S vlastní vizí reformy veřejných financí přišly minulý týden odbory. Jsou přesvědčeny, že do zásadních politických témat v zemi mají právo mluvit. Vede je k tomu železná logika: Politické strany, které o reformě rozhodují, mají daleko méně členů než jejich odborová centrála.
Ta čítá podle vlastních (zřejmě mírně nadsazených údajů) 830 tisíc členů. Republika má deset milionů občanů. Reforma vždy bude někoho ve společnosti bolet. Dělá se proto, aby v budoucnu nebolela více a každého. Nemohou do ní proto zasahovat zájmové a profesní skupiny. Moudré vlády to vědí, odborové lobbisty vyslechnou, ale pokračují po svém. Je však naše vláda moudrá? Odboráři chtějí zavedení milionářské daně a zvýšení daní z luxusních nemovitostí. Chtějí zvýšit odvody na důchodové pojištění, čímž by dosáhly ještě vyššího zdanění pracovního místa a v důsledku toho i vyšší nezaměstnanosti. Chtějí, aby živnostníci platili na sociální a zdravotní pojištění stejně vysoké částky jako zaměstnanci. Nezajímá je, že by tím zkomplikovali podmínky pro životadárné drobné podnikání. Požadují vyšší podporu v nezaměstnanosti, takovou, která by už vůbec nemotivovala k hledání práce. Odmítají propouštění nadbytečných státních zaměstnanců. Odboráři zkrátka odmítají reformu. Hlásí se k životu na dluh, k vysokým daním a odvodům, které svazují ekonomický růst. Mají na svůj postoj právo. Nebezpečné však je, že dnes je u moci vláda, která odborům naslouchá až příliš pozorně. Má mezi nimi značný počet voličů. V mnohém s nimi dokonce souzní. Je to vláda, která může připustit, aby způsob reformy diktovaly odbory. A to nepřinese štěstí ani jejich členům.
