v českých aktuálních podmínkách ekonomicky, sociálně ani politicky žádnou katastrofou. Řada odborníků se domnívá, že právě zhruba toto číslo představuje jakousi naši optimální hranici přirozené nezaměstnanosti, odrážející potřebný prostor pro zánik a vznik podniků a podporující pracovní morálku. Rakousko ale docela dobře prosperuje s nezaměstnaností jen 4,5 procenta. Podíl lidí, kteří nemohou najít práci dlouhodobě, je v České republice zatím malý. Už dnes ale máme silná regionální ohniska a vysokou nezaměstnanost mládeže.
Na jaké úrovni se nezaměstnanost u nás stane velkým problémem ovlivňujícím politiku, jako je tomu v Německu s jeho 10,6 procenta (před rokem 11,8 procenta), to se zřejmě brzo dozvíme. Odborné odhady totiž říkají, že nezaměstnanost teď bude pokračovat ve svém rychlém vzestupu možná až k deseti procentům na konci roku 1999. To absolutně představuje zhruba půl milionu a dvacet tisíc lidí, asi o 160 tisíc osob více než teď. Je docela pravděpodobné, že spoustu podniků, které nutně zkrachují, žádné jiné firmy v blízké budoucnosti nenahradí, a nám tak zůstane vysoká nezaměstnanost hezkou řádku let. Zásadní spásu od vládního programu boje s nezaměstnaností nečekejme. Návrat k nějakým šesti sedmi procentům nezaměstnaných bude možný jenom tehdy, jestliže se ekonomika dostane dlouhodobě na tempa růstu kolem pěti či šesti procent. Až tam bude, pak blbá nálada v Česku pomine.
