Činnost kontrolních orgánů policistů by se měla změnit
O Inspekci ministra vnitra (IMV) se mluví již dlouho. Bezbřeze, ale argumenty se míjejí. Diskuse se však má vést podle pravidel. Nejprve specifikovat předmět, pak vyjasnit, zda je s ním spojený nějaký skutečný problém, a když ano, tak v čem spočívá. A navrhnout řešení, tedy cílový stav a jak k němu dospět (alternativy a jejich konsekvence, nezávislé oponentury, profesní doporučení). Politicky odpovědní činitelé mohou až poté, při znalosti maximálního možného množství informací, rozhodnout, zda je co řešit - a jak. Ne naopak.
Fakta.
IMV je orgán podléhající ministrovi vnitra, příslušný k řízení o trestných činech policistů (§ 12 odstavec 2 trestního řádu). Její příslušníci vyhledávají, prošetřují a prověřují podezření ze spáchání trestných činů policisty. Zjistí-li příslušník IMV skutečnosti, z nichž plyne podezření ze spáchání trestného činu, začne provádět úkony trestního řízení a neprodleně o nich vyrozumí státního zástupce, který nadále nad celou věcí provádí dozor. V rozporu s laickými výroky IMV nevyšetřuje. Vyšetřování spustí usnesením o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby pouze státní zástupce a jeho pokyny IMV nadále plní.
Problém.
V souvislosti s činností IMV je zpochybňována kvalita a důslednost, s nimiž se prošetřují podezření z trestné činnosti policistů. Policisty totiž vyšetřují jejich kolegové, což a priori vzbuzuje nedůvěru. IMV však nevyšetřuje, ale provádí úkony trestního řízení. Zde může existovat podezření, že nejsou řádně prověřeny zejména podněty zaslané pouze IMV, u nichž nebylo zahájeno trestní řízení, neboť nezakládají důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podněty je tedy lépe adresovat IMV i státnímu zastupitelství. Povinností obou orgánů činných v trestním řízení je potvrdit, či vyvrátit podezření ze spáchání trestného činu. I zde může problém způsobit nečinnost (nebo nekorektní činnost) státního zástupce. Ve hře jsou však dva subjekty, což je prvek vykazující systémově kontrolní funkci. IMV může eventuální nedostatečnou činnost státního zástupce odhalit a příslušně konat - a podobně i státní zástupce, neplní-li IMV jeho pokyny. Teoreticky však nelze vyloučit ani jejich nezákonné jednání ve shodě. Co se týče vyšetřování podezření z páchání trestné činnosti samotnými orgány činnými v trestním řízení, tak tato systémová zapeklitost se neprojevuje jen v případě policistů, ale i státních zástupců a soudců, kteří vyšetřují, respektive soudí „sami sebe“. Účinnost systémových změn má své meze. Vždy a všude je lépe preferovat kvalitní personální obsazení. Příčinou pochybností nad vyšetřením některých případů tedy nejsou systémové důvody, ale spíše nekompetentnost a někdy jen lenost orgánů (ne)činných v trestním řízení.
Žádoucí stav.
Cílem jakýchkoli změn, týkajících se IMV, je: 1. postavení systémově zajišťující objektivní prošetření případů, kdy jsou policisté podezřelí z trestné činnosti; 2. kvalitní personální obsazení; 3. zajištění nezbytných podmínek pro činnost (kompetence, přístupy do databází, součinnost, logistické zabezpečení); 4. profylaktický charakter činnosti, zaměřené především na objasňování společensky závažných trestných činů.
Změna postavení IMV.
Systémově lze IMV převést do resortu spravedlnosti nebo osamostatnit, například pod Úřadem vlády. První řešení by však znamenalo, že by se - na rozdíl od současného stavu - prověřování i vyšetřování odehrávalo v rámci jednoho resortu (dosud tomu tak není, prověřování je v kompetenci resortu ministerstva vnitra, vyšetřování pak spravedlnosti). To by však bylo v přímém rozporu se záměrem postavit systémovou zábranu možnému ovlivňování z jednoho místa. To by však nenastalo, kdyby byla IMV vyčleněna z resortu MV (aby prověřovatelé a prověřovaní nebyli z jednoho resortu) a její postavení by bylo nezávislé, zaštítěné třeba Úřadem vlády. Další otázkou je, byl-li by v takových případech převeden (delimitován) celý útvar dosavadní IMV včetně současných příslušníků, nebo byla-li by vybudována inspekce do větší či menší míry zcela nová. Zajímavým námětem je začlenit útvary městské policie (popřípadě i Celní stráže) pod kontrolu nezávislé inspekce.
Personální problematika.
Od kvalitní inspekce se odvíjí i dobrý stav celé policie. Inspekce by měla mít lidské i profesionální renomé, aby mohla působit především preventivně. Neopomíjet sice bagatelní činy, ale zabývat se zejména společensky nejzávažnějšími jevy. V tomto směru by měla být metodicky vedena a její management by měl zajišťovat příslušné legislativní i technické podmínky. Její příslušníci by měli být „profesionálové“, odborníci, ale zcela nezaujatí!
Podmínky k činnosti.
Změna současného postavení IMV by přivodila jisté komplikace, zejména pokud jde o využívání nezbytných databází.V případě vyčlenění z resortu MV by tyto kompetence musely být s předstihem legislativně ošetřeny. Další ztracenou výhodou by byla resortní součinnost se specializovanými policejními útvary, nezbytnými pro složitější - a tudíž společensky nebezpečnější - případy. Nejde jen o sledování a odposlechy, ale i o expertízy a nasazení zásahových jednotek. Meziresortní dohody na papíře řeší vše, ale praxe je složitější.
Změny ve stylu práce IMV.
Inspekce má potlačit trestnou činnost v policii. To znamená nejen trestat, ale především působit profylakticky. Inspekce se tedy musí zaměřovat na objasňování společensky nejnebezpečnějších jevů a nevybíjet se na podružnostech, které lze řešit domluvou. Tento přístup a drakonické tresty za závažnou trestnou činnost pomohou ostatním policistům se „srovnat“. Kdykoli se však dostal do funkce v IMV policista bez kriminalistické zkušenosti, uchyloval se k víceméně statistickému hodnocení podřízených, charakterizovanému „čárkovým systémem“, upřednostňujícím kvantitu nad kvalitou, respektive závažností řešených případů. Oblíbeným ukazatelem byla i takzvaná „sdělitelnost“, to jest procentuální vyjádření, kolik státní zástupce akceptoval návrhů policejního orgánu na sdělení obvinění. Řešení tohoto problému spočívá ve větším důrazu spíše na vhodné charakterové vlastnosti příslušníků IMV, na korektnost výběrových řízení a na preferování odborného vzdělání, znalostí a zkušeností než na pouze formální splnění požadavku jakéhokoli vysokoškolského vzdělání. Pak nastane žádoucí zvětšení prestiže inspekce, spočívající v její profesionální i lidské kvalitě, což z ní učiní velmi vhodný a účinný nástroj na potírání společensky nejnebezpečnějších jevů. Objevují se i nápady, že by činnost IMV zkvalitnilo přerušení vazeb k policii. Například tak, že by příslušníci IMV museli ukončit služební poměr u policie. Jako členové ozbrojeného sboru v orgánu činném v trestním řízení by však museli být v nějakém služebním poměru, který by musel být kompatibilní s těmi ostatními (například, aby bylo možné uznávat hodnosti a sčítat odsloužená léta) - jinak by kvalitní příslušníci, kteří by měli tvořit základ tohoto útvaru, odešli. Takže pointa onoho návrhu, ztížit eventuální přestupy příslušníků IMV zpět do policie (kdy může existovat podezření, že před chystaným návratem nebudou vůči cílovému útvaru policie objektivní), by se stala iluzorní.
Změny ve stylu práce státního zastupitelství.
IMV by přivítala větší agilnost státních zástupců včetně jejich častějších výjezdů na místo činu, aby mohli dozorovat zákonnost prováděných úkonů, čímž by více přispěli ke kvalitnímu vyšetřování než často v teple kanceláře ex post činěnými rozhodnutími o „nezákonných úkonech“. Efektivitě vyšetřování by jistě prospěla nejen větší kreativita vyšetřovacích postupů včetně používání agenta a předstíraného převodu věci, ale i systematické získávání a aplikování zkušeností s odhalováním a dokumentací obtížně dokazatelných trestných činů, zejména přijímání úplatků. Dalším úskalím je snaha starých „praktiků“ nekomplikovat si život a věci řešit jejich odložením. I to je způsob vyřízení a na rozdíl od namáhavého trestního stíhání poměrně elegantní.
Lehko radit. Lépe však více diskutovat než unáhleně konat.
