Do Izraele jsme přiletěli na letiště Uvda, které se nachází kdesi uprostřed Negevské pouště. Svého času ho postavili Američané pro izraelské letectvo, dnes už se hrdě honosí titulem mezinárodní letiště. Nicméně ve skutečnosti zdejší zázemí připomíná spíše původní autobusové nádraží na pražské Florenci než vstupní bránu do moderního státu. Většina aerolinek stejně létá na zbrusu nové letiště v nedalekém Ejlatu, kam jsme ostatně mířili také my. Autobusem.
CASH ONLY, BABY
Člověk, který je rozmazlený cestováním po Evropě, bere ledacos jako samozřejmost.
Třeba my jsme se naivně domnívali, že koupě izraelských šekelů nebude na letišti sebemenším problémem. Bez hotovosti jsme si totiž nemohli koupit jízdenku na autobus, jenž nás měl z pouště dostat do civilizace.
Na letišti stála pouze jedna směnárna, kterou hlídal mladík v teplákách. Když jsme se k onomu okénku nenápadně přiblížili, hlasitě zvolal: „Co tam děláte? Vypadněte!“ V jiné zemi bychom ho asi jako správní floutci z Prahy ignorovali, tady jeho autoritě značně dodával samopal, který se mu houpal u pasu. Peníze nebylo kde směnit a řidič autobusu se na nabízenou českou pětistovku moc netvářil. Kdyby ho býval neukecal letištní zřízenec Ronald, stáli bychom uprostřed izraelské pouště asi dodnes. Nebo by nás třeba sežral levhart.
Netuším, co Ronald řidiči slíbil, ale my se zadarmo ocitli na palubě autobusu, který nás vezl do Ejlatu, jediného izraelského přístavu u Rudého moře. To není jediné unikum padesátitisícového letoviska. Ejlat leží u hranic s Jordánskem i Egyptem a nebýt všudypřítomné hebrejštiny, mohli byste snadno nabýt dojmu, že jste se ocitli v Soči. Pláže ve městě obsadili zejména zámožní Rusové, kteří si užívají bydlení v opulentních hotelech, jejichž estetika paběrkuje často na samotné hranici dobrého vkusu.
VÍTEJTE V CHRÁMU DUCHŮ
Když jsme poprvé kráčeli mezi betonovými hotely a přitom popíjeli místní pivo Goldstar, všiml si Ondra jedné zvláštní stavby. „Vidíš to? To je nějakej chrám, nebo co,“ zvolal. Bylo nám ovšem jasné, že zrovna v Ejlatu bychom nějaké výraznější známky historie hledali marně. Posilněni místním ležákem jsme šli stavbu v noci prozkoumat. „To je nějaký zateplení. Žádná kamenná zeď,“ klepal jsem na podivný chrám. Došlo nám, že stojíme na pomezí stavby, která už dávno ztratila svůj původní účel a dnes ji obývají leda tak bezdomovci. Na Googlu jsme zjistili, že onen tajuplný dům hrůzy je ve skutečnosti bývalý zábavní park Kings City. Někomu tu v roce 2005 přišlo jako dobrý nápad postavit zábavní park s biblickými motivy, ve kterém jste se mohli třeba svézt na tobogánu krále Davida. Brána parku se před pěti lety zavřela nadobro a od té doby zeje prázdnotou. „Kdyby se mě tehdy investoři bývali zeptali, jestli je dobrej nápad stavět biblickej zábavní park, mohl jsem jim ušetřit 40 milionů dolarů,“ utrousil jsem.
Druhý den jsme se po skvělém osvěžení v Rudém moři vypravili zkoumat Izrael a vydali jsme se přímo do Jeruzaléma. Kolébka civilizace má své kouzlo. Ačkoliv nám většina Izraelců tvrdila, že máme raději jet pařit do Tel Avivu, Jeruzalém za to stál. Staré město mělo vůbec největší kouzlo v noci, kdy si můžete všimnout, že i v okolí Chrámové hory – arménské, židovské, křesťanské i muslimské části – dodnes normálně žijí a fungují rodiny. My jsme ožili zejména ve společnosti Kanaďanek, díky kterým jsme objevili akci jedna plus jedna na pivo zdarma na trhu ve východním Jeruzalémě.
ŽÁDNÍ KRETÉNI NA SKÚTRECH
Z Jeruzaléma jsme vyrazili ještě k Mrtvému moři. Pláž na izraelské straně byla rozdělená na mužskou a ženskou část. Plot, který obě části rozděloval, nebyl dlouhý a já dostal poměrně ambiciózní nápad. „Dívej, jak to přeplavu k holkám,“ chlubil jsem se. Pochopitelně jsem selhal. Plavání v jezeru, které je více než 400 metrů pod úrovní hladiny světového oceánu, vyžaduje speciální obratnost. Na pár temp kraula můžete rovnou zapomenout. Taky si musíte dávat pozor při vstupu do vody. To, co vypadá jako písek z Karibiku, jsou ve skutečnosti solné krystaly, které při kontaktu s vašimi chodidly evokují pocity všem známé ze šlápnutí na kostičku lega. Koupačka ve slaném jezeru však za to stojí. Cítíte se po ní, jako byste právě strávili den v lázních. „Mrtvé moře je nejlepší ze všech moří. Žádní kreténi na vodních skútrech a nežije v tom nic, co by mě případně mohlo sežrat,“ zhodnotil nesporné kvality jezera Ondra.
Po krátkém intermezzu v Ejlatu, kde jsme za dva tisíce korun přespali v karavanu na pláži, jsme se vydali do Jordánska. Ejlat přímo sousedí s jordánskou Akabou a nebýt desetimetrového plotu a strážních věží, mohli byste mezi oběma městy přejet během dvaceti minut. Na samotný přechod přes hranice jsme byli velmi zvědaví. Přece jenom patříme ke generaci, která se narodila těsně po sametu a téměř celý dospělý život už tráví v pohodlí Schengenu. Nakonec to však nebylo žádné drama. Největším úskalím opuštění Izraele byla nutnost zaplatit 100 šekelů (zhruba 600 korun) za opuštění země. Jordánci si zase nechali ukázat takzvaný Jordan pass, který slouží současně jako třicetidenní turistické vízum i jako vstupenka do všech památek.
ZEMĚ POHOSTINNOSTI A JEHNĚČÍHO
Už na hraničním přechodu si můžete všimnout podobizen krále Abdalláha II., jenž je u moci od roku 1999 a těší se i po dvaceti letech velké oblibě Jordánců. „Víte, sousedíme s Irákem, se Sýrií i Palestinou. My naštěstí žijeme v míru, o který se náš král zasloužil.
Mír je největší hodnota naší země,“ prozradil nám kousek za hranicemi taxikář Yussuf, který nás vezl do centra Akaby. Jordánské město v akabském zálivu je úplně jiné než Ejlat. Hotely tu jsou, ale v pompéznosti se s izraelskými sousedy nemůže měřit. Jinak je Akaba v postatě normální letovisko, kde byste našli fastfoody, bary i hotel Hilton.
Standardům se vymyká snad jen počet taxikářů, městskou hromadnou dopravu byste tu hledali marně. Navíc každý z nich dodržuje zdejší národní zvyk – troubení.
Zatímco my čeští řidiči na klakson saháme v dobách největších krizí na dé jedničce, Jordánci troubí bez přestávky. „Všechno funguje a doprava je plynulá? Neva, zatroubím. Mám v autě zákazníka? Směle troubím. Vyšlo slunce? Klaksone, hurá do akce!“ Ustavičnou disharmonii troubících řidičů v Akabě zvládají překřičet snad jen muezzinové svolávající věřící k modlitbě do mešity.
PIRÁT POUŠTNÍ DÁLNICE
U Rudého moře jsme se ovšem dlouho neohřáli.
V jedné ze zdejších autopůjčoven jsme si půjčili zánovní Mitsubishi Lancer a nabrali směr Petra. Jordánská pouštní dálnice vypadá jako výjev z noční můry Dana Ťoka. Výmol střídá nerovnost, v těsné blízkosti cesty se to hemží pasáky. Na rozdíl od E55 tady však pasou ovce nebo kozy. Osobních automobilů je na dálnici poskrovnu. Většina provozu totiž připadá kamionům, které převážejí ropu ze Saúdské Arábie. Ačkoliv se Jordánsko vzhledem ke své geografické poloze jeví jako země, která by mohla mít zdroje „černého zlata“, opak je pravdou. Dálnice však skýtá i jiná překvapení, než jsou ropné kamiony. „In 300 meters, make u-turn,“ hlásil mi robotický hlas navigace. V prvním okamžiku jsem nevěděl, jestli mi náhodou neselhal sluch. Ovšem odbočovací pruhy a mosty byste na pouštní dálnici nenašli. Slyšel jsem správně a pro odbočení směr Petra mi nezbylo než strhnout řízení přes svůj směr jízdy a vydat se střemhlav přes protisměr. Připadal jsem si drsně jako Ansel Elgort, který ve filmu Baby Driver svážel právě v Lanceru kriminálníky z vloupaček.
Po dvou hodinách jízdy nás čekal ráj, údolí Vádí Musa, kde se nachází také Petra i stejnojmenné město. Průjezd pouští dodává člověku klid, bez ohledu na to, že se musí soustředit, aby nespadl s autem z některých serpentin. Poušť v Jordánsku bují životem, kromě ovcí a koz na horách posedávají i zdejší beduíni, kteří obvykle kouří vodní dýmku a popíjejí čaj s kardamomem.
FRAJER SAIF
Naším prvním hostitelem v Jordánsku byl Saif. Čtyřiadvacetiletý kluk ve skejtové mikině nás čekal u Malé Petry. Přišli jsme na něj na Airbnb, kde nabízel k přespání jeskyni s poetickým jménem Hakuna matata cave. Ihned po příjezdu nám nabídl čaj a večeři, kterou uvařila jeho máma. Předpokládám, že pokrm pocházel z jehněčího a místní zeleniny. „Máš tu nejlepší mama hotel, co znám. Víš, u nás za jehněčí považujeme flákotu, co je obalená tukem. Tady v jeskyni chutná mnohem líp,“ chválil jsem Saifův pokrm. Saif byl vůbec zajímavý chlapík. Vyrostl s beduíny v poušti, měl desítky sourozenců, přesto byla jeho angličtina lepší než u většiny studentů českých vysokých škol. „V Jordánsku jsou vztahy mezi muslimy a křesťany jiné než kdekoliv ve světě. Když máme zrovna ramadán, křesťané nám u sebe doma vaří. Někdy můžeš vidět dokonce muslima modlit se v kostele. Vzájemně si pomáháme,“ popisoval Saif jordánskou vzájemnou pohostinnost. „A jak to máš jako beduín s holkama?“ narušil jsem drze religiózní debatu. „Mám přítelkyni, která studuje na univerzitě v Ammánu. Máme to mezi sebou dost liberální, akorát si musíme říkat, kam chodíme po večerech. A občas ji poprosím, jestli si může zakrýt vlasy,“ usmíval se náš hostitel.
Noc v jeskyni nabízí absolutní klid. Když překonáte strach ze škorpionů nebo Ondrův dotaz na to, jestli původně Saifovo obydlí nemohlo sloužit jako hrobka, spí se vám královsky. Navíc vás hned po ránu čeká přímý výhled na východ slunce v Malé Petře. Náš hostitel nás hned po probuzení vzal na falafel, který nás měl posílit na túru po horách směr Petra. Svým džípem nás vyvezl na úpatí hor. Ve své Hondě pořádně „osolil“ kontroverzní singl Without Me od Eminema, v jehož videoklipu kdysi tančil Slim Shady jako Usáma bin Ládin, což v kontrastu s průjezdem pouští v arabské zemi působilo trochu bizarně.
Jelikož jsme vyrazili už brzo ráno, měli jsme chrám v Petře skoro sami pro sebe.
Skalní město vybudované Nabatejci v pískovcových skalách je snad jediná památka na světě, kterou musíte vidět na vlastní oči, abyste si dokázali uvědomit její impozantnost.
V údolí Petry najdete hrobky, amfiteátr i trosky někdejších lázní. Jeden z průvodců jej dokonce prohlásil za jakési Las Vegas, které mělo každého návštěvníka uchvátit. Prakticky všichni turisté v Petře se rozplývali, snad jen s výjimkou českého páru, který stoupal nahoru k chrámu. „Jardo, ty idiote, proč jsi mi neřekl, že si nemám brát žabky?“ křičela postarší paní na začátku několikakilometrové poutě. Ještě hůře na tom byli zdejší oslové, kteří vozili obézní americké turistky několik kilometrů do kopce. „Kdybych býval věřil na reinkarnaci, asi bych si myslel, že ti oslíci museli být v minulém životě pěkný parchanti.“
VELBLOUDÍ KLÁNÍ RYCHLE A ZBĚSILE
V poušti jsme zůstali i nadále. Petru, kterou proslavil Indiana Jones, jsme však vyměnili za jižnější oblast Wádí Rum, místo Jediů, Aladina a hlavně beduínů kmene Zalabia, kteří zde žijí. Ve Wádí Rumu vlastní skoro každý potomek beduínů dvě věci, velblouda a džíp od Hondy. Zatímco v asijských autech se na hrbolatém povrchu nezávodí, velbloudí klání jsou místní specialita. Dříve do sedel dávali děti, které sudokopytníky navigovaly. „But that was too dangerous,“ vysvětloval nám zdejší průvodce Abdulah. Dneska velbloudy popohání k výkonu speciální na dálku ovládané zařízení, které funguje jako jezdecký bičík. Nejrychlejší dromedár muže běžet až několik desítek kilometrů v hodině. To by mu v kamenité poušti mohl závidět nejeden japonský džíp.
Ve Wádí Rumu stojí za vidění kouzelná, všudypřítomná poušť, která potěší oko badatele i vášnivé instagramisty. Západ i východ slunce patří ve zdejší poušti k nejhezčím zážitkům, o nichž se nám Evropanům vycvičeným ze světelného smogu může jenom zdát. Není divu, že si ho vybral režisér Guy Ritchie pro natáčení nové verze Aladina, která jde do kin v těchto dnech.
S Blízkým východem jsme se nakonec loučili opět na izraelském letišti Uvda. Týpek v teplákách tu zase laškoval se samopalem, okno směnárny bylo nadále zavřené. V Petře jsem koupil mámě a kamarádce šátek model „Palestina“ a turecký med pro kolegy. Pro teenagery u kontrolního pásu jsem byl tedy podezřelým číslo jedna. Seniorní ostraha byla asi zaneprázdněná právě probíhajícím šabatem. „Co jste dělal v Jordánsku? Co je to za šátek? Pro koho to je? Víte, jak se to nosí?“ Nakonec jsem se na palubu Boeingu dostal a mohl odletět směr Praha. Pouštní levharti mě jen tak nedostanou!
Dovolená na Blízkém východě
Cena zpátečních letenek do Ejlatu: 2267 Kč
Opuštění Izraele: 636 Kč
Počet vypitých piv v Izraeli: 15
Počet vypitých europiv v Jordánsku: 8
Počet vypitých čajů v Izraeli: 0
Počet vypitých čajů v Jordánsku: 20
Počet snězených falafelů: 10
Počet snězených kusů jehněčího: 10
Počet políbených Kanaďanek v Izraeli: 1
O autorovi| Vladan Vaněk @kendrick_vladan
