V řadách norského projektu Virus se sešly dvě přední osobnosti tamní avantgardně-metalové scény: kytarista Carl-Michael Eide a bubeník Einar Sjurso. Není proto divu, že skupina, jejíž blok uzavře letošní ročník metalového svatostánku Brutal Assault v Jaroměři, zároveň posouvá hranice žánru. „Z našeho vystoupení nebude nikdo zklamán,“ říká v rozhovoru pro deník E15 Sjurso.
E15: Podobně jako řada vašich dalších, i Virus byl původně ryze studiovým projektem. Do Čech nicméně přijíždíte uzavírat jeden z největších letních festivalů. Co vás přimělo změnit názor a začít vystupovat živě?
Byla to výzva: první dvě alba jsme skládali s tím, že jejich skladby nikdy nebudeme hrát živě, čili jsme se nijak neomezovali, co se týče počtu kytarových nebo vokálních linek. Písně z debutu Carheart z roku 2002 jsme od natočení nehráli ani na zkouškách, bylo zajímavé vyzkoušet si, zda si je po deseti letech vůbec budeme pamatovat. Ale živé verze studiovým originálům určitě ostudu dělat nebudou. Jsou sice syrovější a přehlednější, přesto si nemyslím, že by měl být kdokoli zklamán.
Čtěte také: Nohavicova litanie na začátku století
E15: Každé vaše album je z jiného těsta. Liší se nejen hudebně a zvukem, ale i texty nebo ústředním tématem. Do jaké míry jsou tyto proměny vědomé?
Každé „jen“ odráží dobu, v níž bylo napsáno. Nad Carheart jsme si hráli se schématem „cokoli jde, je-li to dost šílené“. Po několikaleté odmlce, úrazu Carla-Michaela a nepodařeném pokusu o réunion Ved Buens Ende jsme se chtěli znovu přihlásit o slovo. Razantně, proto je The Black Flux (2008) sevřenější a vedené v jedné linii. Textově je o soukromém konci světa, odráží, čím Carl-Michael procházel v osobním životě (po úrazu částečně ochrnul – pozn. autora). A z Agent that Shapes the Desert cítím jistotu, kdo jsme, nejen jako kapela, ale i jako osobnosti. Od hravého debutu jsme tak přes možná až příliš vážného následovníka došli k desce, od níž jsme očekávali jediné: aby byla dobrá a mezi prvky předchozích dvou vnesla nové. A tentokráte jsme se soustředili na téma dlouhého času.
E15: Virus patří k nejznámějším jménům norské avantgardněmetalové scény. Norsko má dlouhou tradici nonkonformní tvorby. Do jaké míry souhlasíte s krajanem Terje Rypdalem, který ji vysvětluje tím, že ve vaší zemi nikdy žádná tradiční forma hudby nestihla zakořenit?
Dost možná… nikdy jsem o tom ale nepřemýšlel. Do osmdesátých let bylo Norsko kulturně hodně izolované, nepočítám-li odpad do hitparád. A jako reakce na toto odstřižení od dění vznikly naprosté originály jako Holy Toy nebo When. Obrazně řečeno, když žijete na skalisku uprostřed oceánu, okolní trendy se vás dotýkají méně než v metropolích.
E15: Norská metalová avantgarda s desítkami jedinečně znějících interpretů navazuje na skandinávské black metalové hnutí z počátku devadesátých let. Lze oba proudy vnímat jako generační fenomény?
Nedávno jsem cestoval po severu Norska, kde kromě hor, lesů a fjordů opravdu nic není. A leccos z té divoké hudby tam najednou začíná dávat smysl. Pospojoval jsem si, jak silnou inspiraci black metalové kapely nacházely v přírodě. Vždycky jsem to považoval jen za hloupé klišé, ale někdy holt bývají pravdivá. Experimentální scéna se od tohoto hnutí odloupla. V jádru se jednalo o několik skupin a jejich členů, kteří se znali navzájem. V Oslu se všichni scházeli na stejném místě, poslouchali stejnou hudbu, mluvili o ní a vstřebávali její vlivy. A také se ovlivňovali navzájem. Čili u black metalu opravdu šlo o generační záležitost, u avantgardy o uzavřený svět s několika ohnisky.
E15: Po zkušenosti s velkými značkami jste se rozhodli vydat si poslední album vlastním nákladem. Předobjednávky limitované edice vám do značné míry pomohly uhradit náklady na studio. Je to model, který by mohl pomoci i dalším interpretům?
Neumím odhadnout, zda se něco stane běžným. K rozhodnutí jsme dospěli, protože zůstat u Season of Mist by nutně znamenalo ztratit kontrolu nad našimi deskami, což by nám zlomilo vaz, a tak jsme se dohodli na ukončení smlouvy. Nikdo jiný nás s nabídkou neoslovil, rozhodli jsme se proto o „agenta“ postarat sami. Měli jsme nějaké peníze z grantů, část nákladů pokryly objednávky. Ale nevím, jestli bychom do toho šli znovu, znamenalo to i spoustu práce navíc a nějaké peníze dlužíme doteď. Ale je to naše album, a to doslova.
