Adéla je pro Neue Galerie stejně důležitým dílem jako Mona Lisa pro pařížský Louvre
A je hotovo: Klimtův zlatý portrét Adély Bloch-Bauerové, který Rakousko muselo z rozhodnutí soudu počátkem letošního roku vrátit coby nacistický lup, koupil za 135 milionů dolarů Ronald Lauder, respektive newyorské muzeum Neue Galerie, v jehož čele stojí. To znamená definitivní konec všem nadějím Rakušanů, že se Adélina neteř Marie Altmannová, které soud obraz a čtyři další Klimtova díla přiřkl, nechá obměkčit a obraz do Vídně „vrátí“ jako dlouhodobou zápůjčku, nebo že se rakouská vláda plácne přes kapsu a peníze na jeho koupi někde přece jen sežene.
I když nám může být líto, že obraz odcestoval nejspíš natrvalo za Atlantik, ve skutečnosti celá kauza nemohla dopadnout lépe. Těžko by se totiž hledal sběratel, který by se o obraz dokázal postarat lépe než Lauder, který se na rakouské a německé umění rané moderny specializuje. V Neue Galerie se Adéle dostane péče, jakou by jí neposkytla ani slavná MoMA. V ní by byla jen jedním z mnoha mistrovských kusů, v Neue Galerie bude královnou celé sbírky. Mimochodem, Lauder má blízko k oběma těmto institucím. Neue Galerii založil a je jejím prezidentem, v MoMA zastává funkci předsedy správní rady.
Sama Adéla sice v závěti žádala svého manžela, aby Klimtovy obrazy jednou věnoval Rakouské národní galerii, a jen těžko by si asi dokázala představit, že z její milované Vídně jednou doputují až do Ameriky. Svou poslední vůli však sepisovala v době, kdy slovo Osvětim bylo jen jménem jakési zapadlé obce někde daleko v Polsku, takže tvrdit dnes, že její portrét musí za každou cenu zůstat ve Vídni, by bylo jako předstírat, že holocaust se nikdy nestal. New York, kam se mnoho rakouských Židů po nástupu Hitlera uchýlilo, je nakonec možná stejně legitimním dědicem vídeňské belle epoque jako Vídeň sama.
Neue Galerie vznikla jako společný projekt dvou nadšených sběratelů umění německy hovořících autorů, Laudera a Serge Sabarskyho. Tento obchodník s uměním stál mimo jiné i u vzniku českokrumlovského Centra Egona Schieleho. Pro veřejnost Neue Galerie, která sídlí v městském paláci na takzvané muzejní míli na newyorské Páté avenue, otevřela teprve před pěti lety, Lauder však rakouské umění sbírá déle než třicet let. Časopis Fortune loni odhadl, že na budování své sbírky vynaložil celkem 450 milionů dolarů. V květnu 2001 například zaplatil 22,5 milionu dolarů za autoportrét Maxe Beckmanna, což je částka zcela mimo cenové kategorie, ve kterých se díla tohoto umělce jinak pohybují.
„Po druhé světové válce si hodně uprchlíků odvezlo tato díla (myšleno rakouské umění - pozn. redakce) s sebou, ale ceny byly vždy velmi nízké. Nahoru nešly až do osmdesátých devadesátých let. Já jsem začal nakupovat v 70. letech, kdy ještě byly dole, ale kdy také na trhu bylo jen velice málo děl. Teď, když majitelé začínají umírat, jich je na prodej víc,“ řekl v rozhovoru pro agenturu Bloomberg Lauder. Na otázku, jak probíhalo jednání o ceně Adélina portrétu, odpověděl: „Ten rozhovor trval minutu. Když má nějaké dílo nevyčíslitelnou hodnotu, tak o ceně nesmlouváte.“
Novým majitelem obrazu nebude on osobně, ale právě Neue Galerie. Podle slov právníka, který celou transakci vyřizoval, Lauder muzeu pouze „umožnil“, aby obraz mohlo koupit. „Nemyslím si ale, že by šlo o půjčku,“ dodal pro agenturu AP. Ředitelka muzea Reneé Priceová v oficiální tiskové zprávě prohlašuje, že obraz je pro Neue Galerie stejně důležitým dílem jako Mona Lisa pro pařížský Louvre.
Spokojená s prodejem je i devadesátiletá Marie Altmannová, poslední žijící ze tří sourozenců, kterým Ferdinand Bloch-Bauer, jejich strýc, v roce 1945 odkázal svou sbírku obrazů i veškerý další majetek (mimo jiné také zámek v Panenských Břežanech u Prahy). Neue Galerie je podle ní mostem mezi Evropou a Spojenými státy a těžko by hledala lepší místo pro jeho vystavení.
V Rakousku to vidí jinak. Ředitel vídeňské Albertiny sice Neue Galerie nazval „druhou nohou“, na které stojí rakouské umění doby kolem roku 1900, ale jeho kolega, ředitel Leopoldova Muzea Rudolf Leopold, sám kdysi nejvýznamnější soukromý sběratel děl Egona Schieleho, se do Laudera obul nečekaně ostře. „Je směšné, že zlatá Adéla stojí víc než důležité dílo od van Gogha. Lauder má peněz, že neví, co s nimi, ale umění on i jeho ředitelka rozumějí jen velice málo. Američané ale ulítávají na zlatě, a když je kolem nějakého obrazu takovýto rozruch, všechno je tam možné,“ citoval Leopolda list Die Presse. I on nicméně připustil, že je dobře, že obraz bude aspoň veřejně přístupný.
Spolu s Adéliným portrétem byly předmětem restituce z Rakouské národní galerie ještě čtyři Klimtovy obrazy: další Adélin portrét a tři krajiny. Co s těmi bude, zatím není jasné. Jejich souhrnná cena je odhadována na sto milionů dolarů. Dá se navíc očekávat, že ceny Klimtových děl nyní vzrostou a že se také na trhu začne objevovat více jeho obrazů. Naposled byla jedna z Klimtových krajin dražena v listopadu 2003. Obraz Dům u jezera Attersee se tehdy s cenou 29 milionů dolarů stal nejdražším dílem roku.
Prvním signálem oživení trhu s díly rakouských a německých autorů první poloviny 20. století by mohla být dražba obrazu Povadlé slunečnice od Egona Schieleho, který byl dražen v Londýně ve stejný den, kdy prodej Klimtova portrétu vyšel ve známost. Místo očekávaných čtyř až šesti milionů se prodal za 11,7 milionu liber. Je též možné, že kupcem v pozadí nebyl nikdo jiný než Ronald Lauder.
(Následující reprodukce naleznete v tištěné verzi týdeníku EURO.)
Co s nimi bude? Souhrnná cena dalších čtyř Klimtových děl, která byla předmětem restituce, činí sto milionů dolarů. Do konce června jsou i se zlatým portrétem vystaveny v Los Angeles. Pak se přesunou na výstavu do Neue Galerie, která potrvá do půlky září. Potom budou nejspíš nabídnuty k prodeji v aukci.
Bukový les (1903)
Portrét Adély Bloch-Bauerové II (1912)
Jabloň (asi 1911)
Domy v Unterachu u Attersee (1916)
