V zálivu sv. Vavřince od nového roku omezují kvůli velrybám námořní dopravu. Nejde přitom o bezhlavou lobby aktivistů, ale o ekonomicky důkladnou rozvahu Kanaďanů
Komerční lov velryb, který celosvětově „proslavily“ protestní akce organizace Greenpeace, není zdaleka jediným profitujícím byznysem, jehož předmětem jsou kytovci. Takzvaný whale watching, tedy turistické pozorování velryb na všemožných plavidlech, je z globálního hlediska jedním z nejrychleji rostoucích odvětví turismu. A podle nejnovějších studií se může stát dokonce ukázkovým příkladem ekoturismu – ochraňuje totiž i samotný předmět podnikání, v tomto případě velryby a jejich přirozené prostředí.
Nejde o nepodložené spekulace, ale o fakta. Podle Whale and Dolphin Conservation Society generuje pozorování velryb celosvětově až 900 milionů dolarů každý rok a užíví okolo patnácti tisíc lidí v 65 zemích světa. Mezinárodní fond pro blaho zvířat (The International Fund for Animal Welfare) odhaduje, že další 2,1 miliardy dolarů ročně přináší pozorování velryb do ekonomiky nepřímo. Server Global Animal v červenci letošního roku zveřejnil zprávu, že za velrybami se každoročně vydává zhruba třináct milionů lidí. Přitom v roce 1998 to bylo pouhých devět milionů. Průměrný růst v tomto sektoru turistického ruchu za posledních deset let činí 3,7 procenta.
Za velrybami se pozorovatelé vydávají nejen na velkých výletních plavidlech, ale také na nafukovacích raftech nebo na kanoích či luxusních lodích. Výběr míst je pestrý – od norských fjordů přes ústí řeky Amazonky až po Havajské ostrovy. Přestože Mekkou pozorování velryb zůstává nadále Severní Amerika, kam míří 50 procent všech návštěvníků, vykazuje tento region meziroční růst ve výši pouhých 1,5 procenta. Jenže zatímco se atlantické pobřeží Severní Ameriky potýká s hlubší recesí, kanadský Quebec se zálivem svatého Vavřince je na vzestupu.
Střet zájmů
Záliv sv. Vavřince ležící poblíž ostrovu Newfoundland je největším říčním ústím na světě – Česká republika by se do něj vešla více než třikrát. Vzhledem k obrovskému rozdílu mezi přílivem a odlivem dochází k velkému prosolení řeky sv. Vavřince, a to hluboko do vnitrozemí. Specifické klimatické podmínky, složení vody a dostatek potravy povýšil tento záliv na hodovní stůl velryb. V období od května do konce října se tam za potravou vydává velké množství druhů, včetně plejtváka malého, plejtváka myšoka, plejtváka obrovského nebo keporkaka. V přilehlém fjordu Saguenay, který je největším svého druhu v Kanadě, žije jedna z nejpočetnějších kolonií vzácných delfínovců běluh.
Právě kvůli ochraně kytovců byly v roce 1998 fjord Saguenay a část zálivu sv. Vavřince vyhlášeny mořskou rezervací Saguenay–St. Lawrence Marine Park. Ta slouží k ochraně třinácti druhů živočichů, z nichž se více než polovina řadí mezi ohrožené. Nicméně záliv sv. Vavřince podobně jako stejnojmenná řeka, které pro Evropu v šestnáctém století objevil francouzský mořeplavec Jacques Cartier, zároveň leží na významných námořních trasách. Ať už vedou do Quebeku, Montrealu či dál do oblasti Velkých jezer. Ročně projede zálivem kolem deseti tisíc vyhlídkových plavidel a přibližně pět tisíc nákladních lodí. A na této strategicky důležité a dnes velmi vytížené dopravní i obchodní tepně stále častěji dochází ke kolizím kytovců a lodí.
Specifický biotop se sladko-slanou vodou svědčící velrybám se ale také zasloužil o rozkvět turistického průmyslu. V zálivu působí mnoho jednotlivců i společností, které vydělávají na vyhlídkových lodích, z nichž je možné velryby pozorovat.
Provoz řízený počítačem
Konflikt mezi lidmi a vodními savci zaujal vědce a studenty z Montrealské univerzity. Tým odborníků letos vypracoval program, který modeluje každoroční migrační trasy velryb v průběhu roku a zároveň do programu promítá pohyb turistických, rybářských a velkých nákladních lodí. Výsledkem je unikátní síť tras, a hlavně možnost odhalit kritické oblasti, kde hrozí srážka častěji a kde vůbec.
Díky spolupráci s profesionálními lodními kapitány a předními biology vznikl nejen seznam nových tras, ale i omezení, která mají střety s velrybami eliminovat, aniž by tím utrpěla ekonomika dopravy. „Data sbíráme vlastně již od roku 1994. Nedokážu si představit komplexnější výsledek než ten, kterého jsme dosáhli,“ říká doktorand Clément Chion, jeden z badatelů.
Některé změny byly bezpodmínečně nutné. „Při průměrné rychlosti pětadvacet uzlů, tedy nějakých 46 kilometrů v hodině, je pro velrybu srážka s lodí automaticky smrtelná,“ upozorňuje Chion. „Při snížení rychlosti pod deset uzlů však končí tragicky jen asi třetina nehod.“ Celý systém řízení dopravy ve fjordu bude uveden do provozu v roce 2012. Jeho úspěch závisí nejen na ochotě a spolupráci kapitánů lodí, ale i na citlivém vnímání dalších důležitých okolností, jako je počet a pohyb plavidel a velryb, zda je příliv nebo odliv či jaké je právě počasí.
Velkým argumentem ochránců přírody pro zavedené změny v lodní dopravě se stalo právě pozorování velryb, které v Quebeku zažívá neuvěřitelný boom. Nejvyšší finanční výnosy jsou totiž úzce spojeny právě s ním – jeden pozorovatel za hodinovou vyjížďku zaplatí asi 143 kanadských dolarů, což je v přepočtu zhruba 2700 Kč. Přetrvávají ovšem některé systémové nedostatky – například provideři „velrybích výprav“ nemají povinnost odvádět část zisku do pokladny parku. V důsledku je tedy přínos pro ochránce minimální.
Chce to pevné nervy
Pokud se chcete stát pozorovatelem velryb, vyplatí se být obezřetný. Ne všechny společnosti třeba svým klientům umožní spatřit to, čím se chlubí v inzerátech a na fotografických upoutávkách. Záleží na renomé firmy a typu plavidla, ale také například na tom, zda znáte svoje práva a víte, co si v balíčku kupujete. Ve většině případů společnosti nabízejí vyjížďku na obří lodi, na které se tísní stovky turistů. Plavidla se navíc kvůli obřím rozměrům nemají ke kytovcům přiblížit blíže než na 400 metrů, takže majestátní velryby pak před zraky rozhořčených pasažérů často vypadají jako čmouhy splývající s rozbouřenou hladinou moře.
Pokud chcete zažít opravdový adrenalinový zážitek, musíte se na moře vydat na malém člunu nazývaném zodiac. Toto plavidlo totiž umožňuje pozorování velryb od hladiny, což se v žádném případě nedá srovnat se stísněnými podmínkami na palubě cruiseru. Zodiac má však i své háčky. Člověk nesmí trpět mořskou nemocí, neměla by mu vadit slaná voda v očích, závratná rychlost a musí se smířit s tím, že na palubě jsou zakázány fotoaparáty a kamery.
A to nejdůležitější nakonec, nesmí se velryb bát. Čluny jsou pro mořské savce natolik lákavé, že se je často vydávají prozkoumávat. A dělají to důkladně ze všech úhlů – někdy vystrčí hlavu z vody a pátravě si prohlížejí člun i posádku, ještě častěji se však rozhodnou prověřit psychiku přítomných tím, že zodiac podplouvají. Keporkaci, kteří jsou známí tím, že vyskakují nad hladinu, jsou pak skutečnou zkouškou chladných nervů.
Lesk a bída ekoturismu
Ekoturismus není samospásný, obzvláště pokud neprobíhá rozumně. Přestože se v Quebeku od počátku řídí zásadou „taking nothing but pictures“, překračují některé agentury v honbě za co největším ekonomickým ziskem tenkou hranici přiměřenosti. Jedním z negativních faktorů hovořících proti současnému ekoturismu je například nadměrný počet výletních pozorovatelských lodí.
Zatímco námořní společnosti jsou omezovány v pohybu prostřednictvím mnoha regulí, v turistickém ruchu se pravidla neustále porušují a obtížně se postihují. Zvýšený cestovní ruch třeba na kanadskou listinu ohrožených druhů dostal dravé kosatky. Rostoucí lodní provoz narušuje klid, stravování a výchovu velrybích mláďat.
V Kanadě je zatím situace stabilní, ale případy v dalších světových destinacích ukazují, jakým problémům tento byznys, stejně jako příroda, může čelit. Na Floridě se například rozmohlo krmení delfínů fritovanými hranolky, lidé se s mořskými savci mazlí, i když podle úřadů má být pozorování „bezkontaktní“. Dalším problémem je stále vyšší rychlost, kterou jsou novější modely pozorovatelských lodí schopny plout v touze uspokojit všechna přání turistů. I to zvyšuje pravděpodobnost střetu s kytovcem. Navíc ne vždy je velryby vhodné pozorovat. Vědci z prestižního oceánografického institutu Woods Hole (Woods Hole Oceanographic Institution) zjistili, že když se velryby krmí nebo socializují, vnímají mnohem méně přijíždějící lodě, a pravděpodobnost střetu je tím vyšší. Nebezpečí pro kytovce představují stále zvýšená hladina hluku a chemické znečištění vody spojené s lodní dopravou obecně.
**Potřebná pravidla**
V řadě míst, která nabízejí pozorování velryb, roste tlak na dodržování pravidel a legislativy týkajících se řádného pozorování podmořského života. Mezi tyto příklady patří i ostrovy San Juan, které jsou součástí státu Washington – probíhají zde nejrůznější vzdělávací programy na toto téma, v širokém okolí jsou k dostání letáky seznamující veřejnost s pravidly řádného pozorování. Mezi takovými pravidly je například dodržování maximální možné opatrnosti a přizpůsobení rychlosti plavby tak, aby neohrožovala podmořský život. Tedy třeba plout ne rychleji než nejpomalejší jedinec hejna, udržovat minimálně 100 metrů vzdálenosti od hejna velryb a vzdálit se, pokud projevují nervozitu. U jedné skupiny kytovců mohou být nejvýše dvě plavidla nejednou. „Z krátkodobého hlediska může častá lodní doprava narušit jejich běžné každodenní aktivity jako hledání potravy nebo odpočívání,“ upozornil David Lusseau z Institutu biologie a životního prostředí při Univerzitě v Aberdeenu v rozhovoru pro časopis Daily Science. Dlouhodobě neřešené negativní vlivy mohou mít na celkový počet jedinců daného druhu fatální dopady. „Kojící samice mohou dokonce přijít o mléko. V konečném důsledku to pak může vést k ohrožení celého druhu,“ říká Lusseau a dodává: „Mohly by přestat odpočívat nebo může dojít ke zvýšení rychlosti dýchání. Pokud spotřebovávají více energie, zhorší se jejich zdraví. Je dobré mít také na paměti, že velryby je možné pozorovat i ze souše, což je nejbezpečnější způsob pozorování.“ Pozorování velryb je průmysl, který čeká překotná budoucnost. Totéž lze snad prohlásit i o velrybách. Ekoturismus může motivovat ke snížení lovu, musí ale být udržitelný ve vztahu k mořskému ekosystému.
