Móda je otravná. Prohlásila Vivienne Westwoodová a dodala, že spíše ji zajímá boj proti konzumní společnosti než navrhování dokonalých kalhot. Podobných deklarací pronesla již řadu. („Moje největší výhrady se týkají toho, jak lehce se lidé uspokojí. A to se týká i těch, kteří mají talent.“) Přitom na druhé straně zdůrazňuje, že nechce působit výchovně. Jenže ve skutečnosti taková je. Svět si již zvykl, že součástí osobnosti Westwoodové, a také jejího kouzla, jsou právě neospravedlnitelné a pobuřující proklamace. „Descartes je hovno,“ je jen jednou z nich.
Necivět, nosit
Westwoodová je vůbec rozporuplnou osobností. „Lidé vysávají propagandu a nazývají to uměním, se kterým se setkáváme v galeriích, v muzeích, v kinech,“ tvrdí. Módní kreace bývalé učitelky byly vystaveny v londýnském Victoria and Albert Museum a v Metropolitním muzeu v New Yorku. Prý to ale neznamená, že takové akce schvaluje. „Oblečení se má nosit a ne na něj civět,“ vysvětluje. „Skutečné umění bylo… jak jen zní to slovo? Ukradeno? Ne to není to pravé. Ale dobře, ukradeno byznysem,“ dodává. V názorech na důležitost oděvních návrhářů se Westwoodová od mnoha expertů odlišuje. Editorka časopisu Vogue Anna Wintourová tvrdí, že o světě se lze stejně dovědět z běžného oblečení jako z titulní strany New York Times. Westwoodová ale prohlašuje, že je to pitomost. „Odívání není mikrokosmem, nevyjadřuje pohled na svět. Je pouze položkou. Skutečně, více méně jako třeba záchod,“ dodává.
Westwoodová provokuje. „Většina lidí nikdy neviděla moje oblečení, ale slyšeli o mně,“ je přesvědčena. Narodila se v roce 1941. Pochází z anglického Derbyshiru, přesně z vesničky Tintwistle. Vystudovala umění a pedagogiku a po absolutoriu se živila jako učitelka na základní škole. „Byla jsem velmi dobrou učitelkou,“ hodnotí sama sebe. „Kromě toho jsem vždy měla ráda děti, které všichni ostatní považovali za osinu v zadku. Takové malé rebely,“ vzpomíná Westwoodová. Jejím prvním manželem se stal Derek Westwood, po něm však zbylo jen jméno. Pro její kariéru byl rozhodující až další muž – Malcom McLaren. Ten Westwoodovou přivedl na myšlenku otevřít butik a navrhovat oblečení. „Vždycky jsem chtěla číst a dělat intelektuální věci.“
V roce 1971 spolu otevřeli obchod nazvaný Let it Rock na londýnské adrese King’s Road 430. A okamžitě se stali legendou. „Až do vzniku skupiny Sex Pistols a objevení punku jsem se nikdy nepovažovala za módní návrhářku. Myslela jsem si, že pomáhám Malcomovi,“ poznamenává Westwoodová. Jenže faktem je, že punk ji udělal hvězdou a ona pomohla udělat punk.
Do vězení za trička
Malcom Vivienne poradil, aby si ostříhala dlouhé hnědé vlasy a odbarvila si je na blond. Pozornost však rozhodně nepřitahoval jen její vzhled. Modely Westwoodové bouraly veškeré konvence, často budily pobouření a rozhořčení. Byly otrhané, děravé, potištěné vulgárními nápisy a pornografickými obrázky. „Člověk musel mít odvahu, aby vešel do obchodu,“ vzpomínají někdejší zákazníci obchodu Let it Rock. Westwoodová zdobila oblečení kuřecími kostmi, řetízky ze záchodových splachovadel či brožemi z tamponů, psími obojky, žiletkami, spínacími špendlíky… Pár Westwoodová–McLaren rozhodně nenudil. Za trička Two Naked Cowboys (dva nazí kovbojové) s postavami ve westernovém oblečení s odhalenými penisy byli dokonce zatčeni. Lepší reklamu si nemohli přát. „Vždy jsem byla považována za sexuální maniačku a podobně, ale ve skutečnosti to není pravda. Mám ráda citaci Jeana Shrimptona – sex nikdy nebyl na seznamu mých priorit,“ podotýká ke svému chování.
Růst zájmu o tvorbu McLarena a Westwoodové byl spojen s kapelou Sex Pistols. Malcom byl producentem skupiny, Westwoodová její členy oblékala do svých modelů. A je často považována za „vynálezkyni“ tohoto hnutí. To ovšem neodpovídá skutečnosti. Kořeny punku je nutné hledat ve zklamání z ekonomických a sociálních podmínek v polovině 70. let. Byl v podstatě protestem proti starší generaci, kterou mladí považovali za depresivní a staromódní. Westwoodová se však zasloužila o to, že styl ulice přenesla na módní mola.
Ještě před Velkou Británií se punk prosadil ve Spojených státech, hlavně v New Yorku. Stal se jak produktem, tak obětí pozdního kapitalismu. Newyorské hudební skupiny stály u zrodu směru, kterým vyjadřovaly protest proti kultuře uctívající celebrity, okázalé a elitářské. Onu kulturu ztělesňovaly skupiny 60. let včetně Roling Stones či Beatles. Naopak kapely jako New York Dolls nebo umělec Richard Hell prolomili konvence. Hell proslul nihilistickými básněmi a slogany na tričku. Please Kill Me bylo napsáno na jednom z nich.
V této době pobýval v New Yorku i Malcom McLaren. Právě on přivezl prvky punku do Londýna. Než otevřeli společný obchod, navrhovala Westwoodová modely jen pro sebe a pro svého muže. Ke konci 70. let už se jejich butik stal centrem punkové scény a mnoho mladých lidí se v něm povalovalo, pracovalo či do něj chodilo nakupovat. Tedy pokud si takové modely mohli dovolit. Na punkovou tvorbu Westwoodové navázala řada dalších návrhářů, mezi ně patří Rei Kawakubo či Martin Margiela. Punk je stylem, který de facto nikdy nevyšel z módy.
Punk, rock’n’roll, latex
Westwoodová však nevyznává jen punk. Tuto éru střídá rock’n’roll, následuje latexové oblečení ve stylu sado-maso. S novou kolekcí se většinou mění také název obchodu. Let it Rock nahradil Too Fast To Live, Too Young To Die, Sex… Zatím poslední změnou je přejmenování na World’s End. Westwoodová se postupně odpoutává od punku a nechává se inspirovat historií, hlavně barokem a rokokem. Kolekce Piráti z počátku 80. let byla první, kterou ukázala na přehlídkových molech. Pro kolekci Čarodějky našla inspiraci v etnických oděvech. V polovině 80. let přišla s kolekcí Mini Crimi, ve které poukázala na ženskou sílu. Zdůraznila štíhlý pas namísto ramen a na stehna upozornila krátkými houpajícími se viktoriánskými krinolínkami. Znovuobjevila korzet. Jeden z návrhů pošila krystaly Swarovského a potiskla črtami francouzského umělce 18. století Francoise Bouchera. Nápady hledá i v tradičních britských oděvech, pracuje s tvídem a tartanem. Na jejích modelech se objevují potisky amerického pop-artového umělce Keitha Haringa.
Obětí kariéry Westwoodové se stal vztah s Malcomem McLarenem. O svých bývalých partnerech hovoří ale výhradně kladně. Tvrdí, že její muži pro ni vždy byli intelektuálním stimulem. Její první manžel přesto není nadšen tím, že využila jeho příjmení a po rozvodu si jméno nezměnila. „Nechala jsem si příjmení Westwoodová, protože když jsem učila, narodil se mi můj syn, a jméno jsem nezměnila kvůli němu,“ vysvětluje. Později si prý chtěla příjmení změnit, jenže Malcom jí doporučil, aby tak nedělala, protože Westwood prý zní hodně anglicky. Vivienne tvrdí, že své syny vychovávala pomocí příkladů, ale připouští, že co se týká rutiny a rodinného života, nebyla velmi dobrou matkou. Její syn Joe založil úspěšnou značku spodního prádla Agent Provocateur, druhý syn Ben se živí jako porno fotograf.
Westwoodová využívá módu, aby jejím prostřednictvím vyjádřila své politické názory. „Je dobré být rebelem, ale je dobré vědět proč a proti čemu,“ říká. Provokuje už svým zjevem. Na tiskovou konferenci v Praze před třemi lety zavítala v dlouhých šedivých šatech a v černé rádiovce. Její čelo zdobily malé zlaté růžky. „Je potřeba nové renesance, růžky jsou symbolem kultury, používali je už staří Řekové,“ vysvětlila tehdy. Za ideálního ministerského předsedu Velké Británie by považovala podnikatele sira Richarda Bransona. Naopak nenávidí Tonyho Blaira. „Myslím, že je větším monstrem než byla Margaret Thatcherová,“ tvrdí. Podobně kritický názor má i na Gordona Browna. Na Thatcherové oceňuje styl oblékání. „Bylo brilantní, jak se oblékala, ale chovala se jako muž. A myslím, že žena by měla vystupovat jinak.“ Westwoodová je přesvědčena o tom, že je lepší vypadat důležitě než sexy.
V zeleném
Veřejná prohlášení módní tvůrkyně se však týkají daleko širší palety oborů než jen politiky. Kritizuje například protiteroristická opatření, nesouhlasí s vězněním na Guantánamu a také je zastánkyní ochrany deštných pralesů. Během letošního London Fashion Weeku se oblékla do zelených šatů a nechala tím vyniknout oranžovým vlasům a výrazné červené rtěnce. „Bylo to úžasné, prostě úžasné,“ chválila kolekci zpěvačka Sarah Hardingová z kapely Girls Aloud. Westwoodová použila tradičních britských látek, modelky měly na hlavě zlaté ozdoby, některé z nich i tolik oblíbené růžky. „Potřebuji něco, co mě intelektuálně stimuluje, a myslím, že je zločin, že se nevěnujeme katastrofám životního prostředí s takovou naléhavostí, jakou by si problém zasloužil. Ničíme planetu,“ pronesla po skončení přehlídky Westwoodová, která společenskou akci využila k tomu, aby vyjádřila podporu různým iniciativám prince Charlese, jež pomáhají chránit deštné pralesy.
Britka Westwoodová patří v současné době mezi nejžádanější návrhářky. Její modely jsou extravagantní, nápadité, barevné a sexy. Propracované střihy vyzdvihují jak ženskost, tak mužnost a vždy nesou alespoň náznak rebelie. Jenže pro modelky není jednoduché je prezentovat. Bývají svázány do těsných korzetů a obouvají boty na vysokých platformách. Při jedné přehlídce ostatně zradily Naomi Cambellovou, která na 25centimetrových podpatcích neudržela rovnováhu. Ještě větší popularitu zajistil Westwoodové film Sex ve městě. Speciálně pro něj navrhla svatební šaty. Luxusní krémová róba s vrstvenou sukní vyšla v přepočtu na více než půl milionu korun.
Pragmatička
Westwoodová má řadu příznivců mezi celebritami. Třikrát získala titul Britská návrhářka roku, Řád britského impéria za zásluhy a služby, dvakrát byla vyznamenána Cenou královny za export. Vydavatel Women’s Wear Daily John Fairchild ji zařadil mezi šest nejvlivnějších návrhářů 20. století. Vytvořila totiž nový jazyk módy. Její korzety oslavují siluetu kurtizán 18. století. Vyzdvihla sílu ženy, což se nestalo od doby madame de Pompadour. Naopak ti, které Westwoodové styl neoslovil, poukazují na to, že již deset let ukazuje jen variace na dřívější kolekce. Její návrhy jsou prý perverzní a nenositelné.
Značka Vivienne Westwoodové dosahuje ročního obratu 20 milionů liber. Dodává zboží do 550 obchodů ve třiceti zemích. O podnikání se návrhářka stará se svým o 25 let mladším manželem Andreasem Kronthalerem, se kterým se seznámila když hostovala jako profesorka na vysokých uměleckých školách v Berlíně a ve Vídni. Westwoodová si je dobře vědoma toho, že svým vystupováním může vzbuzovat reakce typu: „Co dělá? Prodává značkové kolekce oděvů. Jak může brojit proti konzumu?“ K takovým názorům se Westwoodová staví pragmaticky. „Musíte vzít v úvahu to, že je nutné jíst a žít. Neříkám, nechoďte na diskotéky. Můžete. Říkám choďte méně a dělejte i jiné věci,“ vysvětluje. Kritizuje, že si lidé pořizují příliš mnoho kusů oblečení: „Jsou zmateni, protože moc nakupují, ale nepřemýšlejí.“
Příběh Vivienne Westwoodové
1941 Vivienne Westwoodová se narodila v anglickém Derbyshiru
1971 Vivienne Westwoodová s bývalým mužem Malcomem McLarenem zakládají obchod Let it Rock
1974 Obchod majitelé přejmenovávají na Sex a prodávají hlavně fetišistickou módu
1975 Vzniká skupina Sex Pistols, jejím manažerem je Malcom McLaren, členy kapely obléká Westwoodová
1981 Weswtoodová předvádí svou první kolekci pret-a-porter v Londýně, která byla pojmenována Piráti
1982 Návrhářka debutuje v Paříži, návrhy mají maskáčový vzor
1990 Poprvé uvádí na trh pánskou kolekci
2004 Uspořádána retrospektivní výstava tvorby Westwoodové ve Victoria and Albert Museum
2006 Princ Charles propůjčuje Westwoodové šlechtický titul
2006 Westwoodová byla již potřetí (1990 a 1991) vyhlášena britskou návrhářkou roku
2008 Westwoodová navrhuje svatební šaty pro film Sex ve městě
