Česká hospodářská politika by měla být rozumně žádostivá po nových poznatcích, abychom si zbytečně neubližovali
Oborové multiplikátory jsou šikovná věc. Laicky řečeno, od multiplikátorů se po několika krocích dostanete k alespoň nějaké představě o tom, jak se dodatečné veřejné výdaje nebo jejich krácení projevují na hrubém domácím produktu. A to má praktické implikace pro rozpočtovou politiku v časech pokračující recese. Můj kolega proto podle loňských, tedy nejčerstvějších tabulek zdrojů a užití publikovaných Českého statistického úřadu oborové multiplikátory pro českou ekonomiku přepočetl.
Udělal to navíc z toho důvodu, že by bylo dobré zjistit, zda v případě české ekonomiky neplatí totéž, s čím přišel před pár měsíci Mezinárodní měnový fond (MMF). MMF totiž výrazně přehodnotil svoje původní úvahy o výdajových multiplikátorech veřejných rozpočtů. A dospěl k tomu, že v řadě zemí mohou být výrazně vyšší než „1“. Jinak řečeno, vládní škrty v časech recese „tahají“ zemi do ještě hlubší recese. Nastal čas změnit kurs?
Německo peněženku přivírá
Pro země, které narazily na bariéru finančních trhů, se na smutném zjištění potřeby úspor nemění nic, jak říká hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard. Tedy pokud se nevyskytne jiný subjekt, který jejich potřebu financování „zatáhne“, nicméně Německo má v poslední době tendenci šrajtofli spíše přivírat.
Jenže pokud škrty způsobují větší než jednotkový pokles výkonu, pak to samo o sobě otevírá dobrou otázku, zda taková země nakonec neskončí v insolvenci, nebo její věřitelé nebudou muset odepsat svoje pohledávky. MMF by měl tedy urychleně vytvářet oprávky a ještě mnohem rychleji hledat „blbější“ sponzory takových zemí. Jiné řešení autor nezná a je dost dobře možné, že ani při podrobném hledání nebude existovat.
Manipulace s rozpočtovými penězi
Avšak zpátky k Česku. Dopady škrtů vycházejí díky otevřenosti ekonomiky menší (tlumíte poptávku ve značné míře uspokojované dovozem). Přesto jsou u mnoha výdajových položek ještě pořád mírně za hranicí magického čísla „jedna“, i když nijak fatálně. Nejvyšší hodnota pro „okotění“ výdajů v podobě růstu HDP je 1,44.
Na prospěšnosti investic do infrastruktury z hlediska ekonomického růstu se nic nemění, po jistém přehodnocení spíše volá postoj vůči „měkkým“ výdajům, na něž bylo vždy nahlíženo jako na málo „prorůstové“. Ať již podle dříve vyprodukovaných zahraničních studií z pera Mezinárodního měnového fondu či Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, tak od domácích makroekonomů z České národní banky. Výdaje do vládní spotřeby či na sociální transfery nikdy nevycházely pronikavě dobře ani z hlediska krátkodobého účinku. Změna spočívá v tom, že vzhledem k často vysokému podílu přidané hodnoty dokážou mnohé služby docela účinně přispět k ekonomickému růstu, anebo brzdit jeho pád, a to včetně měkkých oborů sociálního a vzdělávacího charakteru.
Český stát by měl spočíst podle různých metodik, co manipulace s rozpočtovými penězi ve světle posledních poznatků z mezinárodních autorit i domácích zjištění vlastně způsobuje. A pokud se to potvrdí, přizpůsobit tomu veřejné rozpočty. Česká hospodářská politika by prostě měla být rozumně žádostivá po nových poznatcích, už jenom z toho důvodu, abychom si zbytečně neubližovali.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Autarkie není přijatelný ekonomický program
