Náboženství a církev je fenoménem po téměř tisíciletí. Optikou dnešní rychlé doby, která je ovlivněná technikou a neustálou on-line komunikací, je takřka nehybná. Někdy lidmi a společností hýbala více, někdy méně, ale nikdy málo.
Autor: Zuzana Šmajlerová
Církev je instituce. Přestože její vliv kolísá, její význam pro formování společnosti nemůže nikdo zpochybnit.
Pokud se podíváme na názor veřejnosti na církev a náboženství, za věřící se považuje čtvrtina obyvatel země, jejich podíl ale pomalu klesá (od roku 2000 asi o 3,4 %) a víru považuje za důležitou jen 33 % populace (v roce 2005 to bylo také 33 %). Zajímavé je, že více věřících je mezi ženami a více než třetina věřících lidí je starších než 60 let. Nepřekvapí, že nadprůměrné procento věřících je tradičně na jižní a východní Moravě, ale také v jižních Čechách a na Vysočině. Nejnižší procento věřících najdeme na severu Čech. Nejvíce věřících se přitom rekrutuje z nižších a středních příjmových pásem.
Výzkumná agentura dala lidem 22 možností výběru na záludnou otázku „Co je pro vás důležité pro dosažení úspěchu v životě?“. Na posledním, 22. místě se umístila odpověď „Jakého je člověk náboženského vyznání“. První, zlatou příčku obsadila odpověď „Mít štěstí“. (zdroj: MML – TGI ČR, IV. kvartál 2009 – I. kvartál 2010). Jsou tato data důkazem o klesajícím významu víry a církve? Neřekl bych, že nejčastější odpověď „Mít štěstí“ je důkazem racionálního pragmatismu a ateismu. Spíše naopak. Ovšem to velmi časté české „věřím v něco vyššího, ale nevím v co“ není v pravém slova smyslu vírou, je to spíše dokladem dalšího výsledku téhož průzkumu, a to, že se 53 % procent dotázaných považuje za duchovního člověka.
Víra a církev
Bible považuje víru za dar. Kristus církev označil za svou nevěstu. Bible o ní mluví i jako o Kristově tělu. Smyslem tohoto článku není pojmenovat jednotlivé náboženské kategorie, či vysvětlovat historické souvislosti víry a církve. Bez znalosti historie se ale při hledání názoru na aktuální stav víry a církve nelze obejít. Jejich absence je totiž jedním z největších problémů společenské diskuze o aktuálních otázkách církve. Dnešní otázky kolem církve je třeba vidět v historických souvislostech, bez jejich znalosti je totiž nelze správně pochopit. Církev, zejména katolická, počítá čas v jiných jednotkách. Právě svým, někdy až nesnesitelně pomalým postupem dává impulz k zamyšlení a pokoře. Tyto hodnoty bychom si měli rozhodně připomínat častěji.
Církev a svoboda
Lidé, kteří nejsou v přímém vztahu a kontaktu s církví, se v posledních letech dozvídají o církvi především z médií, a to v souvislosti s různými kontroverzemi. Vášně vyvolává zejména katolická církev svými názory například na homosexualitu, potraty, antikoncepci nebo rozvody. Velké polemiky vyvolávají i majetkové nároky církve. Média jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud se tedy jedná o podezření na omezení svobody, jsou média obvykle nekompromisní. Jenže žijeme v Česku, kde historické souvislosti mnoha lidem unikají, navíc absence 40 let výuky historie bez ideologických dogmat se na znalostech o historii církve projevila. Základy historie církve, zejména katolické, a základy znalosti křesťanství by měly patřit k běžným znalostem. Soudit bez nich objektivně církevní dogmata, která vyvolávají vášně, je těžké a mnohdy nespravedlivé. Upřímně řečeno, bez znalosti křesťanství a jeho historie nelze pochopit i spoustu současných kulturních, uměleckých nebo politických událostí. Církev ale musí podstoupit konfrontaci, mnohdy značně bouřlivou, s moderní společností.
Církev v otázkách hýbajících veřejným míněním, zejména v otázce antikoncepce, pohledu na přirozenost homosexuality, právo na rozvod, dnes nemůže obstát, a nestane se nositelem většinového názoru. Zcela oprávněně pobuřuje veřejnost nejednoznačný a váhavý postoj katolické církve k celé řadě sexuálních skandálů. Ale každý názor církve na tu či onu problematiku je podložen a argumentován a vždy stojí za to ho studovat. Je to namáhavé a obtížné a v dnešní době neustále se valících informací zdánlivě nemoderní.
Církev a křesťanství přinášejí zásady
Po staletí vytvářená pravidla přijatelného a nepřijatelného chování a jednání vyústila v přijetí obecně závazných psaných norem, které všichni musíme respektovat a stát je vynucuje. Lidé je také znají, protože musí. Musí se podle nich chovat, učí se o nich. Zásady, tedy ten „vyšší princip mravní“, jsou ale ponechány na vlastním uvážení, na rodině, na nepsaných pravidlech. 40 let devastace mravních zásad, rezignace na důstojnost vlastních názorů a postojů, zanechaly na české společnosti větší škody, než si připouštíme. Jistě to souvisí i se zásadami křesťanskými, které jsou zcela přirozenou součástí kultury chování a jednání v Evropě po mnoho desetiletí.
Proč Švýcara ani nenapadne nezaplatit daně a překročit povolenou rychlost? Proč se ve Španělsku nebo Itálii v neděli zastaví život? Proč jsou k sobě lidé v Německu nebo Rakousku tolerantnější a ohleduplnější na silnicích? Proč v USA, zemi neomezené svobody a možností, je pro politika nepřijatelné nevěřit v Boha a nectít křesťanské zásady? Proč se devadesátá léta v Česku stala mnohdy nemorální honičkou za majetkem, sebeprosazením, či slávou? Tyto otázky jen zdánlivě nesouvisejí s dnešním tématem. Křesťanství v našem prostoru je nositelem hodnot a zásad, které by se zejména v otázce vyrovnání se s materialismem a pochopení významu svobody jednání a hodnot a pravdy měly stát součástí přirozených pravidel, na nichž náš život stojí.
Církev a majetek **
Dnes platí archaická pravidla, kdy stát financuje chod registrovaných církví. Jinak to totiž ani nejde, protože stát reprezentovaný komunistickým režimem v minulosti církvím odebral takřka veškerý majetek. Tato nespravedlnost musí být napravena, na tom se shoduje celá demokratická politická reprezentace. Jakou formou a způsobem, na tom se politická reprezentace shodnout už nedokáže. Otázka financování církví, jejíž součástí je i majetkové vyrovnání za zabavený majetek, je stěžejní otázkou, kterou dnešní stát musí vyřešit. Politické strany by tuto otázku neměly využívat pro získávání politických bodů ani k vyvolávání emocí vůči církvím. Ty si to totiž nezaslouží. Diskuze o církevní dani, kterou by registrovaní členové církve platili, by ale měla být nedílnou součástí úvah. Čtyřletý volební cyklus a životnost politiků jej kopírující se zdá být pro církev jepičí existencí. Dohodu jsme stále nenalezli.
