Velmistr Kašparov

Mirek Topolánek bojuje ve finále se všemi a o všechno

Ještěže neštěstí ve hře bývá vyvažováno štěstím v lásce. Kdyby tomu tak nebylo, byl by teď na premiéra Mirka Topolánka, válčícího zároveň s Jiřím Paroubkem, Václavem Klausem, Pavlem Bémem i vlastní manželkou docela smutný pohled. Ačkoli teprve čeká, až jeho druhou vládu jmenuje prezident, čtyřletý sen o Strakově akademii se zdá být u konce. Musel by se stát zázrak, aby Topolánkova vratkého pravozeleného holuba na střeše shledali poslanci lepším než modro-oranžovo-černého vrabce v hrsti, jehož jim pro třetí pokus kvapně nabízí Paroubek. Když se zázrak nestane, má předseda ODS „po ptákách“ a dá svou funkci k dispozici, jak už slíbil. Což by zřejmě byl jeho poslední úkon ve vysoké politice.
Jenže co je to všechno proti radosti z děťátka, které se má narodit poslankyni Lucii Talmanové? Není nakonec otcovství tou nejhezčí tečkou za politickou kariérou a dítě tím nejpodivuhodnějším výsledkem sedmiměsíční politické krize v zemi? Nezplodil jsem v té všivé době důvěryhodnou vládu, ale dokázal jsem zplodit potomka, může se utěšovat Topolánek. Navíc po nezáživných bytových nebo odposlouchávacích skandálech má česká veřejnost před sebou šťavnatý královský příběh plný vášně, života i bolesti. Příběh rytíře, který si mezi tažením do bitev užívá světských slastí, protože zítra už může být pozdě. Ne náhodou se z davu ozývá uznání typu „je to samec“, vždyť i ruský vůdce Vladimir Putin nedávno překvapivě pochválil izraelského prezidenta Moše Kacava, který je podezřelý ze znásilnění desítky žen. Plodnost či sex lidi stále ještě fascinují více než moc a partajní hrátky. Naštěstí.
Na druhou stranu mocní mají mít kromě nadhledu i odpovědnost. Jak vůči svému manželství a rodině, tak vůči voličům. To, co Topolánek předvádí v posledních dnech, tedy bezhlavé útoky na politické protivníky i souputníky, fotografy či vozidla, nemá s odpovědností nic společného. Může být, že je vyčerpán únavným hledáním východiska z volebního patu i svou rodinnou situací, ztráta sebekontroly u ústavního činitele však signalizuje hlubší defekt. Jednak má premiér kolem sebe početný tým, který by měl šéfa korigovat, což se evidentně neděje, jednak je po Vánocích, kdy byl čas odpočívat. Jestli relaxace nebyla relaxací, pak je každá rada drahá.
Nedivme se ani protaženým obličejům řady občanských demokratů, kteří si koaliční vládu s lidovci a zelenými představovali jinak. Nejspíše tak, jak ji Topolánek dohodl loni v létě. Ztráta ministerstev financí, zahraničí a místního rozvoje je těžkým úderem straně, která se cítí být vítězem voleb a zavedení rovné daně bylo jejím volebním praporem. Dvakrát do stejné řeky však vstoupit nelze, a proto musel premiér za druhý pravozelený pokus zaplatit vyšší cenu. Je ale znovu jeho vinou, že si nechal letní modro-černo-zelenou kombinaci rozmluvit Paroubkem a Klausem a nedal jí vůbec šanci projít sněmovnou. Nikdy se už nikdo nedoví, jak by to dopadlo. Třeba dobře. I personálně šlo o mnohem kompetentnější tým, než je ten chystaný.
Předseda ODS stále více ztrácí nervy a šlape vedle. Rozehrát boj na několika frontách najednou je fatální chyba, které se každý normální vojevůdce snaží vyvarovat. Nikoli Topolánek. Ten naopak v prchlivosti rozpoutal bratrovražedné soupeření uvnitř své strany, a to v nejméně vhodnou chvíli, kdy potřebuje každý poslanecký hlas a pevné partajní zázemí. Vypustil z láhve džina sporu s Pavlem Bémem a s Václavem Klausem, který ho teď semílá více než Paroubkův kafemlejnek. Je evidentní, že prezident se rozhodl zdržovat jmenování druhé Topolánkovy vlády, co jen to půjde, respektive dokud nebude všem formalitám učiněno zadost. Dalo se to čekat, proto je divné, že Topolánkovi úředníci poslali na Hrad náležitosti potřebné pro jmenování, jako jsou čestná prohlášení ministrů, teprve minulý týden. Zatímco se Topolánek smaží ve vlastní šťávě, frontový kruh kolem něho se uzavírá a protivníci se domlouvají na dělení kořisti. Možná se ještě hledají způsoby, jak předejít výkladu ústavy, že by Topolánkova vláda spojila hlasování o důvěře s nějakým zákonem, jak o tom snil už v létě Martin Bursík. Ale harmonizace postupuje. Klaus si notuje s Paroubkem na potřebě dohody politických stran a v odporu proti přeběhlictví, rozumí jeho nápadu převolit šéfa sněmovny Miloslava Vlčka ještě před hlasováním o důvěře druhé Topolánkově vládě jako pojistce proti vzniku ústavní krize. Paroubek si pochvaluje spolupráci s Bémem na pražské radnici a Bém jako první naznačil Topolánkovi, že by měl v případě krachu druhé vlády předat žezlo v ODS.
Je to paradoxní, ale z portfolia Topolánkových protihráčů jediná Pavla Topolánková nejeví touhu poslat premiéra do říše zapomnění. Trápí se, ale manželovi přeje, aby svého rozhodnutí nelitoval, a Lucii Talmanové zdravé dítě. Nemusela, a přesto manžela doprovodila na novoroční oběd do Lán. Tak nějak to evokuje Faustovu statečnou Markétku, kterou Topolánková byla už asi i v době manželova politického růstu. Je-li něco k zapamatování z téhle doby politického trpasličení, pak nejspíše tohle.