Mirek Topolánek vejde v pondělí do Strakovy akademie hlavním vchodem a jeho kabinet se ujme funkcí. Většinový názor politologů, komentátorů i veřejnosti: jde o vládu tak akorát na houby. Ne, že by byla v tradičním slova smyslu na nic. Jen státní rozpočet, který musí dodělat a předložit sněmovně, je úkolem opravdu pro silné muže a inteligentní a schopné ženy. Ovšem všichni počítají, že kabinet, který se narodil na počátku houbařské sezony, také s bedlami a hnědými hřiby nejpozději někdy v listopadu skončí. S tím, že by Topolánkův tým získal do třiceti dnů oněch bájných 101 hlasů, příliš nepočítá nejspíše ani nastupující premiér.
Takže co bude potom? Z veřejných vystoupeních čelných politiků se zdá, že jediným, kdo má jasno, je Jiří Paroubek. Ten je zjevně přesvědčen, že ho prezident pověří sestavením vlády, on ji sestaví a oněch 101 hlasů hravě získá. Má k tomu optimismu důvod? Těžko. Především se silně znemožnil pokusem o získání lidovců a další potenciální partner, kterým je Strana zelených, se neodváží opakovat Kalouskovu chybu. ODS není schopná uzavřít jakoukoli dohodu o velké koalici či opoziční smlouvě, protože jakýkoli představitel této strany by skončil obratem na stranickém popravišti. Atmosféra ve straně vítěze voleb je nyní naprosto jasná. Raději další čtyři roky v opozici než vládu s Paroubkem. Topolánkovi nyní na kongresu může hrozit pád jen kvůli tomu, že příliš brzy rozpustil trojkoalici a jednal s vůdcem socialistů o dost déle, než bylo pro členskou základnu snesitelné. Podezření, že byl v závěru dokonce ochoten na Paroubkovy hrdelní požadavky přistoupit a jen Kalouskův veletoč ho uchránil před blamáží, je dosud příliš živé. Spekulace, že skvělý úspěch ČSSD v senátních a komunálních volbách něco změní, je poměrně naivní. ODS prostě s ČSSD vedenou Paroubkem spolupracovat nebude. A to ani v případě, že obě strany ovládnou ústavní většinu v Senátu. Změna volebního systému, na jakou by byl ochoten přistoupit Paroubek, je totiž ODS k ničemu, a na její čistý jednokolový většinový volební systém zase nepřistoupí Paroubek, protože si umí spočítat, že by tak zafixoval vládu pravice ne na dvě, ale možná i na pět volebních obodbí.
Paroubkovi tedy zbývá jen hledat individuální přeběhlíky s pomocí všech dostupných metod. Málokdo pochybuje, že odcházející premiér je schopen nasadit opravdu, aby dosáhl na vytouženou moc. Nakonec už to, že kývl Kalouskovi na vykostění Zákoníku práce a znárodňovacích paragrafů ze zákona o neziskových nemocnicích a přidal ještě souhlas s téměř rovnou lidoveckou daní, naznačuje, že není třeba počítat s nějakými ideovými zábranami. To šlo ale o politickou stranu. V případě jednotlivců půjde jistě o přízemnější obchody. I ty však jsou nyní dost těžko představitelné.
A především existuje jedna podmínka. Prezident Václav Klaus ho musí jmenovat premiérem. Představa, že to udělá v okamžiku, kdy mu Paroubek přinese dojednanou podporu ČSSD od 26 komunistických poslanců a dvou koupených zrádců, je zcela iluzorní. Václav Klaus chce jistě být zvolen prezidentem i podruhé, ale tohle je cena, kterou určitě nebude ochoten zaplatit. Klaus prostě opravdu není Paroubek a své jméno takhle neprodá.
Navíc v situaci, kdy Topolánek nezíská důvěru sněmovny, bude mít prezident už jeden jediný pokus dát zemi funkčního premiéra i s vládou. Lze očekávat, že v takovém případě bude jednat velmi pečlivě se všemi stranami, aby nalezl řešení, které sněmovnou bez problémů projde. Součástí takového řešení jistě nemůže být ani jeden z dosud dominujících kohoutů, což mimochodem prezidentovi nejspíše dost konvenuje. Taková vláda bude nepochybně prohlášena za dočasnou. Ovšem není vyloučeno, že za rok se zjistí, že je vlastně úspěšná. A tak bude pokračovat i dále bez nových voleb, které si ve skutečnosti nepřeje snad ani jeden z poslanců. Navíc v takovém případě budou mít jak Topolánek, tak Paroubek ve vlastních stranách dost starostí na to, aby pokračovali ve vzájemných válkách.
Jenže to je úvaha, která platí v pátek 1. září 2006. Tedy v den, kdy do hlasování o důvěře Topolánkově houbové vládě zbývá ještě třiatřicet dní. Jak jsme si ozkoušeli v posledních týdnech, na překvapení, z nichž si ukroutíme hlavu, je to doba ještě dost dlouhá.
