Nemám pocit, že na svých obrazech přidávám do světa něco nereálného. Kde jinde bych měl brát to, co do nich dávám, než zase jen ve světě? ptal se René Magritte. Možná i pro tuto milou bezprostřednost se stal René Magritte nedílnou součástí současné popkultury. Belgický umělec se zabydlel v populární hudbě – ať už svými myšlenkami v textech nebo reprodukcemi obrazů na obalech desek – u Jeffa Becka, Jacksona Browna, skupin Oregon nebo Firesign Theatre. Řadou jeho obrazů byli inspirováni slavní filmoví režiséři jako Jean-Luc Godard, Alain Robbe-Grillet, Bernardo Bertolucci, Nicholas Roeg nebo Terry Gilliam. Tom Stoppard napsal surrealistickou hru After Magritte a v obchodech léta narážíme na umělcova díla na pohlednicích, vázách, tričkách, v kalendářích i na nepřeberném množství kýče. Co vlastně způsobilo takovou oblibu, která k obrazům, kresbám a sochám Reného Magritta přitahuje návštěvníky po tisících do výstavních síní na celém světě?
Prostory stvořené pro Magritta
Vídeňská Albertina spolu s Tate Liverpool připravily a vyprodukovaly další velký tahák zimní výstavní sezony – reprezentativní výstavu děl belgického malíře pod názvem Princip slasti. Na expozici, která potrvá do 26. února příštího roku, se podíleli Christoph Grunenberg a Darren Pih z Liverpoolu a Gisela Fischerová z Vídně.
Na počátku se ovšem sluší připomenout zvláštní současné postavení Albertiny. Po přestavbě, která skončila v roce 2002, značně proměnila svůj program původně zaměřený a orientovaný na správu, sbírkovou činnost a prezentaci grafiky směrem k pořádání velkých výstav, a to zejména současného moderního umění. Těží navíc ze své výjimečné polohy. Podobně jako další velká vídeňská muzea a sbírky vítá denně tisíce diváků z okolních, kulturně zjevně podvyživených oblastí. Dobře zvolený titul pak naplní budovu návštěvníky z Maďarska, Slovenska i Česka. A Magritte bezesporu takovým mezinárodním tahákem je.
Každá rozsáhlá výstava čeří zájem a zvedá aktuální tržní ceny umělcových děl, což je přirozené. Zajímavé ovšem také je, že právě vídeňská a liverpoolská výstava probudily výrazně větší zájem než velké autorovy výstavy předchozí. A že jich nebylo málo. V loňském roce se mohli Magrittovými díly těšit návštěvníci Musea des bellas Artes v Mexico City. Před dvěma lety bylo v Bruselu otevřeno v přepychově rekonstruovaném paláci na Place Royale Museé Magritte s největší sbírkou autorových děl na světě, která čítá na 250 kusů. Před třemi lety pak díla Reného Magritta zaplnila Palazzo Reale v Miláně.
Mezi světy
Výstava Princip slasti jasně odpovídá na otázku, proč je René Magritte natolik populární. Kurátoři sestavili nečekaně rozsáhlý soubor více než 150 děl z desítek muzeí a sbírek celého světa s cílem zachytit všechna důležitá období Magrittovy tvorby. Svým rozsahem překonává kromě expozice Musée Magritte v Bruselu výstavy předešlé a je extrémně kvalitně nainstalována a osvětlena, jak je v Albertině dobrým zvykem.
Kurátoři vídeňské výstavy rozdělili desítky obrazů do jednotlivých kapitol – nebo chcete-li částí – které jsou pojmenovány podle převládajících motivů. Často jde o pojmenování velmi vtipná a současně poetická, která buď vystihují určité časové období, nebo soubor podobných námětů. Třeba „Psaná poezie je neviditelná, na rozdíl od té namalované“. Anebo „Dnes odpoledne jsem v jasném slunečním svitu zahlédl mladou ženu čekající na tramvaj, její tělo ji doprovázelo“. Nalevo od vchodu do nových sálů je vždy toto pojmenování vysvětleno a stručně popsáno, což je dobrou zásadou velkých instalací v Albertině.
Magrittovo komíhání mezi dvěma surrealistickými světy (na jedné straně Brusel, na druhé Paříž) doplňuje jeho rozporuplnou pozici. Ač vážen a milován svými občasnými i stálými kolegy z obou metropolí (mezi něž patřili André Breton, Paul Éluard, Salvador Dalí a další), nikdy nepřijal psychoanalýzu a zásadně se vyhýbal takové interpretaci symboliky ve svých obrazech. Byl odpůrcem psychického automatismu a tvorby obrazů z podvědomí.
Možná právě proto nevědomky oddestiloval jakékoli příznaky možného výtvarného propojení či vidění s typickými, sobě dodnes tak podobnými a příbuznými prvky ve výtvarném surrealistickém sdělení. Maloval věci, které kolem sebe viděl. Ale tím, že je instaloval do posunutých situací a kombinací, je zcela nečekaně obdarovával novými významy, které návštěvník zjevně rád rozplétá. Pomáhá mu v tom i takřka realistické malířství, nápadně připomínající nedělní naivní malíře poloviny dvacátého století (tím ale Magritte rozhodně nebyl). Možná právě proto začala Reného Magritta francouzská a světová kritika brát vážně až poměrně pozdě, v polovině šedesátých let.
Od A do Z
K zachycení potřebných nálad a provokací používal René Magritte řadu mechanismů – pracoval s posuvem měřítka zobrazovaného, s pauzou, změněnými hloubkami, extrémním detailem, záměnou symbolů, vynecháním obličejů, matoucími popiskami a tvrzeními, skrytou i zjevnou erotikou, přiznanou koláží, také ale s nadsázkou, absurditou nebo ironií. Používal spojení obrazu a slova – v Albertině jsou vystaveny konstelace z několika slov, jejichž významová souhra nabourává konvenční myšlení a vnímání. Do řady děl mu přímo vnikla hudba, když se noty vinou před zobrazovanými ději i za nimi. Dnes je také všeobecně známo, odkud se vzal impulz k jeho častému motivu zahaleného obličeje – tak vypadala jeho matka, když ji po sebevraždě v řece Sambře vytáhli z vody a čtrnáctiletý René byl u toho.
Přesahy do běžného denního života dokládá několik kapitol výstavy zaměřených na umělcovu komerční práci a soukromí. Možná poprvé řada diváků uvidí Magrittovy návrhy reklam, plakátů, značek či log. Ostatně tento Belgičan pracoval i jako tvůrce textilních tapet. Na výstavě se navíc otevírá pohled do Magrittova soukromí, který zprostředkovává promítání rodinných filmových záběrů. A to jak čistě dokumentárních a velmi privátních, tak výrazně stylizovaných. Snadno z nich přitom pochopíte opravdovou krásu Georgette Magrittové.
Christoph Grunenberg a Darren Pih rezignovali na normální klasický katalog a vymysleli k výstavě bohatě ilustrovaný slovník, který je k mání v němčině (rozsáhlejší publikace) a v angličtině. Věnují se v něm desítkám pojmů a hesel, které mají souvislost s Magrittovým životem, dílem, přáteli, nejrůznějšími situacemi a životními peripetiemi. Návštěvník tak dostává do rukou knihu, která sice není věrným obrazem výstavy, ale vtipně a elegantně doplňuje znalosti, které o autorovi má. Magritte A bis Z se tak stává nedílnou součástí výstavy.