Německé větrné elektrárny opakovaně ohrožují bezpečnost české přenosové sítě
Na konci listopadu hrozil České republice v důsledku enormního přetížení přenosové soustavy její kolaps. Viníkem byly větrné elektrárny v severním Německu. Vítr nad Severním a Baltským mořem roztočil větrníky více než obvykle a ty dodávaly do německé sítě mnohem více proudu, než byla schopná absorbovat. Elektřina přetékala do České republiky a podle oficiálního vyjádření společnosti ČEPS byla česká přenosová soustava na hranici bezpečného provozu.
Black-out sice nenastal, ale už nešlo o spolehlivý provoz. ČEPS v tu chvíli musel přepojovat linky a české výrobce žádat o snižování výkonu v jejich elektrárnách. Náklady na tato krizová opatření přitom společnosti ČEPS viník krize (provozovatel německé přenosové soustavy či vlastníci větrných elektráren na severu Německa) nijak nekompenzuje.
Navíc ve vzduchu visí značné riziko, že příště se to již nemusí podařit, přenosová síť zkolabuje a České republika bude hodiny či dny bez elektrické energie. Situace z konce listopadu totiž není výjimečná. Na vlas stejné problémy, které měly stejnou příčinu, musel ČEPS řešit i loni v listopadu.
Miliardy za nechtěnou elektřinu
Základní rovina absurdnosti evropské podpory takzvaným obnovitelným zdrojům energie (zejména větrným a fotovoltalickým elektrárnám) je obecně známá. Elektřina z těchto „ekologických“ elektráren se vykupuje až za desetinásobně vyšší ceny, než elektřina z běžných elektráren. Rozdíl v ceně proplácejí všichni spotřebitelé, a to bez ohledu na to, zda si přejí proud z větru a Slunce, anebo zda by jim stačila elektřina vyrobená v Temelínu či v uhelných elektrárnách. Za letošní rok vydáme na tuto podporu „čisté energie“ tři miliardy korun a příští rok podle odhadů Energetického regulačního úřadu nejméně 7,4 miliardy korun.
Ještě absurdnější však je, že při hrozícím zkolabování sítě nelze situaci řešit logickým způsobem, a sice vypnutím větrných elektráren, jež problém způsobují. Evropská i česká legislativa totiž stanovuje provozovateli sítě povinnost vykoupit každou kilowatthodinu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. A tak v situaci, která zde byla na konci listopadu, kdy klasické české elektrárny musely snižovat výkon a v soustavě byl obtížně regulovatelný přebytek elektřiny, se větrníky u německého moře stále naplno točily a jejich vlastníci inkasovali peníze za proud, o který nejen nikdo nestál, ale který reálně působil škodu.
Logika neplatí
V případě větrných a slunečních elektráren, budovaných a dotovaných pod praporem chimérického boje s globálním oteplováním, zjevně logika a zdravý rozum neplatí. Český provozovatel přenosové soustavy ČEPS se tak musí v Evropské unii snažit prosazovat principy, které by měly být zcela samozřejmé. Za prvé, že podpora obnovitených zdrojů energie v jednom členském státu EU nesmí ohrozit bezpečný a spolehlivý provoz přenosových soustav elektřiny v ostatních zemích. Za druhé, že náklady vzniklé v důsledku připojení větrné či sluneční elektrárny do sítě musejí být hrazeny tím, kdo je vyvolal. A za třetí, že výstavba velkých parků obnovitelných zdrojů musí být harmonizována s výstavbou přenosových soustav.
Sítě velmi vysokého napětí jsou v Německu nedostatečně dimenzovány vzhledem k obrovské kapacitě tamních větrných elektráren, jejichž instalovaný výkon je nyní 25 tisíc megawattů, což odpovídá výkonu 25 temelínských bloků! Tento obrovský výkon je přitom neregulovatelný (elektřinu vyrábí jen a právě tehdy, když vítr fouká). Problém z Německa se pak přelévá do okolních zemí, ale tato propojení přenosovvých soustav nebyla budována pro potřeby volného obchodu a masivní toky proudu, ale pouze pro havarijní výměny energie.
Nepodaří-li se zastavit šílené budovaní nových a nových větrných a slunečních elektráren, dospěje Evropa nejen ke zbytečnému zdražení elektřiny, ale také k výraznému oslabení svých elektrických sítí.
Řešení, jak se dostat ven z tohoto stále více se zrychlujícího kola obnovitelného nebezpečí, je přitom elegantně jednoduché. Stačí přestat dotovat větrné a sluneční elektrárny.
