Další díl původního seriálu týdeníku EURO
Valentino byl jediným italským králem módy, který si v průběhu své dlouhé kariéry mohl dovolit „přeskočit“ Milán a začít se prosazovat rovnou v Římě a v Paříži. Koncem osmdesátých let si proti sobě poštval celou milánskou avantgardu prostě jen tím, že se během lombardských přehlídek jednoduše zvedl a odkráčel středem. Nějakou dobu dokonce vyhrožoval, že pokud mu Milán nezajistí dostatečný prostor, vystoupí z prestižní italské módní komory.
Rozmazlené mládí
Neváhal zastavit nesmlouvavé soukolí systému hvězdných osobností, aby z něj mohl snáze vystoupit. Ne že by se stáhl do ústraní nebo odešel do jakéhosi módního důchodu – ve své práci vždy neúnavně pokračoval – prostě jen nezastíral skutečnost, že nadešel moment, kdy ho omrzel stále stejný, únavný kolotoč sezonních přehlídek. Kromě toho proslul výrokem, proneseným u příležitosti oslav uspořádaných k jeho poctě v jeho rodném městě Voghera. Na slova díků odpověděl: „Z let strávených v tomto městě mi utkvěly v hlavě zejména dvě vzpomínky – na všudypřítomnou šeď a na to, jak moc jsem toužil dostat se odsud pryč.“
Když už je řeč o rodném městě, i Valentino příjmením Garavani musel totiž nějak začít, přestože by v jeho případě mohl člověk snadno podlehnout dojmu, že už se jako módní král narodil. Jedno je jisté, Valentinovi zámožní rodiče návrháře už od útlého věku náležitě rozmazlovali, což ostatně nijak nezastírá. Nebyli sice milionáři, otcovy obchody nicméně prosperovaly více než dobře. Návrhář často vzpomíná, jak už jako malý doslova hltal všechny módní časopisy, které mu přišly pod ruku, a kdykoli to jen šlo, motal se v galanterii své tetičky, kde se také poprvé seznámil s pojmy jako váha, kvalita či barva látky. Už jako sedmnáctiletý získal pařížské stipendium, které mu umožnilo odkoukat návrhářský kumšt od významných krejčovských mistrů.
Na tomto místě biografií se obvykle vyskytují pasáže o strádání, protloukání a nástrahách, které musel hrdina zdolat. To však neplatí o Valentinovi. Nestrádal ani v nejmenším, jeho štědří rodiče prostřednictvím pravidelných šeků pečlivě dbali na to, aby synáček ve vzdálené cizině netrpěl nedostatkem. Je dost možné, že právě z této doby pochází výrok, který později proslul: „Jen těžko můžu vypadat jako přivandrovalec, když jím nejsem.“
Partneři od kavárenského stolku
Valentino naštěstí nepromrhal mladá léta ve víru pařížského nočního života, ale rázně a srdnatě si prorazil cestu krejčovskými dílnami Jeana Dessése a následně Guye Laroche. Řeč je o věku haute couture, Paříži let 50. a 60., o světě velkých ateliérů a krejčovských mistrů, kteří dokázali se svěřenými luxusními látkami hotové divy a od nichž se Valentino neúnavně učil. Po učednických letech zakotvil v Římě, jenž byl tehdy spolu s Florencií centrem italské módy. Spolu s obchodním partnerem Giancarlem Giammettim, který mu zůstal po boku i následující čtyři dekády, si otevřeli vlastní ateliér na Via Condotti. Legenda praví, že se seznámili jednoho večera, kdy Mistr přisedl ke stolu v jedné z luxusních kaváren v ulici Via Veneto – Café de Paris – poté, co zdvořile požádal o dovolení hosty, mezi nimiž byl právě i Giammetti.
Jaké je tajemství úspěšné a dlouhodobé spolupráce? Dvojice unisono odpovídá: „Trpělivost, inteligence a vzájemná úcta. Je třeba smířit se i s mouchami toho druhého.“
Giancarlo Giammetti je organizační polovinou týmu a do umělecké a tvůrčí činnosti takřka nezasahuje, ačkoli i na jeho připomínky je samozřejmě brán zřetel. Lidé z branže i po letech vzpomínají, jak se mezi partnery strhla ostřejší výměna názorů, při které větší část elegantně servírovaných špaget skončila na hlavách obou protagonistů a další díl těstovin dokonce včetně omáčky přistál i na jejich spolustolovnici, jinak slavné modelce. Stane se, není ovšem pochyb, že Giammetti má na Valentinově úspěchu obrovský podíl, neboť mu umožnil takřka neomezenou tvůrčí svobodu.
Vynálezce barvy
Vraťme se na počátek šedesátých let. V té době byla dosud chrámem módy Florencie a Bílý salon paláce Pitti. První kolekce, kterou zde Valentino uvedl, byla nadšeně přijata obecenstvem i tiskem. Styl, kterému zůstal věrný v podstatě dodnes, lze klidně nazvat dramatickým, každopádně je to styl extrémně romantický a velkolepý. Návrhářův vkus i styl jsou do té míry vytříbené, že bývají často přirovnávány k dokonalosti starořímských a starořeckých soch. Pro jeho kreace je charakteristická svůdnost, atraktivita, vášnivost a jistý druh sebejisté, aristokratické vznešenosti. Preciznost odvedené práce a kvalita střihu je přímo úměrná oblibě výjimečných, nákladných materiálů, jako jsou samet, taft, šifon nebo satén. Valentino nerad šetří na střihu a materiálu, což je vždy patrné i na výsledném modelu. Usiluje o skutečný luxus a maximální efekt, u kterých nezbývá prostor pro nějaké šetrné kalkulace. Lehkou rukou a takřka dětinsky hravě si pohrává s efekty, zároveň ale s oblibou oslňuje okázalým vkusem, jako by své dámy pokaždé oblékal pro jevištní výjev či významnou společenskou událost, nikoli na pouhé recepce a koktejly. K tomu je třeba přičíst i jeho nejtypičtější znak, jímž je zářivě rudá barva. Legenda praví, že ohnivou směs rudé a oranžové, které se dnes říká „Rosso Valentino“ (valentinská červeň), objevil v 50. letech v Barceloně.
Valentino brzy proslul i za hranicemi své země. Nemalou roli sehrály jeho přátelské konexe s hvězdami filmového nebe. V 60. a 70. letech byl tak vlídným, štědrým a velkorysým hostitelem, jako kdyby šlo o skutečného římského prince. Své hosty přijímal nejčastěji na své jachtě, případně v honosných barokních vilách. Jednou z oddaných fanynek jeho rób byla Elizabeth Taylorová, která ráda pobývala v Mistrově blízkosti a brala ho na své recepce a galavečery. Podle druhého slavného Valentina, Rudolfa, mu přezdívala familiárně „Rudy“.
Módní král se od těch dob nijak zvlášť nezměnil a i dnes, kdy je mu pětasedmdesát let, ho charakterizuje bronzově opálená tvář, vysoko vyčesané vlasy, bezchybný oblek i příjemné vystupování. Jeho oči se smějí se sebejistou vlídností člověka, který má jistotu, že svět mu bude oplácet stejnou vlídností a okouzlením.
Tři atributy
Pohodlně překříží nohy ve svém přenádherném římském paláci ze šestnáctého století, pod vysokými mramorovými sloupy a úchvatnou barokní malbou, co by kamenem dohodil od veselého hemžení na Piazza Spagna. U nohou mu spokojeně vrní tuponosí mopslíci: fenka Molly a její štěňata, samozřejmě v perfektně padnoucích psích úborech.
Hovoří o eleganci, respektive o její definici:
„Elegance je v podstatě otázka harmonie, proporcí a jednoduchosti. Závisí v první řadě na přístupu k věci, vnitřním charakteru člověka a na jeho kultivovanosti. Jinak řečeno na tom, co vychází zvnitřku, ale působí navenek. Důležitým doplňkem elegance je kritický cit, spontánní odhad nebo, chcete-li, skromnost. Krásné šaty nemusí nutně činit ženu elegantní; mohou ji zkrášlit a samozřejmě i dopomoci k tomu, aby se cítila dobře, to jsou ale přece jen dvě různé věci. Vyplatí se rozdělit pojem na tři složky: eleganci, vkus a osobní kouzlo. Elegance vychází vždy zevnitř, vkus je vrozená vlastnost, která se nedá naučit, ale lze ji pěstovat, a kouzlo je směs inteligence, dobrého vychování a osobního charakteru. Všechny ženy by proto měly začínat od svého nitra, měly by nejprve najít svou osobnost a pak zjistit, co ji definuje. Teprve poté je možné dovést výsledný efekt k dokonalosti úpravou vlasů, střihem, líčením a pohyby. Teprve když je s tím vším žena hotová, může se začít poohlížet po něčem vhodném na sebe, v čem se bude cítit dobře a co bude lichotit její osobnosti.“
A když už je řeč o eleganci, Valentino neopomene zmínit jednoduchost bílých krepových a šifonových blůz, jemných, volně tkaných šedých sukní a kalhot.
„Ty lze případně doplnit ještě hodinkami a luxusním náramkem. Ale tím to končí,“ varuje před přemírou doplňků. „Možná to bude znít podivně a prostoduše nebo jako nějaká moje mánie, ale nemějte mi to za zlé, ve svém životě jsem už viděl příliš mnoho nevkusně oblečených elegantních žen,“ vzdychne teatrálně.
Od brokátu k džínům
Va-Va, jak mu přezdívají v zasvěcených módních kruzích, je ze všeho nejpyšnější na své první stoupence, mezi které patřila například Jacqueline Kennedyová, která ho vzala na vědomí již krátce po jeho počátečních úspěších. Po dallaské vraždě svého manžela začínala takřka od nuly a poohlížela se zrovna po inovacích pro svůj klasicky elegantní šatník. Ze známosti se vyvinulo přátelství a Valentino na svém antickém psacím stole dodnes bedlivě střeží Jacquelininu fotku, hned vedle obrázků Mariely Agnelliové, jordánské princezny a dalších celebrit. Jacqueline dokonce trvala i na tom, že na své tehdy ostře sledované, ne-li skandální svatbě chce mít na sobě jedině Valentina. Pohádkový krajkový top i kaskádovitě splývavou sukni vynášeli do nebes zpravodajové z celého světa. Z jejích úst také pochází výrok, že Valentinovy róby jsou „jako sen, zhmotnělý pomocí dvou lidských rukou“.
Jiná hvězda – Sharon Stoneová – vyhledala Valentina v době, kdy zrovna truchlil kvůli nevěře Sophie Lorenové. V devadesátých letech totiž zběhla k Armanimu. Atraktivní blondýnka vpadla k Valentinovi přímo z Hollywoodu bezprostředně po světovém úspěchu Základního instinktu a přišla návrháři právě vhod.
Jenže Valentino je neméně známý pro svůj ostrý jazyk. Byl to právě on, kdo vybíral modely pro Julii Robertsovou do filmu Pretty woman, zároveň ji ovšem tu a tam neváhal veřejně pokárat za její neupravený, ledabylý look. Stejně kritický byl i v případě Hillary Clintonové, respektive večerních šatů, které zvolila pro příležitost inauguračního plesu. Zdvořile, ale jednoznačně prohlásil róbu za „úspornou“ a dodal, hledaje adekvátní tón, že „šaty jsou pro podobnou příležitost zcela jistě vhodné, přesto není pochyb, že budou jen stěží znamenat novou kapitolu v historii americké dámské módy“.
Osobnost, která byla i v novém tisíciletí symbolem nejnádhernějších a nejelegantnějších večerních rób pro různé recepce i Oskarové galavečery si mohla i takové prohlášení dovolit. Jeho proslulé černé šifonové, brokátové a krajkové večerní šaty, ale i jednoduché elegantní denní šaty v délce po kolena se mohou směle měřit s tvorbou kteréhokoli mladého návrháře nového milénia. Valentinovy luxusní a stylové butiky se nacházejí v Paříži, Milánu, Římě i Londýně. Návrhář se nakonec jakžtakž spřátelil i s džínovou módou, ačkoli je spravedlivé dodat, že v jeho pánských kolekcích se džíny tu a tam vyskytovaly už od 80. let. Ale džíny a dámská móda? Mon dieu!
A přece nakonec podlehl, jakkoli jeho dámské džínové módě dominoval převážně samet, případně jemná jelenice a kapsy a pásky byly obvykle z krokodýlí kůže. U večerních modelů přišel ke slovu dokonce i prvek tak moderní, jako je iPod, jistěže v elegantním pouzdře a zdobený brilianty a jinými drahokamy. Výšivky a detaily obecně jsou důležitou součástí Valentinova úspěchu, takže v tvůrčím procesu hrají důležitou roli i jeho bezprostřední spolupracovnice – krejčové. Všechny jeho róby vznikají výhradně v italských rukou. Až do devadesátých let byla jednou z jeho stálých spolupracovnic – tzv. „sarta premiere“ – jistá Lina, švadlena z Valentinovy rodné Voghery, která jej věrně doprovázela už od počátků jeho kariéry. Když v polovině dekády ukončil činnost své milánské pobočky, věnoval velkou pozornost finančnímu vyrovnání právě se svými švadlenami. Teprve tehdy vyšlo najevo, že celou svou lombardskou pobočku vytvořil de facto jen kvůli jedné zvláště oblíbené krejčové, která se musela přestěhovat do Milána.
Nenahraditelný?
Koncem devadesátých let vzal firmu Valentino pod svá luxusní křídla obrovský konglomerát Hdp.holding, samozřejmě za nekřesťanskou sumu. Valentino i jeho partner Giammetti zůstali nicméně v čele firmy jako její ředitelé s veškerými pravomocemi. V roce 2005 převzal firmu od Hdp., která mezitím opustila směr luxusního módního odvětví, největší italský oděvní koncern Marzotto. Nic z toho však nikterak nepoznamenalo životní ani pracovní styl obchodních partnerů, což je už samo o sobě jakýmsi odrazem Valentinova přístupu k věci. Většina modelů je pro něj „very zábavná“, „very milá“, případně „very very vzrušující“, což samozřejmě neplatí o jeho vlastních kreacích, které nazývá „překrásnými“, „nenapodobitelně fantastickými“ nebo rovnou „naprosto senzačními“. Před pár lety se Valentino po jedné veleúspěšné přehlídce setkal v zákulisí se Stefanem Gabbanou a se skromností sobě vlastní poznamenal: „Poslyš, ty se svým talentem bys u mě mohl udělat skvělou kariéru!“
Konverzace, která začala tímhle popíchnutím, pokračovala u šampaňského a chlebíčků a Giammetti utrousil směrem k novinářům, kteří se kolem nich mezitím shlukli: „Všichni hledají Valentinova duchovního dědice, ale je to marná snaha, on je prostě nenahraditelný!“ „Samozřejmě nás těší, že na naši přehlídku zavítá i někdo z nejmladší, veleúspěšné generace,“ pokračoval pak o něco skromněji s prstem namířeným na Gabbanu. „Za to jsme opravdu rádi! A co teprve kdyby se mezi nimi vyskytl někdo opravdu výjimečně nadaný, to by nás teprve potěšilo!“ dodal a připojil rezignovaný povzdech.
Giammettiho předpověď se jednoho krásného dne přece jen vyplnila a na scéně se objevil talent, na který dvojice tak dlouho čekala. „Ze všeho nejtěžší byl přechod z pret a porter – konfekčních šatů – k originálním, jedinečným kouskům z návrhářské dílny,“ prohlásila Alessandra Facchinettiová, bývalá stylistka u Gucciho a Monclera. „Každý Valentinův kousek je naprosto jedinečný a netuctový. Každý den práce představuje jednotlivou fázi tvorby. Látce na šaty například dodávají neokoukaný druh lesku drobounké kousíčky kovových šupinek, protkané kašmírem. A je-li výsledný efekt stále ještě nedokonalý, dokreslí ho květinové aplikace z organzového závoje, rozstříhaného na kalouny.“
Na loňské jarní a podzimní pařížské přehlídce sklidila Alessandra Facchinettiová úspěch. Armani ji ocenil zdvořilým potleskem a Della Valle pronesl pár příznivých poznámek na její adresu, což jinak řečeno znamená, že v testu jakžtakž obstála. Ale příznivé ohlasy zaznívaly i z jindy přísného tisku. Jediný, kdo se nijak nevyjádřil, byl Valentino, což je možné přičítat stejně tak skutečnosti, že byl právě plně zaměstnán svým filmem, jenž se promítal první den benátského filmového festivalu, jakož faktu, že byl zrovna plně zaměstnán dalším slavnostním projevem. Vyloučit však nelze ani možnost, že tentokrát se Mistr doopravdy rozhodl stáhnout do ústraní a uvolnit trochu prostoru své nástupkyni. Nicméně, kdo zná Valentina, tuší, že poslední možnost je zároveň tou nejméně pravděpodobnou.
Pod vedením koncernu Marzotto si mezitím stihla vytvořit dobré jméno firma Valentino Fashion Group, která už v té době zahrnovala kromě Valentina i další značky, jako jsou Hugo Boss a M Missoni. Jen o pár dní později se objevila zpráva, o které se v branži už delší dobu spekulovalo: Monsieur Valentino končí spolupráci s Alessandrou Facchinettiovou a na její místo nastupují návrháři accesoire-linie Maria Grazia Chiuri a Pier Paolo Piccioli. Za Valentinovým hravě afektovaným stylem tušíme tvrdou povahu. Je drsný a nemilosrdný jako sama módní branže a k tomu, aby byl někdo Very Valentino, je třeba pevně zaťatých svalů a skryté, neokázalé houževnatosti pod maskou všeho toho lesku a nádhery.
