Spory o dodávky plynu rozkládají oranžový tábor
Může být pro ukrajinské podnikatele ještě něco horšího než jmenování Viktora Janukovyče na post premiéra? Pro některé z nich ano - představa, že tuto funkci získá Julia Tymošenková. Zatímco uskupení Naše Ukrajina oranžového prezidenta Viktora Juščenka v nedávných parlamentních volbách zcela propadlo a získalo pouhých čtrnáct procent hlasů, oba zmiňovaní politici se mohou cítit vítězi. Janukovyč stojí v čele nejsilnější Strany regionů (32 procent), zatímco se bývalá podnikatelka v plynárenství Tymošenková se svým blokem (22 procent) stala královnou oranžového tábora, první ženou mezi vůdci revoluce z přelomu let 2004-2005.
Proč ale takové obavy z „plynové princezny“, jejíž šance na návrat do premiérského křesla po volbách výrazně vzrostly? Tymošenková žádá rozsáhlou reprivatizaci mnoha ukrajinských podniků. Jejím prioritním cílem je boj s korupcí, rozseknutí nezdravých vazeb mezi politickou a hospodářskou sférou, a tedy také přezkoumání podezřelých privatizačních kauz z minulosti. Není divu, že se toho bojí podnikatelé či oligarchové spříznění s oběma Viktory. Nejistotu ovšem pociťují i zahraniční investoři. Mohou se spolehnout, že Ukrajina bude respektovat vlastnická práva? Naději na vytvoření vlády, která nebude volat po reprivatizaci tří tisíc podniků, vyjadřuje i český bankéř Tomáš Fiala, ředitel kyjevské investiční společnosti Dragon Capital.
Kam se hrabe Putin.
Ve srovnání s Tymošenkovou vypadá ruský prezident Vladimir Putin, který z podnikání v Rusku vytlačil pár nepohodlných byznysmenů, skoro jako spojenec oligarchů. Představu, že politika krásné vůdkyně přinese pouze chaos, ovšem posilují zkušenosti z jejího prvního působení na premiérském postu po oranžové revoluci a nynější ekonomické plány. Tymošenková prosazuje regulaci cen surovin, podporuje nekontrolovaný nárůst sociálních výdajů a její kritici tvrdí, že strategické řízení rozhodně není její předností. Na rozdíl od umění politického boje, které charismatická a populistická politička naopak ovládá excelentně.
A pak je tu ještě plyn či přesněji dodávky této strategické suroviny z Ruska. Tymošenková žádá zrušení dohody mezi Ruskem a Ukrajinou ze začátku roku, zatímco tehdejší kyjevští vyjednavači z Juščenkova tábora tvrdí, že dosáhli přijatelného kompromisu. Argumentace „plynové princezny“ nepostrádá logiku. Monopolním dovozcem plynu z Ruska na Ukrajinu se totiž stala netransparentní společnost RosUkrEnergo (EURO 2/2006). Tymošenková chce, aby se plyn dodával bez podivných prostředníků. Zároveň ovšem odmítá ruské cenové podmínky. Tvrdí, že půjde do přímé konfrontace s Moskvou. Leckdo se domnívá, že tento postoj by nakonec vedl ke zvýšení cen plynu a další těžké ráně pro ukrajinskou ekonomiku, jejíž výkon se po vítězství oranžové revoluce výrazně zhoršil.
Ne všechny výtky vůči oranžovým vůdcům jsou spravedlivé. To, že růst hrubého domácího produktu v roce 2005 (2,6 procenta) byl mnohem nižší než v předchozím, posledním roce panování bývalého prezidenta Leonida Kučmy (12,1 procenta), neovlivnila ani tak politika, jako pokles světových cen na ocel, klíčové ukrajinské suroviny. Tomáš Fiala v ukrajinském časopise Korrespondent napsal, že ukrajinský akciový index KP-Dragon stále výrazně roste. Stejně tak pokračuje příliv zahraničních investic. Fiala dokonce tvrdí, že velkým ukrajinským společnostem paradoxně pomohla dřívější relativní uzavřenost tamního trhu, neboť místní byznys získal čas ke svému zesílení. Přesto v hospodářských kruzích převládá názor, že Tymošenková ukrajinské ekonomice přitížila.
Juščenko na kolenou.
Není divu, že Juščenkova Naše Ukrajina čelí vnitřnímu rozkolu. S kým jít do koalice? Je lepší úhlavní nepřítel z oranžové revoluce Viktor Janukovyč, nebo Julia Tymošenková? Těžká volba, názory se liší. Sám Juščenko je nyní slabší figurou než před rokem. Nejenže jeho blok propadl ve volbách, ale v jeho neprospěch hovoří také ústavní změny. Ukrajina nyní přechází z modelu prezidentské demokracie na parlamentní. Skutečným vládcem země se pravděpodobně stane premiér. Juščenko má jistý prostor k manévrování z pozice prezidenta i neformálního šéfa politické formace, která jako třetí síla v zemi může být jazýčkem na vahách. Samo postavení třetího vzadu však bývalého vůdce z kyjevských náměstí uspokojovat nemůže. Prezident může za jistých okolností zablokovat premiérskou kandidaturu nebo rozpustit parlament, ale mohou to být varianty pouze teoretické.
Averze mezi Juščenkem a Tymošenkovou je silná, oba politici se častovali velmi ostrými slovy. Případná koalice s Janukovyčem by ale mohla být pro vůdce Naší Ukrajiny a prezidenta Juščenka politickou katastrofou. Už dnes je Tymošenková obviňuje ze zrady ideálů oranžové revoluce a tuto rétoriku by ještě zesílila. Možná by se obrátila přímo na lidi a opět je přivedla na náměstí. To charismatická Julia umí.
Bezprostředně po volbách se proto dávala největší šance koalici mezi Blokem Julie Tymošenkové (BJT), Naší Ukrajinou a socialisty, kteří podobně jako BJT rozhodně odmítli úvahy o vládním spojenectví se Stranou regionů. Proti nové oranžové alianci nicméně vystupovali podnikatelé a ekonomové v Juščenkově táboře. Pro velkou koalici mezi bloky obou Viktorů se vyslovil například známý ruský opoziční politik Boris Němcov, který nyní radí právě ukrajinskému prezidentovi. Část pozorovatelů pak tvrdila, že pokud oranžová koalice vznikne, nebude mít dlouhého trvání. Stejně jako ta první, která skončila loňským odvoláním Tymošenkové z postu premiérky a její slovní přestřelkou s Juščenkem.
Janukovyčovi rádci z USA.
A jakým partnerem by vlastně mohl být Viktor Janukovyč? Od jeho kandidatury na post prezidenta se mnohé změnilo. Janukovyč si dává více pozor na svůj slovní projev, a to obsah i formu. Méně používá slangové výrazy, mluví nejen rusky, ale také ukrajinsky, hlásí se k zapojení země do evropských struktur. Lépe se obléká a pro předvolební kampaň si najal americké poradce. Boris Němcov v této souvislosti poznamenal, že Janukovyč se neobklopil ruskými poradci jako v minulosti, nýbrž právě americkými. Britský list The Times pak upřesnil, že šlo o zástupce lobbistické firmy Davis Manafort v čele s Paulem Manafortem, který se již podílel na předvolebních kampaních Ronalda Reagana a George Bushe mladšího. Na Ukrajinu je pozval ocelový a uhelný magnát Rynat Achmetov, sám klíčová postava předvolební kampaně Strany regionů.
Janukovyč možná mírně oslabil negativní emoce části Ukrajinců ze západní části vůči své osobě, jeho voliči jsou ale stále titíž. Nadále ho volí především východní a jižní část země, kde se mluví především rusky, nikoliv ukrajinsky. Stoupenci někdejšího neúspěšného prezidentského kandidáta předpokládají, že jejich favorit zajistí lepší vztahy s Ruskem, výhodnější podmínky dodávek plynu, a tím nadějnější ekonomickou perspektivu Ukrajiny. Očekávají, že se zasadí o zrovnoprávnění ruského jazyka, který by získal oficiální status.
Strana regionů rovněž slibuje zjednodušení daňového systému, ochranu vlastnických práv a podporu zahraničních investic, což by jí mohlo dále přiblížit právě Juščenkovu táboru. Janukovyč pak dokonce přiznává, že v některých směrech se poměry na Ukrajině od oranžové revoluce zlepšily, kupříkladu v mediální oblasti, jež se dnes vyznačuje větší pluralitou.
Rozpadne se Ukrajina?
Ministr zahraničí Boris Tarasjuk, který patří do oranžového bloku Naše Ukrajina, označil tři hlavní podmínky pro Stranu regionů, pokud by chtěla vážněji jednat s jeho uskupením. Janukovyčovci by se podle něj měli vzdát myšlenky federalizace země, odmítnout prosazování ruského jazyka jako státního a podpořit cestu do euroatlantických struktur. Tím se ovšem Tarasjuk zařadil mezi ty lidi z Juščenkova tábora, kteří cestu ke druhému Viktorovi blokují. Jeho podmínky jsou totiž pro druhou stranu prakticky nepřijatelné.
Podpora ruštiny je jedním z hlavních důvodů, proč rusky mluvící obyvatelé Ukrajiny Janukovyče volí. Když se šéf Strany regionů přihlásil k evropské cestě, neměl na mysli NATO. Perspektiva vstupu do Severoatlantické aliance východní Ukrajinu nenadchne a nijak zvlášť důležitá zatím není ani pro Blok Julie Tymošenkové.
Největší smysl má ovšem první Tarasjukova podmínka. Zatímco Strana regionů požaduje decentralizaci země, její kritici se obávají, že právě ta by mohla časem vést k rozpadu země. Poslední parlamentní volby ukázaly, že volební preference v severozápadní a jihovýchodní části se nadále výrazně liší. Kdyby se dřívějším spojencům přece jen podařilo sestavit dlouhodobě udržitelnou oranžovou koalici a Janukovyč zůstával v opozici, mohlo by volání po rozdělení Ukrajiny zesílit. Právě spojováním západu s východem ostatně argumentovali zastánci velké koalice mezi Naší Ukrajinou a Stranou regionů.
Paradoxně je to právě Julia Tymošenková, která jako jediná z velkých formací nabízí jakýsi most i uvnitř vlastního bloku. Ač z oranžového tábora, který se těší podpoře na západě, sama pochází z východního Dněpropetrovsku. Její blok vítězil v centrálních oblastech. Ona velká koalice by podle Tymošenkové nespojovala ani tak dvě části země, jako spíše oligarchy z obou táborů.
