Až do letošního roku jsme nedostali od města nebo státu ani korunu, říká ředitel Českého národního symfonického orchestru.
Trumpetista Jan Hasenöhrl nastoupil po škole klasickou dráhu hudebníka. Postupně prošel většinou pražských orchestrů, hrál v Národním divadle, Státní opeře i Pražském komorním orchestru. Nebylo to ale tak docela ono, podnikavý muzikant by býval raději dělal věci po svém. Dnes je jeho Český národní symfonický orchestr jedním z nejvytíženějších v Evropě a od 21. června se stane pojítkem sedmého ročníku hudebního festivalu Prague Proms. V době, kdy česká kultura jako celek spíše živoří, nemá nouzi o lukrativní zakázky. Natáčí filmovou hudbu pro francouzské, italské a americké producenty, vydává úctyhodné množství desek a doprovází Andreu Bocelliho nebo Stinga. To vše přitom orchestr dokázal v podstatě bez veřejných peněz. „Až do letošního roku jsme nedostali od města nebo státu ani korunu. Nám to ale nevadilo, děláme to rádi,“ usmívá se Hasenöhrl. „Jsme vlastně patrioti, líbí se nám pocit, že tady něčemu pomáháme.“
Český národní symfonický orchestr vznikl na začátku devadesátých let. V tu dobu už u nás fungovalo několik symfonických těles. Jak vás napadlo založit další? Orchestr vznikl vlastně přes noc. V roce 1992 jsme provozovali Komorní orchestr s Honzou Kalichem. Na jeden z našich koncertů přišli zástupci japonského hudebního vydavatelství Victor Entertainment, což je dceřiná společnost JVC. Hrozně se jim koncert líbil a ptali se mě, jestli s tím komorním orchestrem můžeme pro jejich společnost natočit Dvořákovu symfonii. A já jim řekl, že ne, že je moc malý. Zeptali se, jestli nevím o nějakém jiném orchestru, který by to byl schopen udělat. A to byl ten moment. Bez váhání jsem řekl, že vím. Zeptali se, jak se jmenuje, a já odpověděl, že Český národní symfonický orchestr. Ráno jsem pak toho japonského kolegu doprovázel na letiště a on mi řekl, že má první zakázku. Tak to všechno začalo. Pak jsme udělali první abonentní řadu, sněhová koule se začala nabalovat a dnes jsme na obratu přes sto milionů korun ročně.
Dlouhodobě jste velmi úspěšní na japonském trhu, loni jste se tam dokonce umístili na prvním místě v množství prodaných hudebních disků. Dobře prodáváte i ve Spojených státech, vaše domácí koncerty jsou plné. Čím jste publikum zaujali? Nevznikli jsme jenom na základě nabídky od JVC. Dlouho jsem toužil založit vlastní orchestr, s přáteli jsme měli chuť dělat řemeslo po svém, s vlastní dramaturgií a vizí. To se nám při vší skromnosti vyplatilo, protože právě našemu odlišnému přístupu vděčíme za to, že dnes máme sedm set abonentů a návštěvnost koncertů je přes devadesát procent. Domácí publikum se nám podařilo zaujmout tím, že jsme byli první symfonický orchestr, který vybočil z čistě klasických hudebních forem. Přesahy symfonických orchestrů do jiných žánrů jsou v zahraničí celkem běžné. Třeba Londýnský symfonický orchestr hrál s kapelou Queen a dalšími rockovými kapelami už před dvaceti lety. Tady to ale nebylo, vlastně se nám podařilo opravdu najít, jak se říká, skulinku na trhu. Začali jsme nejdříve s jazzovými muzikanty, teď ale budeme hrát i se Stingem, nahradíme na pár koncertů právě londýnský orchestr. Se žánrovými přesahy pracuje i festival Prague Proms, který jsme založili před šesti lety. Kromě toho se ale věnujeme i čisté klasice. Pravidelně koncertujeme ve Smetanově síni Obecního domu, točíme také zhruba pět desek ročně. Za to vděčíme právě naší nahrávací společnosti – málokdo si dnes může dovolit uvolnit na klasický repertoár peníze. Victor Entertainment je opravdový mastodont, patří dnes mezi největší hráče na hudebním trhu.
Proč tato nahrávací společnost tehdy neoslovila některý ze zavedených orchestrů, třeba Českou filharmonii? Byla to prostě šťastná náhoda. Myslím, že Česká filharmonie v té době už měla smlouvu s jinou nahrávací společností, mnohem menší než JVC. Určitě to nebyla špatná smlouva, ale pravda je, že tato společnost asi bude v distribuci a působení na trhu slabší. Prostě se nám zadařilo hned na začátku a pak jsme si dokázali jejich přízeň udržet. Dodnes z naší spolupráce s Victor Entertainment vzešlo čtyřiatřicet desek a osm DVD. Musím ale beze vší skromnosti říct, že kdybychom neodváděli dobrou práci, nedělali by to. JVC není charita. Točíme dál, protože se dobře prodáváme.
Bylo těžké získat renomé v prostředí, kde většina orchestrů už fungovala po desetiletí? Šlo to velmi ztuha. Dodnes někteří lidé z etablovaných souborů neradi přiznávají, že se nám podařilo vybudovat kvalitní soubor. Někdy jsme posměšně nazýváni virtuálním orchestrem, tomu se ale musím smát. Je pravda, že původně u nás hrálo hodně muzikantů jen příležitostně. Za dnešní bídné situace si k nám chodili důstojným způsobem přivydělat hudebníci odjinud. Myslím si ale, že mít hráče z jiných orchestrů není špatné. Vyhovuje mi flexibilita, možnost spolupracovat s těmi nejlepšími a obměnit lidi, pokud něco nefunguje. Všichni mají větší motivaci, více se snaží.
Kromě prodeje disků a vyprodaných koncertů se slibně vyvíjí také zmíněný festival Prague Proms. Jak se zrodila tahle myšlenka? Prague Proms vznikl po vzoru letního londýnského festivalu BBC Proms. Asi před sedmi lety jsem potkal na koncertě tehdejšího pražského primátora Pavla Béma a bavili jsme se o tom, že by stálo za to uspořádat nějakou hudební událost v období mezi Pražským jarem a tehdy ještě existujícím Pražským podzimem. Aby Praha dokázala přes léto nabídnout kvalitní kulturní program. Tak jsme to začali plánovat a nechali jsme si koncept schválit od anglických partnerů. Dalo by se tedy říct, že to bylo téměř na objednávku, ale na objednávku společenskou. Prostě tady bylo volno a zdálo se být dobré udělat letní festival.
Ve svých počátcích se festival setkával s nedůvěrou kritiky i pořadateli jiných festivalů. Jak se mu daří dnes? Musím říct, že velice dobře. Až mě to samotného překvapuje. Letos jsme měli už na konci března prodáno asi čtyřicet procent vstupenek. Taky se nám daří získávat stále více zvučných světových jmen. Letos přijede například slavný dirigent a skladatel filmové hudby Ennio Morricone, dirigent Ignat Solženicyn nebo výborné jazzové seskupení Terence Blanchard Quintet. Znamením, že to neděláme špatně, je pro nás i to, že jsme letos poprvé dostali podporu od města. Nikdy předtím jsme veřejné peníze nevyužívali. Jednou jsme to sice zkusili, ale bylo nám naznačeno, že si máme poradit sami. Tak jsme si poradili. Letos ale představitelé Prahy pochopili, že jsme Praze prospěli, že jsme šest let dělali kvalitní festival, na který se dnes už sjíždějí lidé z celé Evropy. A tak se k nám přimkli. My jsme za to samozřejmě vděční, protože si díky tomu můžeme dovolit udělat festival ještě kvalitněji. Je to pro nás ale také velký závazek.
V poslední době se hodně diskutovalo o spojování orchestrů Národního divadla a Státní opery. Souhlasíte s názorem, že máme víc státem podporovaných hudebních těles, než kolik si můžeme dovolit? Jen v Praze máme na milion obyvatel sedm orchestrů. Je tu Česká filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, náš orchestr a asi tři hudební tělesa v divadlech. To je strašně moc. Takže opravdu bychom se asi měli podívat pravdě do očí a uvědomit si, že si nejspíše nemůžeme dovolit tolik orchestrů. Tedy zvlášť když je většina z nich závislá na veřejných penězích. Je smutné, že některé z těles hraje třeba osm koncertů za měsíc s návštěvností kolem čtyřiceti procent, v sále se musí svítit, topit, něco stojí příprava koncertu. Kdyby byla koncertů polovina nebo třetina, bylo by to akorát. Dnešní systém je pozůstatkem sedmdesátých nebo osmdesátých let minulého století.
Kdybyste měl ohodnotit kvalitu českých symfonických orchestrů a obecně tuzemského zázemí pro klasickou hudbu, obstojíme ve srovnání se zahraničními špičkami? Jsem přesvědčen o tom, že muzikanti jako takoví dosahují srovnatelné úrovně. Jenže máme tu systémový problém. Základ by tu byl, ale hudba je dvacet let silně podfinancovaná. Potenciál tudíž nemůže být plně využitý. Vnímáme také to, že mladí lidé mají menší zájem o studium hry na hudební nástroje. Lidé vidí, jak je těžké se hudbou uživit, a proto k tomu děti ani tolik nevedou. To bylo dříve jiné, v osmdesátých letech byli hudebníci v orchestrech vlastně privilegovaní, mohli jezdit do světa, měli valuty. Dnes je to bohužel povolání na okraji. Přesto bych se do osmdesátých let nevracel.
Od fantastické noci po gospel
Program mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms 2011
21. 6. Zahajovací koncert – Fantastická noc Obecní dům 19.00
22. 6. Komorní koncert – Smetanovo trio Anežský klášter 19.00
25. 6. Solženicyn v Praze Obecní dům 19.00
27. 6. Zkouška orchestru Divadlo na Vinohradech 19.00
28. 6. Level 42 Kongresové centrum Praha 20.00
29. 6. Prague Proms v Jazz Docku Jazz Dock 19.00
30. 6. Jazz Night – East European Artsemble Žofín Garden 20.00
02. 7. Hollywood Night – Oscar Winners Obecní dům 20.00
05. 7. Noc v katedrále Chrám sv. Barbory, Kutná Hora 18.00
06. 7. Terence Blanchard Preview Žofín Garden 20.00
08. 7. Komorní koncert – Guy Touvron Anežský klášter 19.00
12. 7. Jazz Night – VIVA Ellington! Žofín Garden 20.00
14. 7. Ennio Morricone in Prague Obecní dům 19.00
15. 7. Ennio Morricone in Prague II Obecní dům 19.00
16. 7. United Choirs of Proms Obecní dům 19.00
17. 7. Jazz Night – Jazz Efterrätt Žofín Garden 20.00
18. 7. Jazz Night – Vltava Mercedes Benz Forum 20.00
20. 7. Bobby Shew Night Obecní dům 19.00
23. 7. Závěrečný koncert – Gospel Showcase Obecní dům 19.00