První grafický list si koupil v šestnácti letech za peníze na školní oběd. Dnes je Vilém Stránský majitelem společnosti ArtBohemia, největší internetové aukční galerie specializované na grafiku. „Sběratelé často prahnou po tom, aby vlastnili první nebo poslední otisk; přitom každý umělecký tiskař vám potvrdí, že to bývají ty nejhorší kusy. Chvilku to totiž trvá, než si barva na měděné destičce nebo litografickém kameni skutečně „sedne“, říká Stránský.
* E15: Jaká díla v galerii nabízíte?
Především nežijící autory, protože ti žijící mají možnost postavit si vlastní internetové stránky a na nich se prezentovat. Srdeční záležitostí je pro mne česká i světová meziválečná avantgarda. V současnosti máme v nabídce přes 20 tisíc položek od více než 1300 umělců; najdete zde slavné osobnosti dvacátého století, ale i nepříliš známá či dnes zapomenutá jména, která čekají na objevení. Od špendlíku po lokomotivu, jak říkával Jan Werich. Grafiku lze u nás pořídit za padesátikorunu stejně jako za několik desítek tisíc.
* E15: Odkud grafiky pro aukce získáváte?
Umění se věnuji přes pětačtyřicet let a pár hezkých věcí jsem za tu dobu potkal. Načerno a vlastním nákladem jsem vydával bibliofilie, v každé monografii byla obsáhlá studie a třináct grafických originálů. V letech 1985 až 1993 spatřily světlo světa grafické Kalendáře, vždy se čtrnácti originály nejlepších umělců tehdejšího Československa. Nejčastěji se účastnili vedle Albína Brunovského a absolventů jeho školy například Oldřich Kulhánek, Ladislav Kuklík, Jindřich Pileček, Herbert Kisza a Ludmila Jandová. Po revoluci jsem se vrátil ze stáže v Anglii, založil konferenční servis Comfort a vydělané peníze investoval do nákupů. S rozechvěním jsem pořizoval první litografie Chagalla, Picassa, Matisse a dalších zvučných jmen; tenkrát se daly ještě sehnat za rozumné ceny.
* E15: Také vám připadá, že mnoho lidí umění nenakupuje impulzivně, ale spíše se řídí tím, kdo je zrovna v kurzu?
Jistě. Po významných výstavách umělců zaznamenáváme zvýšený zájem o jejich díla. Stejně tak funguje i nenadálá událost, třeba úmrtí. Řadu let jsme v galerii měli téměř dvě stovky grafik Oldřicha Kulhánka. Prodávaly se pozvolna, ale po jeho nedávném odchodu to byl uragán a dnes máme už jen pár jeho litografií a leptů.
* E15: Co jiné trendy? Prodává se více třeba čínské umění, které je v módě?
U nás nabízíme dřevoryty Čchi Paj-š’ho; prodává se dlouhodobě dobře. Drahou asiatiku kupují především Číňané, kteří hromady volných peněz investují do svých „národních“ umělců. Čchi Paj-š’ byl povinný dárek představitelů Maovy Číny papalášům bratrského Československa, proto je tento autor vydatně zastoupen nejen v Národní galerii, ale i u dědiců návštěvníků rudé Číny – a dnes se objevují jeho akvarely v aukcích za několik milionů korun.
* E15: Nakupuje u vás hodně cizinců?
ArtBohemia funguje i na doménách .com, .eu a .sk, takže k nám občas nějaký cizinec zabrouzdá, ale většinu naší klientely tvoří Češi a Slováci.
* E15: Vysvětlete laikovi, co je to grafika.
To je na dlouhé hodiny, nicméně existují tři grafické techniky; tisk z výšky, z hloubky a z plochy – podle toho, která část zanechá stopu na papíru. Každá grafická technika je limitována: suchá jehla vydrží zhruba padesát tisků, linoryt a lept stovku, u litografie a serigrafie jde dvě stě kusů i více. Sběratelé často prahnou po tom, aby vlastnili první nebo poslední otisk; přitom každý umělecký tiskař vám potvrdí, že to bývají ty nejhorší kusy. Chvilku to totiž trvá, než si barva na měděné destičce nebo litografickém kameni skutečně „sedne“. Před revolucí existovala dokonce Československá státní norma, která určovala, jak vysoký náklad musí mít ta která grafická technika, respektive jak má být náklad číslovaný. Číslování bylo nutné především proto, aby cifršpioni věděli, jak vysoko mají umělce zdanit! Dnes je zcela na autorovi, zda tisk čísloval, signoval nebo vročil.
* E15: Grafický list je většinou levnější než obraz…
Ano, ale záleží také na tom, o jakou grafiku a o kterého autora jde. Pokud budete chtít signovaného a číslovaného Picassa, může se dolní limit pohybovat kolem deseti tisíc dolarů. Stačí-li vám Picasso nesignovaný, přitom uvedený v soupisu díla, může jít o stejnou částku, ale v korunách. Je to velmi různé, záleží rovněž na nákladu, roku vzniku, na legendě, která se k autorovi či dílu váže.
* E15: Některé grafiky jsou signované, jiné ne. Stojí za to takovou grafiku koupit?
Samozřejmě. Představte si, že vám někdo nabídne třeba Marka Chagalla, evidentně pravého, ale není podepsaný. Přitom je uvedený v soupisu díla, tištěn stejným litografem, ve stejný den, na stejný papír. Vy byste ho nechtěla? Je desítka důvodů, proč může grafice chybět signatura. Například je ze souboru, který je podepsán v tiráži, ale jednotlivé listy nikoli. Pak je naopak pravděpodobné, že by tyto grafiky být podepsané neměly, a pokud vám někdo nabízí podepsaný list, byl signován dodatečně, například u příležitosti vernisáže, tiskovky či autogramiády. Existují i různá přednostní vydání. Směšné by bylo, kdyby byl podepsán grafický list tištěný až po smrti umělce. A ještě větší faux pas je, když grafiku Cyrila Boudy s podpisem (rádoby) Jana Zrzavého nabízí v aukci jedna nejmenovaná věhlasná aukční síň… O veletočích na Aukru raději nemluvě!
* E15: Jak jste se dostal k umění?
Své první grafiky jsem kupoval už jako středoškolák a postupně jsem se umění čím dál více věnoval: četl, chodil na výstavy, navštěvoval ateliéry. Nejprve jsem pořizoval filmové a divadelní plakáty; tenkrát šlo o původní díla světové extratřídy. Bavilo mne připravovat výstavy, psát katalogy a posléze i monografie, ale nikdy mne nenapadlo s uměním obchodovat. To přišlo až mnohem později, když jsem si uvědomil, že vlastní děti mé zájmy příliš nepodědily a o popelnice jsem sbírku grafik opírat nechtěl.
* E15: To už jste asi nezůstal jen u plakátů…
Po plakátech jsem se chvilku věnoval naivnímu umění, pro které jsem razil termín „něžné umění“; takzvaný Cyklus něžných malířů jsem připravil pro pražský Rubín. V období po sametu mnoho lidí restituovalo nejrůznější rezidence a občas se museli rozloučit i s uměleckými předměty, aby měli na opravy zchátralých nemovitostí. V porovnání s dneškem bylo špičkových děl opravdu hodně a za hubičku. Ještě teď vzlykám, jaká díla jsem držel v ruce a neměl na ně. Řadě začínajících sběratelů, kteří přišli rychle k penězům, jsem radil, co koupit. Později titíž nabyli přesvědčení, že umění přece rozumí každý a kurátora není třeba. A tak jsem se zájmem sledoval, jak na aukcích za velké peníze draží bezcenná falza a v duchu litoval jejich dědice.
* E15: Sledujete i současné umění?
Myslíte-li hromadu odpadků se zapíchnutými vidlemi uprostřed výstavní síně nebo žraloka ve formaldehydu, tak ne. Mám rád řemeslo a sicflajš, ne rychlokvašky vyhoněné manažerskými anaboliky. Snažím se rozumně hospodařit s časem, proto si výstavy přísně vybírám a pak během půldne profičím pět galerií a za mnou vlaje nespokojená rodina.
Vilém Stránský (63)
Po absolvování Divadelní fakulty AMU krátce pracoval v Mladém světě, poté v deníku Mladá fronta. Spoluvytvářel Televizní klub mladých. V letech 1974–1982 byl iniciátorem a autorem koncepce kontroverzního Salonu mladých výtvarníků v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (na dnešním holešovickém Výstavišti). Vystudoval poté ještě Univerzitu Karlovu a začal se věnovat pouze grafice. Nyní je majitelem největší internetové galerie s grafickými listy ArtBohemia.