I na globální hospodářství se dá pohlížet „vodní optikou“
[perex] Myslíte si o sobě, že žijete ekologicky? Třídíte odpad? Dbáte na to, jaký má vaše činnost dopad na životní prostředí? Fajn. Nicméně si možná ani neuvědomujete, kolik spotřebujete ročně něčeho natolik „obyčejného“, jako je voda… Postačí jediný příklad: ranní kávička, kterou si možná právě teď při čtení týdeníku EURO vychutnáváte, neobsahuje pouze pár decilitrů tekutiny, ale k jejímu uvaření bylo prý potřeba, no podržte se, 140 litrů vody.
Koncem března obdržel profesor John Anthony Allan (71) z londýnské King’s College ocenění Stockholm Water Prize za rok 2008. Jde o jakousi Nobelovu cenu v oboru ochrany vod, kterou každoročně uděluje The Stockholm International Water Institute (SIWI). Organizace vyzdvihla Britův přelomový koncept takzvané virtuální vody, který rozvíjí od roku 1993 a jímž dle komise pomohl „porozumět toku vod a jeho spojení se zemědělstvím, změnami klimatu, ekonomií a politikou“. Oč jde?
Lidé nespotřebovávají vodu pouze pitím anebo sprchováním. Allan zavedl systematický nástroj, jímž lze spočítat, nakolik se spojené molekuly vodíku a kyslíku podílejí na pěstování plodin, službách i výrobě předmětů. Co se týče výše uvedeného šálku kávy, tak je dle Allana (a jeho následovníků) možné vypočíst, kolik bylo potřeba vody k vypěstování zdrojové plodiny, její sklizně, loupání a vyčištění zrn, pražení, mletí a konečně i pro ono zalití trochou vroucí vody… Nejde jen o starou dobrou arabiku, podobně „vodonáročný“ je i půllitr orosené plzničky či budvárku, který prý vyjde na 150 litrů vody. Přepočítávat na virtuální vodu, čemuž se v odborných kruzích dostalo i přízvisek jako embedded (zasazená), embodied (včleněná) nebo hidden water (skrytá voda), můžeme dle některých vědců i tovární výrobky, jako jsou bavlněná trička (4100 litrů), kalhoty, mikročipy, ale i kožené boty (8000 litrů).
VODNÍ JEDNOTKY, VODNÍ OTISKY
„Samotného mne překvapilo, zač byla letos cena udělena. Už coby student jsem se kdysi učil v předmětu Vodní hospodářství průmyslu, kolik vody se spotřebuje na jednotku výroby v různých odvětvích průmyslu a zemědělství. Dokonce existovaly vodovodní a kanalizační tabulky, kde byla tato čísla k dispozici pro projektanty a konstruktéry zařízení. Cílem bylo samozřejmě omezit nadměrnou spotřebu vody průmyslem,“ sdělil týdeníku EURO profesor Jiří Wanner z pražského Ústavu technologie vody a prostředí při VŠCHT, jenž byl v letech 2005 až 2007 prezidentem EWA (European Water Association). „Ale nepamatuji se, že by na nějakém jednání EWA či na konferenci bylo toto téma diskutováno,“ říká dosavadní člen stálého vědeckého výboru zmíněné organizace.
„Koncept virtuální vody a jeho varianty představuje známý princip, pouze prezentovaný v mediálně atraktivním obalu. Skutečnost, že na pěstování a výrobu produktů je spotřebováváno různé množství vody a že toto množství není v řadě regionů adekvátní přírodním podmínkám, je dlouhodobě známá. ,Virtuální voda´ však přišla s účinnou zkratkou,“ komentoval oceněný námět Jakub Langhammer z Katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK. Díky dostupnosti globálních dat o obchodu a produkci nabízí dle něj i názorné vyjádření nerovnováhy na úrovni zemí a kontinentů. S tímto pojetím pracují zpravidla environmentální a společensko-ekonomické obory, pro hydrologii a vodní hospodářství však prý představuje okrajovou záležitost.
Koncepce profesora Allana tedy není úplně ojedinělá. Jiní hydrologové Arjen Y. Hoekstra z Nizozemska a Nepálec Ashok K. Chapagain, kteří vydali loni v prosinci knihu Globalization of Water: Sharing the Planet´s Freshwater Resources, zase operují s pojmem water footprint (vodní otisk), jenž definují jako „objem vody potřebné k výrobě produktu v celém výrobním řetězci“. Přijmeme-li toto uvažování, zjistíme, že průměrný Američan prohospodaří za den 6800 virtuálních litrů, zatímco běžný Číňan si vystačí se zhruba třetinovým objemem. O klima a vzduch se již zajímáme – na některých výrobcích se objevují etikety s cifrou o vypuštěném CO2 do ovzduší –, tudíž se klidně může stát, že se za pár let dočkáme i nálepek ohledně využitého kvanta H2O.
„Vše závisí na podmínkách země, ve které by se koncept aplikoval. Není ale žádný tlak z praxe se tomu věnovat. A nálepky? To závisí opět na lokalizaci. Ve většině zemí Evropy – při současném dostatku a ceně vody – by asi většina lidí na takový údaj hleděla nechápavě,“ doplňuje Wanner. Dnes se ostatně většina vodohospodářských společností snaží vody co nejvíce prodat, ne ji šetřit. Hydrolog Langhammer dodává: „K přínosu nálepek vodní náročnosti jsem skeptický. Pro spotřebitele totiž informace neříká to podstatné: Rozhodující není kolik vody bylo spotřebováno, ale zda-li toto množství nepřekračuje možnosti přírodních podmínek oblasti, kde vznikl. Bez tohoto údaje jde o bezcenné číslo, jež uživateli nepomůže preferovat produkty z oblastí, kde jejich výroba nepoškozuje přírodní prostředí.“
HOSPODÁŘSTVÍ VODNÍ OPTIKOU
„Vodě říkáme virtuální, protože po vypěstování, dejme tomu pšenice, už v ní není pochopitelně akumulována. Ale pojetí umožňuje pochopit, jak moc je voda potřebnou surovinou k výrobě rozličného zboží. V polosuchých a suchých oblastech poslouží toto měřítko k co nejlepšímu využití skromných zdrojů,“ uvedl Allan roku 2005. K ústřední myšlence dospěl právě díky studiu nedostačených zásob na Středním východě. Pojetí včleněné vody nám umožňuje chápat globální obchod i politiku v nových souvislostech. „Vysvětlením, jak a proč některé státy jako USA, Argentina či Brazílie ,vyvážejí´ biliony litrů vody, zatímco jiné země typu Japonska, Egypta nebo Itálie biliony ,importují´, otevírá koncept virtuální vody bránu produktivnějšímu využívání zdrojů. Národní, regionální i celosvětová vodní i potravinářská stabilita může být vylepšena, pakliže se na vodu náročné komodity budou obchodovat z míst, kde je jejich výroba nejschůdnější,“ zdůvodňuje ocenění letošního laureáta nadace SIWI. S ní spolupracují i megakorporace typu DuPont, Fujitsu Siemens Computers, General Motors, Hewlett Packard, P&G nebo KPMG. Nejen ony, ale i řada dalších si mohou brát inspiraci k zodpovědnějšímu užívání vody jako nezbytné podmínky jak života na Zemi, tak i ekonomické prosperity. Ušetřit se dá jednak lepšími zemědělskými postupy, přesunem výroby či omezením masité stravy, nicméně hodnota vody se (na rozdíl od cen energií) do ceny komodit prozatím nijak drasticky nepromítá.
Nejvíce virtuální vody pozřou dle studie UNESCO potraviny, avšak ani předměty denní spotřeby nezůstávají pozadu. Z průmyslových výrobků, mocně nasáklých vodou, zaujme osobní auto čili produkt, na němž staví svou výkonnost česká ekonomika. Tipnete si, kolik vody jím „proteče“? V závislosti na použité metodice jde údajně o číslo mezi 400 tisíci a jedním milionem litrů v případě běžného tunového osobáku. A stavební inženýři, kteří aplikovali metodu vodního otisku na výstavbu domu, dospěli k hodnotě šesti milionu litrů.
Badatelé, kteří se zaobírají problematikou tzv. water footprints, rozlišují trojí součásti: zelené, modré a šedé. Zelenou komponentu zahrnuje množství dešťové vody, která se vypařila během růstu plodin; modrým dílem je objem povrchové či podzemní vody, jenž byl k produkci vytěžen (ať již kvůli zavlažování nebo průmyslové výrobě); a konečně šedou součástkou je masa znečištěné a znehodnocené vody během výroby.
Koncept virtuální vody a související indexy však provázejí i některé faktické problémy. „Sami autoři ve studiích publikovaných v odborných časopisech uvádějí, že interpretace výsledných dat je obtížná. Nelze totiž jednoznačně odlišit míru ovlivnění výsledků neúplnými a nesourodnými daty o produkci a obchodu od vlivu cenové politiky, regulačních mechanismů a environmentální politiky jednotlivých zemí nebo výkyvů trhu,“ shrnuje Langhammer. Vedle věrohodnosti výsledků však dle něj zůstává nejasný i základní smysl hodnocení: „Z hlediska vodní bilance kontinentů a povodí totiž k žádným změnám nedochází - pokud je například v Mexiku pěstována kukuřice na export do Evropy, voda se mezi kontinenty nepřesunuje, ale stále se účastní hydrologického cyklu.“
AQUA ECONOMICA
Virtuálním vodným však nemusíte počítat toliko výrobu, dá se jím porovnávat - jak bylo výše naznačeno -, i mezinárodní obchod. Stačí používat správné matematické vzorečky sestávající z hodnot jako státní WFP (water footprint of a country), IWFP (internal WFP), EWFP (external WFP), VWI (virtual water import) či VWE (virtual water export) a aplikovat je na hospodářské a statistické ukazatele. Podle studie z roku 2004, jež byla vypracována pro Institute for Water Education při UNESCO, jsou největšími pěti „exportéry“ virtuální vody USA, Kanada, Francie, Austrálie a Čína, zatímco nejvíce nehmotné tekutiny dovážejí domů opět USA následovány Německem, Japonskem, Itálií a Francií. Pro lepší představu: v případě, že země doveze tunu pšenice, uspoří domovině 1300 kubíků vody, podobně to platí i pro vagon bavlněných triček či aut. A tak dále. „V našich podmínkách je například problém ,exportu vody ve výrobcích´ zcela zastíněn obrovským množstvím vody, která se z našeho území ztrácí v důsledku nedostatečné zádržné kapacity: jak v krajině, tak zejména v řekách,“ říká Wanner z VŠCHT.
„Reálný problém nicméně představuje nadměrné využívání vodních zdrojů v oblastech s jejich nedostatkem, to jest zda voda, spotřebovaná na exportovaný produkt nechybí například pro zásobování obyvatel. Tento fakt se však odráží v cenách produktů a navíc je předmětem environmentálních a legislativních regulací,“ naznačuje přírodovědec Langhammer. Ale pokračuje: „Zodpovědnost za udržitelné využívání zdrojů mají primárně vlády zemí a těm může být index virtuální bilance importu a exportu vody užitečným vodítkem pro formulování environmentální politiky.“
Nahlédnutím do přiložených grafů mimo jiné zjistíme, že dnes úspěšné ekonomiky jako Japonsko či Švýcarsko jsou závislé na „dovozu“ vody, což by se jim mohlo v budoucnu nevyplatit. Boje či celé války o životodárnou tekutinu nemusejí patřit během několika dekád pouze do ranku sci-fi; agentura Reuters před nedávnem citovala zprávu OSN, dle níž má v roce 2020 trpět akutním nedostatkem vody čtvrt miliardy Afričanů. Právě tematice „hydro-hegemonie“ i potenciálním konfliktům o vodu se dlouhodobě věnuje profesor Allan. Zkoumá hraniční oblasti, například na dolním toku Nilu, kde se o omezené vodní zdroje dělí řada států: Súdán, Eritrea, Etiopie, Keňa, Uganda, Kongo i Středoafrická republika. Jistě, je to daleko – geograficky i časově – , ale připusťme, že na konceptu virtuální vody cosi bude. V ochraně vodních zdrojů jsou legislativa i technické možnosti Česka na vysoké úrovni, bez větších potíží se dle expertů vyrovnáváme i s úkoly rámcové směrnice EU o ochraně vod, ale přesto… Říká se přeci: „Štěstí přeje připraveným“.
* Popisek (cena): Stockholm Water Prize, jejíž kandidáty nominuje Královská švédská akademie věd, se uděluje od roku 1991 za vynikající přínos porozumění vodní problematice a ochranu cenných přírodních zdrojů. Vítězové – ať již jednotlivci, instituce či velké organizace – dostávají kromě křišťálové sochy i odměnu 150 tisíc dolarů. Laureát bývá vyhlášen 22. března ve Světový den vody. Popisek (hlava): Profesor John Anthony Allan se konceptu virtuální vody věnuje od roku 1993. Je autorem sedmi knih a více než stovky odborných článků, vychoval též 1100 expertů na vodní management a hydrologii. Byl editorem časopisu Water Policy, radil Světové bance i orgánům Evropské unie. *
BOX (na úvodní dvoustranu):
Kolik tím proteče?
Výběr produktů a hodnota spotřebované „virtuální vody“ (v litrech)
list papíru – 10
rajče – 13
mikročip – 32
šálek čaje – 35
pomeranč – 50
šálek kávy – 140
půllitr piva – 150
kilogram pšenice – 1300
běžný hamburger - 2400
kilogram vajec - 3300
kilogram loupané rýže – 3400
bavlněné tričko – 4100
pár kožených bot – 8000
bavlněné prostěradlo – 9750
džínové kalhoty – 10 850
kilogram hovězího – 15 000
Pramen: SIWI, UNESCO-IHE
TAB:
Nestejní vodožrouti
Spotřeba virtuální vody na jednoho obyvatele za rok (v metrech krychlových)*
Afghánistán 660
Čína 702
Nepál 849
Indie 980
Polsko 1103
Japonsko 1153
světový průměr 1243
Německo 1545
Rakousko 1607
Pobřeží slonoviny 1777
Súdán 2214
Řecko 2389
USA 2483
* Poznámka: Ovlivněno především hrubým domácím příjmem, spotřebními a stravovacími návyky obyvatel země, klimatickými podmínkami a zemědělskými postupy. Česko ani Slovensko nebylo ve studii zahrnuto.
Pramen: Hoekstra A. Y., Chapagain A. K. 2004
GRAF (koláč):
Jedenáctka zemí vyžahne polovic
Globální využívání vody dle jednotlivých států (water footprints v procentech)
Indie 13 %
Čína 12 %
USA 9 %
Rusko 4 %
Indonésie 4 %
Nigérie 3 %
Brazílie 3 %
Pákistán 2 %
Japonsko 2 %
Mexiko 2 %
Thajsko 2 %
Ostatní 44 %
Pramen: Hoekstra A. Y., Chapagain A. K. 2004
GRAF (sloupcový napůl):
Závislí Češi, soběstační Kyrgyzové
Virtuálněvodná soběstačnost států (v procentech)*
Země * domácí zdroje * dovoz
Kyrgyzstán 100 * 0
Čína 93 * 7
USA 81 * 19
Česko 71 * 29
Německo 47 * 53
Rakousko 37 * 63
Japonsko 36 * 64
Švýcarsko 21 * 79
Nizozemsko 18 * 82
Kuvajt 13 * 87
* Poznámka: sledovaná data pocházejí z období 1997 až 2001.
Pramen: Hoekstra A. Y., Chapagain A. K. 2004
