Kvalitní zdravotní péče a nízké náklady vábí spousty Američanů různých profesí
Budoucí důchodci, chce vás Panama. Co je lákadlem? Jen dvouapůlhodinový let z Miami umožňuje novým chudákům vyměnit prachšpatnou penzi v USA za královský důchod v poklidné středoamerické zemi. Dopřejte si to! Emigrujte! Poznejte pocity boháčů! Panama – nová Florida. Vábení stranou, Panama je stále populárnější u lidí v důchodovém věku, kteří se snaží zajistit proti recesi – nebo jí uniknout. Washingtonská expertní skupina Migration Policy Institute (MPI), která zkoumá pohyb lidí na celém světě, tvrdí, že mezi hlavní faktory, jež ponoukají Američany z vrstvy kvalifikovaných pracovníků, aby proudili do Panamy, patří její zdravotní péče na úrovni prvního světa dostupná za ceny třetího světa. Láká také tamní penzijní program, který nabízí některé z největších důchodcovských slev ve Střední a Jižní Americe. Senioři mají za polovinu skoro všechno včetně filmů, motelů, návštěv u lékaře, letenek, odborných služeb a elektřiny. Vystěhovalci také neplatí v Panamě žádné daně ze zahraničních příjmů. Prvních dvacet let se od nich ani nevyžaduje platba daně z majetku. Špatné není ani to, že přepychový dům u pláže lze koupit za stejnou cenu jako nějakou díru v Daytonu. „V Miami bychom uvažovali o třech milionech dolarů,“ říká Jon Nickel o svém střešním bytě s plochou skoro 280 metrů čtverečních na oceánském pobřeží v Panama City. Nickel a jeho žena Gretchen si tento byt koupili za 250 tisíc dolarů koncem roku 2007. Hned poté, co Nickel odešel do důchodu z místa podnikového právníka v oregonském Portlandu a za osm set tisíc dolarů prodal rodinný dům nezatížený žádnou hypotékou.
Za stejné peníze více muziky
Úzká pevninská šíje – téměř celá pobřežní s horským pásmem, jež ji protíná uprostřed – se honosí tím, že podnebné podmínky tam patří k nejlepším a výskyt zločinnosti k nejnižším ve Střední a Jižní Americe. Mezi další lákadla patří demonstrativní spotřeba bez pocitu viny se směšně nízkými cenami – dle měřítek gringů – za okázalé nákupy včetně Dne krásy (deset dolarů) a služky (patnáct dolarů denně). Kompletní vyšetření srdce v novotou zářící nemocnici Hospital Punta Pacífica v Panama City, řízené společností Johns Hopkins Medicine International, přijde na 36 dolarů. Komplexní prohlídka u lékaře je za 50 dolarů. Členové generace baby boomu, kteří přiznávají, že by v USA museli platit za zdravotní péči zhruba 1200 dolarů měsíčně, uvádějí, že v Panamě platí zhruba osm set dolarů za zdravotní pojištění ročně. Šestašedesátiletá Barbara Dovová, která má Parkinsonovu chorobu, se strachovala, že časem, až se její stav zhorší, bude potřebovat domácí péči. Při zkoumání sazeb v Seattlu zjistila, že ošetřovatelky pracují za 25 dolarů na hodinu. V Panama City, kde žije od roku 2007, stojí péče 25 dolarů denně. Dovová říká: „Nechtěla jsem, aby si se mnou musely dělat starosti moje děti.“
Dle zprávy Migration Policy Institute z roku 2006 počet panamských víz vydávaných americkým občanům začal výrazně růst po roce 2003. Odhaduje se, že dnes tam žije 25 tisíc vystěhovalců z USA. „Vzhledem k tomu, že Američané stárnou, ekonomika je v nepořádku a dávky celonárodního programu nemocničního pojištění Medicare budou patrně kráceny, je rozumné předpokládat, že více Američanů bude odcházet na odpočinek do ciziny. Zejména do takových teplých a slunných míst, jako je Panama, kde za dolar dostanou větší hodnotu,“ prohlašuje prezident MPI Demetrios Papademetriou.
To neznamená, že tamní život vyhovuje každému. Záležitosti v Panamě se řeší opravdu pomalu. Opravář, který slíbí, že přijde druhý den ráno, se může objevit až po mnoha dnech. Dodávky vody a elektřiny mohu být nestejnoměrné. V Panama City považují řidiči značku „Stůj!“ za jemné doporučení. „Být tady v penzi chce trochu kuráže,“ říká Matt Landau, rodák z New Jersey, který je zakladatelem on-line portálu The Panama Report se sídlem v Panama City. „Tohle není pro povahy typu A. Není to floridský odpočinek na klíč.“
Přesto příslušníci generace baby boomu, kteří nedávno přesídlili do Panamy, říkají, že mají pocit, jako by přišli na úspěšnou zeměpisnou arbitráž. Když Stephen Johnson a Linda Murdocková žili v kalifornském městě Aromas, zpola žertem naříkali, že budou muset odejít do penze do Barstow – největšího zapadákova v Mohavské poušti, kde jsou v létě teploty přes 38 stupňů Celsia a v zimě mohou spadnout pod minus osmnáct.
Třiašedesátiletý Stephen odešel do důchodu v červnu 2008 z vedoucí funkce na úřadě pro likvidaci pevného odpadu v Salinas Valley. Sedmapadesátiletá Linda, jeho manželka, měla obchod s potravou pro psy. Oba byli svědky odchodu přátel do penze se ztenčenými hotovostními polštáři. Mnozí z nich neměli plný nárok na dávky Medicare a dopadli tak, že 50 procent příjmů vynakládali na zdravotní péči. Rozmrzelost obou kvůli důchodu zhoršovalo to, že se o stavební kapitál začali starat pozdě. „První dům jsme si koupili, když mi bylo 40 a Stevovi 46 let,“ vzpomíná Linda. „Věděli jsme, že do odchodu na penzi dům nesplatíme.“
Při lahvi červeného pozdě večer na terase začali mluvit o přestěhování do nějaké rozvojové země, aby s penězi vystačili déle. Panamu objevili, když si tam v roce 2004 zajeli na výlet. Tehdy zjistili, že je to laciný ráj. Nízké životní náklady se zalíbily Stevovi, jehož penze činila 40 procent jeho předdůchodového příjmu 150 tisíc dolarů. Počasí, jež se dokonale hodí pro surfování, lákalo Lindu, která se tomuto sportu začala věnovat o 50. narozeninách.
Trhliny v ráji
Johnson a Murdocková jsou teď známí jako gringové, kteří žijí v domě s červenými dveřmi. Za sto tisíc dolarů v hotovosti si koupili nově přestavěnou haciendu z roku 1890 poblíž pláže v San Carlosu. Nastěhovali se tam loni a své kalifornské rančerské obydlí pronajali. Nájemné kryje provozní náklady domu.
Panama však nejsou jen pláže. Region Boquete v horách – odpověď Panamy na coloradský Boulder – se pyšní spoustou uzavřených areálů v americkém stylu. Velkými lákadly této oblasti jsou tenis a golf. Pro ty, které více zajímají městské vymoženosti, přímořské Panama City nechává vyrůstat studia jógy, nekonvenční butiky, obchody se zdravou výživou a rádoby umělecké kavárny.
Navzdory tomu má tento zdánlivě snadný život stinné stránky. „Ráj je jen místem, které navštívíte,“ říká Johnson. „Pokud tu žijete, začnete vidět trhliny.“ Mezi ně patří to, že trvá tři měsíce, než dostanete řidičský průkaz. Přitom musíte absolvovat krevní testy, zkoušku sluchu a fronty, proti nimž americký dopravní inspektorát vypadá jako lokál rychlého občerstvení.
Johnson a Murdocková ale nemají žádné vážnější důvody k nespokojenosti a Panama je určitě lepší než Mohavská poušť. Murdocková surfuje – úplně každý den – a tvrdí, že Johnson vypadá od odchodu do penze o dvacet let mladší. Oběma se strašně líbí, že jejich pes může běhat po pláži bez vodítka a že jejich doktoři, z nichž mnozí vystudovali v USA, s radostí rozdávají čísla svých mobilních telefonů a skutečně přijímají příchozí hovory. Jejich společenský život je mnohem aktivnější než v Aromas. Stýkají se s novými přáteli, směsicí vystěhovalců a panamských rodáků, téměř denně, často při večerním posezení s kukuřičnými plackami s rybí náplní a nekonečnými margaritami – za dvacet dolarů. „Máme víc času,“ pochvaluje si Johnson. „A jak se zdá i víc peněz.“
Popisek s. 54: Murdocková a Johnson na pláži poblíž svého domu v San Carlosu
Box s. 55: (bude-li to možné nedávat)
Můj důchodový plán
John White 61 LET
Když John White odešel loni v 60 letech do důchodu, nově si uspořádal investice. Bývalý člen vrchního vedení logistiky ve společnosti Target původně plánoval, že přestane pracovat, až mu bude 61 let. Po loňském setkání s poradcem firmy Granite Financial v minnesotském St. Cloudu se však rozhodl, že udělá rázný krok a čas bude trávit rybařením a cestováním. Proto začal plánovat hotovostní toky pro další fázi svého života i života své ženy.
White, obyvatel minnesotského St. Louis Parku, vzal slušnou šesticifernou částku, kterou nashromáždil v penzijním programu 401(k), a vložil ji do tří různých pytlů. Pro každodenní peněžní tok spoléhá na dvě roční renty. První bude vyplácena v příštích pěti letech a další poté po dobu čtyř let. Očekává, že za deset let začne využívat svůj individuální důchodový účet, v němž jsou výnosy ze směsice akcií a dluhopisů.
Zbytek důchodových peněz, o nichž si myslí, že je nebude potřebovat na životní náklady, investoval do akcií. Ví, že opatrnější investování by mohlo být jistější. Domnívá se však, že „finanční rezervu si člověk opravdu vytvoří, bude-li investovat průbojně“.
White začal spořit na důchod v roce 1984 a říká si, že měl začít dříve. Dostává asi 1200 dolarů měsíčně z penze, na kterou si vydělal za 23 let práce ve společnosti Target. Během jednoho roku začne pobírat dávky sociálního zabezpečení. Říká, že lidé, kterým je okolo dvaceti let, jako je jeho dvěma dcerám, si myslí, že až půjdou do důchodu, sociální zabezpečení už nebude existovat.
- Emily Schmitt
Copyrighted 2009 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Jiří Kasl