Zákaz dovozu gruzínských nápojů do Ruska měl především politický důvod, obnova obchodu je motivována stejně
Dobrým signálem ve velmi napjatých rusko-gruzínských vztazích je bezesporu alespoň částečné ukončení ruského, údajně hygienického, ve skutečnosti však politického embarga populární gruzínské minerálky Boržomi, a hlavně vinařské a lihovarnické produkce této zakavkazské země.
Po prvních signálech z letošního února se na jižní svahy Kavkazu a tamní vinaře zaměřil sám hlavní hygienik Ruské federace Gennadij Oniščenko. Jeho lidé osobně prověřili, že někdejší údajné poklesky se alespoň v největších a nejvyhlášenějších vinařských závodech podařilo odstranit. Ze 79 firem, které o obnovu dodávek projevily zájem, už byla produkce 41 z nich ruskými hygieniky zkontrolována a 36 z nich dostalo povolení do Ruska opět vyvážet. Totéž se týká čtyř největších gruzínských výrobců minerálních vod.
Přestože dobrá vůle je zřejmě na obou stranách (byť je diktována různými důvody), obnovit tento gruzínský export v někdejší míře se podle odborníků už nikdy nepodaří.
Politika a normy Dovoz gruzínských vín, lihovin a minerálek byl přerušen v roce 2006 jako součást zostření vztahů mezi oběma zeměmi, které se vytrvale zhoršovaly od nástupu Michaila Saakašviliho do prezidentské funkce na sklonku roku 2003 po takzvané revoluci růží. Ta smetla tehdejšího, do té doby poměrně respektovaného vládce Gruzie, jinak bývalého člena politbyra ÚV KSSS a poté ministra zahraničí z Gorbačovovy epochy Eduarda Ševardnadzeho. Základní Saakašviliho politická orientace přitom nebyla jen prozápadní a latentně protiruská, ale dokonce proamerická, což pro Moskvu bylo opravdu jen těžko stravitelné.
Není proto divu, že Putinovo Rusko využilo hned první možnosti, jak Gruzii a vývoz její velmi důležité exportní komodity, tedy vína (do té doby v Rusku velmi oblíbeného), do Ruska nejen ohrozit, ale dokonce úplně zastavit. Oficiální argumentace ruské strany spočívala ve výhradách ke kvalitě gruzínských vín a k jejich hygienické závadnosti. Je ovšem třeba zmínit, že některé výhrady byly racionální a těžko napadnutelné: Rusové například pochybovali o pravosti některých proslulých značek jako Saperavi, Cinandali a dalších a poukazovali na to, že tolik révy k jejich výrobě v daných regionech ani nevyroste…
Napadána tedy byla pravost a kvalita gruzínských vín i jejich údajný nesoulad s ruskými hygienickými normami. Odborníci na vztahy mezi zeměmi SNS však ruské embargo na gruzínská vína a minerálky spojovali se zadržením ruských důstojníků v Gruzii zmíněného roku 2006, jež Saakašviliho administrativa označila za špiony. Definitivně pak rusko-gruzínský dialog skončil v srpnu 2008, kdy propukla pětidenní válka o Jižní Osetii. Pozvolná obnova Obnova vývozu gruzínských vín a minerálek do Ruska přišla znovu na přetřes loni, kdy se na základě výsledků parlamentních voleb v Gruzii zcela změnily mocenské poměry.
Srdce většiny voličů si získala strana Gruzínský sen, již založil a financoval miliardář Bidzina Ivanišvili, který dlouhá léta stál mimo politiku a především v 90. letech minulého století hromadil majetek – a to hlavně při divoké privatizaci v Rusku a v létech těsně po ní. Mimochodem právě proto Ivanišvili bývá často označován za „ruský projekt“ v gruzínské politice, což ovšem nutně platit nemusí.
Svou roli v celém procesu ovšem sehrálo i přijetí Ruska do Světové obchodní organizace (WTO), jejíž pravidla teď Rusové musejí chtě nechtě respektovat.
Co následovalo? Již zmiňovaný hlavní hygienik Oniščenko začal už v druhé polovině loňského roku prohlašovat, že gruzínské alkoholické i nealkoholické nápoje mají cestu do Ruska opět otevřenou – samozřejmě po splnění všech hygienických náležitostí. Už loni v září navíc připustil, že „Gruzie na této cestě učinila velmi podstatné kroky“.
Zhruba totéž tvrdí již od loňského podzimu i gruzínský premiér Ivanišvili. Ten se dopustil dokonce výroku (který musel Moskvě znít velmi potěšitelně), že „rozhovory gruzínských vinařů v Moskvě ukázaly, že bývalá státní moc v Gruzii sama blokovala vývoz této tradiční produkce do Ruska“. Gennadij Oniščenko dokonce známému ruskému informačnímu portálu Gazeta.ru tvrdil, že „jakmile se tehdejší gruzínské vedení dozvědělo, že domácí vinaři chtějí vyjednávat s Rusy, začalo jim vyhrožovat, že je ekonomicky zničí“.
Dnes podle stejného zdroje gruzínský ministr zemědělství David Kirvalidze zdůrazňuje, že „ruský trh je trhem, na nějž by se rád dostal každý“. Kromě toho se pracovníci tohoto ministerstva netají tím, že by v budoucnu chtěli do Ruska dodávat i jinou gruzínskou zemědělskou produkci, zejména zeleninu a citrusové plody.
Podívejme se však alespoň na pár přehledných číslech, o co gruzínští vinaři kvůli sedmiletému ruskému vinnému embargu přišli. Ztráta ruského trhu znamenala, že vývozci vína z této zakarpatské země museli dodávky do zahraničí snížit ze 60 milionů láhví ročně na pouhých 16 milionů. Tento katastrofální propad se postupně podařilo nahradit, ale původního stavu nebylo dosaženo v žádném případě. Loni Gruzie vyvezla 25 milionů láhví vína, především do Pobaltí, České republiky, Polska, Běloruska a na Ukrajinu. V posledně jmenované zemi gruzínská vína tvoří dokonce třetinu veškerého dovozu této komodity ze zahraničí. A ještě jeden údaj: v úhrnu celého gruzínského exportu představuje právě víno jen necelá tři procenta.
Zašlá sláva v nenávratnu Co se tedy stane, pokud se dodávky gruzínského vína obnoví v tom rozsahu, který je dnes přibližně plánován? V rozhovoru ruskému listu Nězavisimaja gazeta předseda gruzínské Národní vinařské agentury Levan Davitašvili řekl: „Rusko je schopno odebírat maximálně deset milionů láhví ročně, což bude představovat zhruba čtvrtinu našeho plánovaného vývozu pro příští léta. Jenže dřív bylo Rusko naším hlavním odběratelem a my jsme mu prodávali skoro devět desetin gruzínské produkce. To se sice zřejmě už nikdy nevrátí, ale Rusko pro nás i přesto zůstává zajímavým a důležitým trhem – už z toho důvodu, že na celém světě není jiná srovnatelně velká země, kde by gruzínská vína byla tak populární jako právě v Rusku. Však jsme je tam taky dováželi plná dvě staletí. Proto jsem optimista.“
Něco docela jiného si ovšem myslí ruští sommeliéři. Předsedkyně jejich gildy Taťána Šarapovová je přesvědčena, že právě zmiňovaná historická proslulost gruzínských vín v Rusku zmizela v propadlišti dějin. V rozhovoru pro list Večerňaja Moskva prohlásila, že za dobu, co tato produkce na ruském trhu chyběla, mimo jiné významně proměnila svou chuť: na pěstování tradičních odrůd nezbývaly peníze, zato se v gruzínském vinařství v rámci spolupráce s USA výrazně prosadila kalifornská vína.
V Gruzii se tak prý objevilo hodně odrůd původně evropských, ovšem adaptovaných v Kalifornii a odtud pak dovezených na jižní svahy Kavkazu. Gruzínskou vinnou produkci tak podle zástupkyně ruských sommeliérů čeká totéž co vína moldavská, která se na ruský trh nedokázala vrátit. Výjimku mohou snad tvořit velmi drahá původní, vskutku gruzínská vína, která se budou prodávat v luxusních gruzínských restaurantech na ruském území; to však bude ona příslovečná jedna vlaštovka, která jaro nedělá…
Opusťme ale na chvilku rusko-gruzínský obchod s vínem a podívejme se na jiné perspektivní směry gruzínského vývozu do Ruska. Už tradičně sem patří mangan a manganové oceli, další ocelářské výrobky a také elektrická energie z husté sítě vodních elektráren, vybudovaných už v sovětské epoše.
Myslitelný je pro Rusko i nákup gruzínského masa, cementu, spotřebního zboží a také reexport ojetých aut, dodávaných do Gruzie hlavně ze zemí EU.
Limitující pro další rozvoj rusko-gruzínského obchodu je ovšem naprostá absence železničního spojení. To už od 19. století zprostředkovávala Zakavkazská železnice, která je teď přinejmenším ve svém abchazském úseku pro Gruzii zablokovaná.
Obleva před volbami A resumé? Jako měl zákaz dovozu minerálky Boržomi i gruzínských vín a koňaků v roce 2006 především politický důvod, obnova obchodu s tímto tradičním gruzínským artiklem je motivována stejně. Podle ruských i gruzínských komentátorů by však tento krok, podobně jako snahy o zjednodušení vízového režimu, nakonec nemusel zabrat a vztahy mezi oběma zeměmi by se v následujících měsících mohly naopak znovu zhoršit.
Důvod je nasnadě: Gruzii v říjnu čekají prezidentské volby. Ty budou znamenat definitivní konec éry Michaila Saakašviliho, který potřetí na úřad hlavy státu kandidovat nemůže (a silným premiérem, jímž se zároveň se změnou gruzínské ústavy chtěl stát, taky nebude). Hlavním uchazečem o příští gruzínské prezidentství je dnes šéf Gruzínského snu, vítězné strany z loňských parlamentních voleb, miliardář a premiér Bidzina Ivanišvili. S tím byly a jsou v Moskvě spojovány opatrné naděje na zlepšení vztahů.
Logika věcí je však neúprosná – také Ivanišvili bude v předvolebním boji nucen znovu oživit téma Abcházie a Jižní Osetie. Ačkoli Tbilisi od rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991 nemělo nad těmito dnes formálně samostatnými územími kontrolu, nikdo z těch, kdož chtějí ve vrcholné gruzínské politice hrát nějakou významnější roli, nesmí vypadat jako kapitulant a alespoň formálně musí trvat na územní celistvosti země, míněno včetně obou sporných teritorií.
Ostatně boj o prezidentský palác už začal: nedávno vypukl skandál kolem jihoosetskogruzínské hranice, již chtěla gruzínská strana na jednom sporném místě posunout. Navíc byli v Tbilisi zatčeni dva ruští občané ze severního Kavkazu, kteří v gruzínské metropoli údajně připravovali teroristický útok. A podobných událostí bude jistě přibývat. Jak se tedy zdá, přes dobré zprávy o ožívajícím ruskogruzínském obchodu, a to nejen s vínem a minerálkami, se nějaké selanky ve vztazích patrně hned tak nedočkáme.
–58 % bezmála o tolik, z 60 milionů na 25 milionů láhví, se vloni propadl vývoz vín z Gruzie v porovnání s obdobím před rokem 2006, kdy Rusko vyhlásilo na tamní produkci embargo. Rok po jeho vyhlášení Gruzínci vyvezli jen 15 milionů láhví vína.
O autorovi| Český rozhlas Plus
