Ministryně Emmerová: Středem mého zájmu je především pacient
Na ministerstvu zdravotnictví se od roku 1989 vystřídalo dvanáct ministrů. S nimi se měnili i jejich spolupracovníci. To pro koncepční práci nejsou podmínky nejvhodnější. Ministerstvo zdravotnictví je však přesto pořád vrcholným státním orgánem, který ručí za dobrou zdravotní péči pro každého občana. To znamená, že má - bez ohledu na jakékoliv volební okolnosti - vycházet z ústavy a dalších základních dokumentů a formulovat a uskutečňovat zdravotní politiku tak, aby v tom kterýkoli další ministr mohl bez problémů pokračovat. To je snad jasné už proto, že jde o zákony a další normy, které na sebe, mají-li mít vůbec smysl, musejí navazovat. Ovšem právě tento základní předpoklad správného fungování ministerstva zůstává vlivem vývoje posledních let nenaplňován. K tomu vezměme tlaky různých zájmových skupin i soustavné obviňování ministrů z chyb a máme aktuální obraz zdravotnictví prakticky ucelen.
Nejen finance.
Jenže v tom obrazu nám schází pacient. Je to k němu nespravedlivé už i proto, že on a ministr jsou těmi nejzmítanějšími elementy v celém systému, navíc (jakkoliv to tak někdy nevypadá) ten je budován právě pro něj. Pravda, existuje výjimka, kdy se pacient ocitá na prvním místě zájmu zúčastněných stran. Je to tehdy, když jde o to, jak z něj dostat více peněz. Když se mluví o „nutnosti zvýšit spoluúčast“. V té chvíli se mu vyčte „nadužívání“ zdravotní péče a nikdo se už nezmíní o tom, že je to vždy lékař, který nese hlavní zodpovědnost za její správnost.
Zdravotnictví je dnes takzvané politikum. Samozřejmě, kynou v něm veliké zisky. V absolutní většině ale nikoliv pro ty, kteří péči poskytují, ale pro dobré obchodníky. Jeden z vyznavačů pouček Světové banky tvrdí, že stejně dobrým kšeftem jako zdravotnictví jsou už jenom drogy, zbraně a obchod s lidmi. Netvrdím sice (jak je mi soustavně vkládáno do úst), že „zisk je sprosté slovo“, ale tvrdím, že kvalitu a rozsah zdravotní péče nemůže permanentně určovat pouze objem financí. Právě obrácený postup platí. Nejdříve definovat kvalitu a rozsah péče a pak přemýšlet, jak systém co nejvyrovnaněji financovat. Chceme-li zdravotnictví jako veřejnou, rovnocennou, dostupnou a kvalitní službu, není jiné cesty. S rozdíly nanejvýš v nadstandardním vybavení nemocničního pokoje…
Komory.
Ono to nakonec zatím jinak ani nejde. Pokud by šlo o nadstandard ve zdravotní péči pacientem - klientem placený, muselo by být napřed definováno, co to vlastně vůbec je. A také co je standard. Přes různé řeči jsem však za celé období svého působení v politice nezaznamenala žádný vážnější pokus se tohoto úkolu zhostit. Svého času se k vytvoření standardů přihlásila Česká lékařská komora (ČLK), pak i některé další subjekty, ale ucelený materiál předložen ještě nebyl. Přesto se o nadstandardech stále hodně povídá. V poslední době se množí informace o tom, jak jsou mimo zákon vyžadovány nejrůznější poplatky, příplatky, ba i dokonce úplatky. Snadno se pak může zdát, že nepořádek leckomu vlastně vyhovuje. Díl viny za to nesou i ČLK, Česká lékárenská komora, Česká stomatologická komora a další profesní uskupení. Měly by - jak jim ukládá zákon - dbát především na dodržování etických a částečně i zákonných norem v lékařském povolání, ale ony nad „úlety“ mnohých zdravotníků přivírají oči a někdy je v nich ještě i podporují. Přestože standardy nebyly definovány, vydala například před časem ČLK ceník, dle něhož by takzvaný nadstandard měl kvalifikovat lékař. A občan by ho měl platit.
Hrdinové naší doby.
Komory nelení ani v jiných věcech. Zákon jim to sice neukládá, ale jejich představitelé ochotně radí každému ministrovi, předkládají různá ustanovení či návrhy zákonů, úkolují ho, dávají termíny a při nesplnění svých ultimat vyhrožují. O odpovědnost za následky požadovaných opatření a jejich tíhu se nestarají. A jako správní „hrdinové“ naší doby se nebojí žádné překážky. Když to nejde s ministrem, jdou rovnou na premiéra, jemuž samozřejmě neopominou lišácky naznačovat, jak je současný ministr neschopný, slabý, nedůrazný, nechápající… a klidně žádají jeho odvolání. To vše za ministrovými zády, pochopitelně. Ale proč ne, když samozřejmým výlupkem všech superlativů je přece sám prezident České lékařské komory, jindy České lékárenské komory nebo odborový předák. Každý z nich zviditelňuje sám sebe, ale rozhodně tak nečiní v zájmu občana, pacienta. A také ne v zájmu opravdového zlepšení financování, zlepšování lékařské odbornosti a etiky a profesní morálky. Či dokonce v zájmu sociálního smíru. Na to pak musí, stejně jako na jiné nedostatky, upozorňovat Svaz pacientů. Zástupci pacientské obce mají naštěstí (narozdíl od některých jiných sdružení a institucí) rozum nezatížený osobními či skupinovými zájmy a vidí zdravotnictví takové, jaké je. A jaké by mělo být: veřejná služba, a ne kšeft, ať už pokoutní, či legalizovaný. I když stejně jako já i oni rozumějí legitimním požadavkům zdravotníků na lepší odměňování, podobně chápou nutnost přednostního zprůhlednění finančních toků ve zdravotnictví. Už proto, abychom zase za rok nemuseli znovu žádat vládu o odkup pohledávek Všeobecné zdravotní pojišťovny … Ne, nelze dát přednost jedněm a potlačit druhé. Všechny opravné kroky musejí být provázané a mezi sebou navzájem v souladu. Jsem přesvědčena, že opačným postupem bych ohrozila fungování celého systému našeho zdravotnictví. A to nejde udělat. Kvůli pacientům. A těmi jsme, potenciálně, nakonec všichni.
