Členství České republiky v Evropské unii zákonitě vzbuzuje i otázku, jakým způsobem se vyrovnala s tímto krokem vláda, která si do vínku dala adjektivum proevropská. Jistě, České republice se podařilo naplnit všechna konvergenční kritéria. Jinou otázkou je, že hodnocení dávající našemu vstupu do EU zelenou je dáno hlavně konsenzem států uvnitř Unie.
Připravenost včetně vyjednaných podmínek je tak spíše otázkou politické vůle než nějakého absolutního srovnání se s právním a ekonomickým prostředím EU. Přitom v požadavcích Evropské komise na implementaci nejrůznějších direktiv a směrnic často zaniká, co je zásadní a co bagatelní. A tak z hlediska médií, ale i unijního nátlaku na naše vládní a zákonodárné orgány se nakonec stává otázka ptačích rezervací stejně závažnou jako harmonizace nepřímých daní. Přesto se v celém tomto legislativně-administrativním guláši či spíše bramboračce dají najít momenty, které vládní huráevropanství problematizují. Tím prvním je zákon o DPH, který je přijímán na poslední chvíli, a navíc zřejmě i v rozporu s některými ustanoveními EU. Ještě daleko závažnější je však prodleva a chaos, vznikající ve státní správě v rámci přípravy na čerpání peněz z fondů Evropské unie. To vše určitě jako evropský způsob řešení problémů českému podnikateli nepřijde. Evropského investora naopak nepotěší, až bude mít možnost se seznámit s českou byrokracií a korupčním prostředím. Ani v těchto bodech se zatím západní Evropě naše republika příliš nepřiblížila. A tak i když se 1. května bude vláda bít v prsa, skutečných důvodů k oslavě nebude mít tolik.
