Mezi uprchlíky směřujícími do Evropy jsou obrovské rozdíly. Největší riziko představují ti mladí, nevzdělaní a bezprizorní
Byl to trochu šílený nápad jít v tom horku do termálních lázní se čtyřicetistupňovou vodou. Má to ale výhodu, moc nás tu není a je tu klid. Opatrně se sunu po kluzkých kamenech ke studenému moři a pozoruji pár dánských turistů odpočívajících po teplotním šoku na malé neupravované plážičce zastrčené za poněkud sešlou budovou starověkých lázní.
Vtom je uvidím. Přelézají jeden za druhým kamenné útesy těsně nad hladinou moře v místě, kde bych nikoho nečekala. Odkud se berou? Z moře. První tři asi dvacetiletí kluci v kraťasech a tričkách se skvrnami po slané vodě přiběhnou na pláž a s úlevou a viditelným nadšením se ještě oblečení vrhnou pod sprchu patřící k lázním. Ani je nenapadne, že by se šli zeptat, jestli mohou. Jsou z Afghánistánu.
Anglicky neumějí, ale jeden si chce natolik povídat, že ze sebe pár slov lámanou angličtinou vysouká. Je mu sedmnáct a prý je na cestě už mnoho dnů.
Nelze přehlédnout, jak pokukují po blondýně v plavkách. Připadám si trochu jako prostitutka. Kluci jsou ale nadšení, že se spolu fotíme. Ostatní členové té asi třicetičlenné skupiny už takovou radostí nezáří. Jsou starší a doslova s sebou táhnou malé, trochu apatické děti. Tatínek z dánské rodiny si s asi roční kudrnatou afghánskou holčičkou chvilku hraje. Možná je to jeho budoucí sousedka, napadne mě. Po chvilce odpočinku se zvedají a unaveně pokračují dál. Jedné téměř kompletně zahalené ženě padá do kaluže mezi kameny poloprázdná láhev s vodou, kterou dostala darem od prodavačky z lázní. Ohlédne se, na okamžik se zastaví a pak nechá láhev tam, kam upadla.
„Nevadí vám, že vám na lázeňskou pláž pod sprchu bez dovolení lezou uprchlíci?“ ptám se provozovatelky lázní. „Já už si toho vůbec nevšímám, vždyť přicházejí skoro třikrát denně, za poslední měsíce jich tu prošly už tisíce,“ rezignovaně komentuje situaci jinak pozitivně naladěná Řekyně. „Nechám je osprchovat, dojít si na záchod, někdy jim dám vodu, prodám kolu.“ Jsou různí, někteří mluví výborně anglicky, mají tablety, chytré telefony. „Například včera tudy prošel univerzitní profesor z Iráku, uměl skvěle anglicky a choval se velmi slušně, to se o všech říct rozhodně nedá,“ vysvětluje teď už trochu rozhořčeně.
Dobrá rada od cesty
Lesbos je rozlohou třetí největší řecký ostrov. Leží v severovýchodní části Egejského moře; stejně jako Kos, Samos, Leros, Chios, Rhodos a několik dalších menších ostrovů na dohled od turecké pevniny, kam míří hlavní nápor uprchlíků. Cestu mezi hlavním městem Mytilini a tureckým Ayvalikem dlouhou 16 kilometrů absolvuje denně trajektem několik stovek turistů za cenu deset eur. Uprchlická trasa je podstatně méně pohodlná a také mnohem dražší. Do gumového člunu pro maximálně dvacet osob se natěsná na kusu opuštěného tureckého pobřeží zhruba padesátka lidí. Za 1100 dolarů na hlavu dostanou na cestu maximálně plovací vesty, nůž a dobrou radu: „Nad ránem, ještě za tmy, nám rozdali nafukovací vesty, ukázali světlo tam naproti za mořem a řekli, že máme jet prostě tím směrem.
Instrukce byly jasné. Když nás chytí pobřežní stráž a odmítne nás pustit do Evropy, musíme se dostat do ohrožení života, aby bylo nutné nás zachraňovat. A toho lze dosáhnout několika řezy do nafukovacího člunu,“ vysvětluje Adnán, sympatický 21letý mladík ze Sýrie, lámanou angličtinou.
„Teď už se uprchlíci v moři tolik netopí, pobřežní stáž zjistila, že zachraňovat topící se chudáky je složitější než je dovézt bezpečně ke břehu a nechat je člun rozřezat až tam,“ ironicky poznamenává Alice Kelemaniková, energická delegátka cestovní kanceláře, která na Lesbu tráví celé léto. Co má také pobřežní stráž dělat? Uprchlíky najde v řeckých vodách, v Turecku je zpátky nechtějí, dohoda o jejich navrácení neexistuje a na řecké pevnině stejně není v podstatě nikdo odmítnut, tak proč hrát tu hru na topení?
Kousek nad přístavem Skala Sikaminia nacházíme skládku plnou rozřezaných člunů, nafukovacích vest všech velikostí, špinavého oblečení a zbytků jídla, která svým zápachem a nepořádkem ostře kontrastuje s malebnou, hojně turisty navštěvovanou přístavní vesničkou.
V poledne jako by se tu zastavil čas. Turisté v příšerném vedru posedávají pod stíny stromů na návsi lemované bílými domečky, děti lížou zmrzlinu a v přístavu právě kotví luxusní jachta s americkou vlajkou. Ani památky po humanitární katastrofě, která tady denně probíhá.
Na ostrově přistálo jen za poslední měsíc kolem 15 tisíc uprchlíků, což je víc než za celý loňský rok. Řecko jich od začátku roku 2015 zaregistrovalo přes 130 tisíc, tedy o 750 procent více než loni. Nejvíc imigrantů pochází ze Sýrie. Ostatní přicházejí z Afghánistánu, Iráku, Íránu, Pákistánu, dokonce i z Bangladéše. Zavalené řecké úřady dávno přestaly masivní příliv uprchlíků zvládat. Denně vyřizují jen na Lesbu přes 500 žádostí. „Je jich prostě strašně moc, každou pomoc oceňujeme,“ říkají místní.
Tu beznaděj si zkouším na vlastní kůži, když s taškou plnou jídla přicházím mezi skupinu Syřanů polehávajících na chodnících v Molyvu chvíli poté, co sem doputovali z pláže. Molyvos je oblíbené středověké městečko nacházející se na severu ostrova v blízkosti pláží, kde většina uprchlíků přistává.
Vybírám si rodinu s mnoha dětmi, ale je to jen malá kapka v moři. Běžencům pomáhají turisté i místní. Například majitelka místní restaurace The Captain’s Table Melinda McRostieová, pocházející z Austrálie, založila na Facebooku stránku Help for refugees in Molyvos, jež celkem úspěšně organizuje humanitární pomoc na dobrovolnické bázi.
Trest za pomoc
Pomáhat nelegálně pobývajícím osobám je ovšem zakázané. „Hlavně si je neberte do auta, to se nesmí!“ varuje mě majitel našeho hotelu a dodává, že nedávno jeden řidič dostal vysokou pokutu, když převážel vyčerpané uprchlíky na policii do hlavního města. Uprchlíci nesmějí používat veřejnou dopravu ani taxi, nesmějí se ubytovat v hotelu, dokud nedostanou potvrzení o statusu uprchlíka.
A Řekové chápou, proč je to nutné. Tisíce bezprizorných lidí tím udržují mimo turistické oblasti ostrova, a chrání tak turisty, aby se s nimi skoro nepotkávali. Je pravda, že kdybychom uprchlíky sami nevyhledávali a trávili svou dovolenou jako normální rodina s malými dětmi, měli jsme je šanci zahlédnout jen z okénka autobusu cestou z letiště a krátce na pláži u lázní. „Turisté jsou na Lesbu hlavním zdrojem obživy. V zimě je tahle vesnice úplně vylidněná,“ popisuje majitel našeho hotelu, sám vlastně také uprchlík. V šedesátých letech stejně jako desetitisíce jeho krajanů utekl ze země před vojenskou juntou a skončil v Austrálii. Před lety se na Lesbos s rodinou vrátil. Jeho dospělí synové se na zimu vydávají do Austrálie. „Na Lesbu není v zimě prostě co dělat,“ říká jeden z nich, čtyřicátník Antony. „Uprchlíků je nám všem líto, ale ubytovat je nemůžeme, je to nelegální, přišli bychom o licenci. A taky o klienty,“ dodává s trochou hořkosti v hlase. A hned pokračuje: „Na začátku července tu točila reportáž BBC a okamžitě poté nám klienti začali stornovat pobyty. Jedna česká cestovní kancelář nám zrušila smlouvu na celé léto,“ dodává ustaraně. Vybaví se mi reakce sousedky z chalupy, když jsem jí hlásila, kam jedeme na dovolenou.
„S dětmi? A to se nebojíš těch islamistů?“ vyděsila se, „vždyť mohou mít zbraně…“ Ne, Lesbos opravdu není válečná zóna.
Následující den se jedeme podívat do tábora uprchlíků na vlastní oči. Cestou míjíme prázdný autobus s logem Lékařů bez hranic mířící do šedesát kilometrů vzdáleného Molyvu. Pešky jdoucích běženců na cestě do hlavního města potkáváme poměrně málo, v posledních týdnech se na jejich transportu do detenčního centra začali podílet právě Lékaři bez hranic, kteří otevřeli ve Středomoří kvůli uprchlíkům novou misi. Místní říkají, že pomáhá i armáda.
Tábor nemusíme ani hledat. Vlastně to ani není tábor, jen chaotický shluk stanů, improvizovaných přístřešků, spousty bezcílně bloumajících lidí, hrajících si dětí, odpadků a schnoucího oblečení. Provoz tábora nikdo neorganizuje, hygienická zařízení jsou nedostatečná, k dispozici jsou tři hadice s tekoucí vodou na chodníku u rušné příjezdové silnice do města. Tou se právě teď nedá projet. Houfy uprchlíků, vesměs mladých mužů ve věku 20 až 30 let, blokují provoz a hlučně si stěžují na pomalé vyřizování žádostí. Po chvíli se objeví šest policistů se štíty a obušky a situaci zklidňují.
Parkujeme hned vedle na parkovišti Lidlu a já se ptám hlídače u vchodu do obchodu, jak to jde. Rozpovídá se hned, zážitků je plný. „Ostatní obchody tady v okolí musely z bezpečnostních důvodů zavřít a já mám co dělat. Drobné krádeže jsou tu na denním pořádku.
Lidem se také ztrácí ovoce ze zahrad, ale větší incidenty jsme nezaznamenali. Uprchlíci dobře vědí, že tím by ztratili šanci na další cestu do Evropy. Zůstat tady nechce nikdo, většina chce do Německa. Tvrdí, že tam mají příbuzné. Trochu jsem se skamarádil se syrským učitelem potápění. Napsal mi esemesku, už je v Paříži,“ vypráví a přitom pozorně sleduje provoz v obchodě.
Když stojím ve frontě před pokladnou, pozoruji dva běžence oblečené pouze do špinavých kraťasů, jak se zbožím procházejí přes prázdné pokladny, jako by snad chtěli zkusit projít bez placení. Oko hlídače je bedlivě sleduje, a tak se s otráveným výrazem přišourají k prodavačce, která jim rezignovaně zboží namarkuje. Vyrazím za hlídačem a ptám se, jestli je to normální, aby někdo předbíhal celou frontu turistů a místních. Posílá mě, ať si to s nimi vyřídím sama. Zapomínám, že mě poslouchají vlastní děti, a hádám se v češtině. Pohrdavý výraz, s jakým se mi mladý kluk dívá do očí, když na mne posměšně pokřikuje „no english, no english“, mě vytáčí do nepříčetnosti.
Musím se hodně držet, aby z toho nebyl ještě větší konflikt. „Tohle je tu na denním pořádku,“ smutně komentuje situaci hlídač, když se loučíme.
Přínosná elita
„Není jídlo, není hotel, chceme odsud pryč,“ stěžují si znudění mladíci v táboře a ochotně se fotí. Žen s dětmi je tu relativně málo a zůstávají ve stanech. Pokus vyfotit mladou muslimku schovanou s tabletem ve stínu stanu se setkává s nevolí přítomných mužů, a tak tábor po chvíli opouštíme. Cestou do města se potkáváme s rodinou Ahmeda. Je to asi 40letý obchodník s textilem z Aleppa a je hezky oblečený. Má s sebou celou rodinu – tři děti ve věku dva roky, šestnáct a jedenadvacet let, ženu a synovce. Jeho otec (Ahmedův bratr) zahynul při náletech. Stan mají postavený vedle zchátralé opuštěné přístavní budovy u silnice. V táboře být nechtějí, bojí se tam. „V Aleppu se teď žít nedá. Nejde elektřina, neteče voda, nefungují školy a na město padají bomby. Báli jsme se o život, museli jsme odejít,“ říká smutně a přitom nepřestává hlídat krásného synka, který je celý popálený od sluníčka. „Chtěl bych svou rodinu ubytovat v hotelu, abychom tu nemuseli čekat v těchto nedůstojných podmínkách,“ neskrývá, že má s sebou ušetřené peníze. Do Sýrie by se chtěl vrátit, má tam rodiče, ale uvědomuje si, že to může být těžké rozhodnutí, podaří-li se jeho rodině někde úspěšně znovu začít.
Mezi uprchlíky jsou obrovské rozdíly a vzorek lidí, s nimiž se na Lesbu anglicky domluvíme, není zdaleka reprezentativní. Je to jazykově vybavená vzdělaná menšina, která si po prodeji svého majetku dokázala zajistit cestu do Evropy pro celou rodinu a nové společnosti má co nabídnout. Jednotliví muži, jichž je mezi uprchlíky většina, jsou pro start v Evropě podstatně méně vybaveni. A ti nejchudší a nejpotřebnější, ti se ze své země vůbec nedostanou. Z elitní menšiny může Evropa profitovat. Zbytek se bude jen velmi obtížně integrovat a pravděpodobně prohloubí nevraživost většinové společnosti vůči všem.
U přístavu potkáváme Mehmeta. Je to 31letý konstruktér, Kurd ze severní Sýrie, který utíká před válkou do Německa. S příbuznými a známými, bez rodičů a sourozenců. Domlouváme se, že později napíše, jak se mu vede. E-mail nechce, hned si mě ale na telefonu vyhledá na Facebooku. Ještě týž večer dostávám zprávu, že se úspěšně nalodil na loď a míří do Atén. V následujících dnech si stěžuje na srbské celníky, kteří jeho skupinu pustili přes hranici až po úplatku 200 eur. V Maďarsku popisuje slušné zacházení. Pátý den už píše z Německa. Pevnost Evropa má do nedobytnosti velmi daleko.
Uprchlíků je nám všem líto, ale ubytovat je nemůžeme, je to nelegální, přišli bychom o licenci. A taky o klienty. Obchody tady v okolí musely z bezpečnostních důvodů zavřít. Drobné krádeže jsou tu na denním pořádku. Lidem se také ztrácí ovoce ze zahrad, ale větší incidenty jsme nezaznamenali. V Aleppu se teď žít nedá. Nejde elektřina, neteče voda, nefungují školy a na město padají bomby. Báli jsme se o život, museli jsme odejít.
O autorovi| Táňa Glosová • spolupracovnice redakce
