T r ž n í r e g u l a c e
Období ekonomické recese bývají dobrým důvodem k zamyšlení nad tím, jak svobodný má být trh a jakou roli v ovlivňování tržního mechanismu má mít stát. Názory v různých zemích se často podstatně liší.
V zemích demokratického kapitalismu dnes existuje shoda v tom, že trh, přestože je zřejmě nejefektivnějším mechanismem rozdělování a je nutné jej chránit, není dokonalý a je nutné jej korigovat zásahy státu. Úkolem státu je v prvé řadě dbát o řád - stanovit pravidla pro fungování celé společnosti včetně trhu a vynucovat je. Existují ale i názory, že stát má také podporovat efektivnost trhu (chránit hospodářskou soutěž, regulovat externality, jako znečištění vody, vzduchu, půdy atd.), sociální spravedlnost (sociální zabezpečení, podporovat různá hospodářská odvětví atd.) a ekonomickou stabilitu (bojovat proti recesi).
Na rozdíl od ekonomické teorie nejsou reálné trhy nikdy dokonalé. Tržní ekonomiky trpí neefektivitou, nerovnostmi a nestabilitou a kritikové tržních selhání se domnívají, že nedokonalosti tržních ekonomik má napravovat vláda. Stát má podporovat efektivnost trhu, sociální spravedlnost a ekonomickou stabilitu. Ale ani aktivita vlády na poli ekonomiky není dokonalá. Vládní působení v ekonomice trpí zájmy a omezenými schopnostmi státní byrokracie, časovými zpožděními vládních opatření vzhledem k nezávisle probíhajícím ekonomickým procesům, nesouladem mezi politickým a ekonomickým cyklem a nevyužitím politického kapitálu.
V každé demokracii existuje tradiční spor o to, jak moc státních, respektive vládních, zásahů má být do trhu připuštěno - jak moc má viditelná ruka vlády opravovat neviditelnou ruku trhu. Otázky nedokonalostí tržní ekonomiky stejně jako nedokonalostí vládních zásahů do ekonomiky jsou předmětem politického konfliktu v každé demokracii a názory se zpravidla odvíjejí od ideologií. Zatímco socialisté a sociální demokraté chtějí více viditelné ruky vlády a možné nedokonalosti vládních zásahů je tolik netrápí, liberálové a liberální konzervativci preferují více neviditelné ruce trhu a netrápí se tolik jeho nedokonalostmi.
V praktické politice ale mohou existovat výjimky odchylující se od ideologických nálepek. Dokazují to svou „tržně orientovanou politikou například nominálně levicové vlády v osmdesátých letech na Novém Zélandu a v Austrálii, v devadesátých letech ve Velké Británii, Maďarsku nebo v Polsku, a naopak odkládání některých tržních reforem u pravicových vlád (Británie se dočkala deregulace nájemného v soukromých bytech až v roce 1996 - po sedmnácti letech vlády Konzervativní strany) .
Regulační dilemata
Nejen východoevropské, ale také západoevropské země se potýkají s mnohými ekonomickými a sociálními problémy - inflací, nadměrnými vládními výdaji, nezaměstnaností, malým ekonomickým růstem, vysokým zdaněním a nadměrnými regulacemi. Bývá jim zpravidla doporučováno zmenšit roli státu v ekonomice, ale jednotlivé národní vlády se s těmito názory převážně neztotožňují. Stejně tak řada občanů v zemích OECD - nejvyspělejších zemí světa, které se také řadí mezi země s nejsvobodnější ekonomikou (tab. I) - se domnívá, že se vlády mají starat o efektivnost trhu a aplikovat nejrůznější regulační opatření. Data o tom, kde jsou největší „přátelé a „nepřátelé regulací, přinesl výzkum ISSP Role vlády. K dispozici jsou data ze dvanácti zemí OECD.
Ekonomické regulace, které jdou nad rámec ochrany hospodářské soutěže a ochrany před externalitami, se těší podpoře mnohých občanů jak v tradičně paternalistických a ekonomicky méně svobodných západoevropských zemích, jako Španělsko, Francie, Švédsko a Norsko, ale i v zemích s transformujícími se ekonomikami, jako Česká republika, Maďarsko a východní část Německa. Jak moc může ekonomická svoboda souviset s názory jejích obyvatel na regulace je možné usuzovat z porovnání tabulek I a II. V otázce regulace mezd je tato souvislost patrná, u regulací cen a podnikání méně.
Největšími příznivci mzdových regulací jsou východní části Německa (69 procent) a Španělska (61 procent), nejméně příznivců má tento druh regulací v USA (28 procent) a ve Švédsku (28 procent). V České republice je pro mzdové regulace 47 procenta dotázaných. Cenové regulace se zdají být i v zemích OECD mezi občany oblíbené. Nejvíce je podporují Španělé a obyvatelé východní části Německa (v obou 82 procent), nejmenší podporu mají v USA (35 procent) a Kanadě (44 procent). V České republice je podporuje 72 procent dotázaných. Regulace podnikání se těší největší podpoře ve Španělsku (32 procent) a Maďarsku (21 procent), nejmenší naopak ve Velké Británii (15 procent) a Švédsku (17 procent). V České republice je to 23 procent.
Dilema sociální spravedlnosti
Řada občanů se v moderních demokraciích shodne také na tom, že úkolem vlád je starat se o sociální spravedlnost a ekonomickou stabilitu či růst. Co se týče „sociální spravedlnosti , je zřejmé, že i pokud by trh fungoval efektivně, nemusí být jako hlavní mechanismus distribuce považován všemi občany za ideální. Trh rozděluje příjmy podle určitých kritérií a tento mechanismus nemusí být vnímán z etického nebo politického hlediska za všech okolností jako vhodný. Některé skupiny lidí se nacházejí mimo trh (invalidé, starobní důchodci apod.), jiní plně neakceptují výsledky tržní distribuce, a proto ve všech demokratických společnostech existuje tendence zdaňovat určitým způsobem příjmy, majetek a spotřebu a část získaných příjmů transferovat na základě politického rozhodnutí těmto skupinám.
Aktivita vlád při takovémto zajišťování sociální spravedlnosti však není zcela nevinná a přesahuje péči o sociálně nejslabší. Vlády jsou kritizovány za to, že kompenzují poražené na trhu (dovozními přirážkami, dotacemi, subvencemi, ochranou upadajících odvětví) namísto toho, aby je odmítnutím pomoci povzbudily k přesunu zdrojů (pracovníků a kapitálu) tam, kde by byly efektivněji využity, a lidé si svůj příjem mohli vydělat na trhu, a nikoliv dostat v redistribuci. Někteří vědci na adresu těchto vládních aktivit podotýkají, že není rozhodující, zda vláda intervenuje proto, aby bylo dosaženo krásy či spravedlnosti, nebo za účelem pomoci některým korporacím (odborům nebo výrobcům v určitém odvětví). Vznikají vždy tytéž „deformace trhu.
Vlády totiž nepomáhají jen těm, kteří jsou opravdu potřební - což by mohlo být etické, ale velmi často poskytují výhody malé proporci populace, která je „vidět a slyšet . Náklady této politiky jsou rozsáhlé, finančně náročné a dopadají na celou populaci v malých částkách na jednotlivce. Většina populace tyto náklady nezaznamená a i když ano, nevyplatí se jí organizovat opozici proti takovéto neetické politice. Data hovoří o tom, že občané demokracií akceptují kompenzační politiku, jako vládní financování programů na vytvoření nových pracovních míst, ekonomickou podporu vývoje nových průmyslových výrobků a technologií, ekonomickou podporu upadajícím průmyslovým oborům či krácení pracovního týdne v zájmu vytvoření více pracovních míst (tab. III).
Vládní programy na vytváření nových pracovních míst se těší největší podpoře ve Španělsku a Maďarsku, nejmenší ve Švédsku a Kanadě, podpora vývoje výrobků a technologií má nejvíce příznivců v Austrálii a Irsku, nejmenší ve Švédsku a USA. S podporou upadajícím průmys-lovým oborům souhlasí nejvíce lidé ve Španělsku a východní části Německa, nejméně v Kanadě a České republice. Krácení pracovního týdně by nejčastěji podpořili lidé ve východním Německu a Švédsku, zato v České republice a USA má toto opatření minimální podporu.
Moc, nebo málo?
Otázka, jak svobodný má být trh a jakou roli v ovlivňování tržního mechanismu má mít stát, trápí všechny země bez rozdílu. Provázanost tržního mechanismu a vládních zásahů v dnešních ekonomikách často vede ke sporům o to, v jakém rozsahu je ekonomika svobodná a konkurenční a co je příčinou nepříznivého vývoje ve smíšených ekonomikách. Je to „mnoho státu , který neplní své tradiční funkce při zabezpečování řádu, utrácí více, než vybere na daních, není schopen řídit podniky, které vlastní nebo v nich má podíl, nebo je to „málo státu v ekonomice ?
Zatímco ekonomové se shodují v tom, že lékem na sociální a ekonomické nemoci je spíše „méně vlády - nižší daně a pokud možno neutrální daňové soustavy, nižší vládní výdaje a vyrovnané státní a veřejné rozpočty, posílení role státu v zabezpečování řádu, privatizace, cenové deregulace, stabilní fiskální a monetární politika, občané nevolí vždy totéž. V politické soutěži občas vítězí i opačné argumenty.