Ceny železného šrotu žene vzhůru rostoucí poptávka z Asie. Evropské hutě pak musí nabízet vyšší ceny, aby se šrot z Evropy masivně nevyvážel. Nicméně konečná cena šrotu se neřídí jen podmínkami na světovém trhu, ale také potřebami konkrétních hutí, říká Vladimír Bureš, prokurista šrotařské společnosti TSR Czech Republic.
Foto: Lucie Pařízková /TÝDEN
Na kovový šrot se kvůli evropským a českým zákonům pohlíží jako na odpad, přestože jde o surovinu pro výrobu kovů a slitin. Jak to ovlivňuje obchodování s kovovým šrotem?
Při nakládání se šrotem musíme splňovat všechny podmínky zákona o odpadech. Musíme mít povolení, abychom s tímto materiálem mohli nakládat. Je nutné vést jeho evidenci, která je poměrně komplikovaná.
Co to znamená v praxi?
Můžeme přebírat šrot jen od firem, které mají povolení k nakládání s odpadem. Toto povolení vydává krajský úřad. Pokud bychom přejímali šrot, tedy odpad, od firem, které ho nemají, porušíme zákon. Musíme proto evidovat, od koho nakupujeme a jestli má dodavatel všechna potřebná oprávnění. Navíc v tomto povolení jsou uvedeny druhy odpadu, s nimiž tyto firmy mohou nakládat. Tyto kategorie se musí shodovat s tím, na co máme oprávnění my. To je určitá komplikace na vstupu.
Jak se vám administrativní povinnosti projeví při prodeji?
Při prodeji jde v podstatě o totéž. My dál prodáváme odpad. Takže subjekt, kterému ho prodáváme, musí mít také patřičná povolení pro nakládání s daným typem odpadu.
To platí i pro hutě?
Pro ně platí jiná pravidla. Protože vlastní zařízení pro využití vstupních surovin, tedy ze šrotu udělají jiný výrobek, nemusí mít povolení od krajského úřadu a mohou šrot od nás kupovat jako surovinu pro svou výrobu.
Loni začalo platit nařízení Evropské unie, které umožňuje vyřadit železný a ocelový šrot a hliníkový šrot z režimu odpadů. Jak vám to zjednoduší práci?
Zatím se pořád pohybujeme v režimu odpadů, protože není zcela zřejmé, jak se bude toto nařízení v Česku aplikovat. Takže teď nedokážu posoudit, co všechno se po nás bude požadovat, abychom mohli šrot z odpadu vyřadit. Asi to bude znamenat jiný proces a jiné doklady pro expedici materiálu. Ale do jaké míry to pro nás bude výhodné, bude jasné, až uvidíme vyhlášku, která bude nařízení v Česku aplikovat. Doufáme, že by nám to mohlo nakládání se šrotem nakonec zjednodušit.
Stalo se vám, že jste kvůli komplikované administrativě udělali chybu a porušili zákon?
Před nějakými pěti lety jsme předávali zpracovaný šrot do Třineckých železáren. Ale formálně zajišťovala nákup pro železárny obchodní společnost Moravia Steel, která v tu dobu neměla patřičná povolení pro nakládání s odpadem. Ministerstvu životního prostředí jsme pak museli vysvětlovat, proč jsme odpad předávali subjektu, který k převzetí neměl povolení. I když Moravia Steel od nás žádný šrot fyzicky nepřebírala a šlo jen o předání dokumentů. Fyzicky končila dodávka přímo v Třineckých železárnách, tedy v huti, která příslušná povolení krajského úřadu nepotřebuje. Podle zákona o odpadech, kde není jasně definováno předání odpadu, jsme se ale dopustili přestupku.
Jak jste na to reagovali?
Dohodli jsme se s Moravia Steel, že vlastní prodej, a tedy v podstatě i předání odpadu budeme příště řešit přímo s Třineckými železárnami, které povolení nepotřebují.
Z čísel Českého statistického úřadu vyplývá, že Česko je čistým vývozcem šrotu. Čím to je?
Výskyt šrotu je větší, než kolik spotřebujeme. V žádném případě to ale neznamená, že by kvůli vývozu měly české hutní firmy nedostatek šrotu.
Jak je obchod se šrotem citlivý na vnější vlivy?
Trh s železným a ocelovým šrotem má úzkou návaznost na výkon ocelářského průmyslu, který je zase závislý na vývoji ekonomiky a některých odvětví, jakými jsou třeba stavebnictví, automobilový průmysl nebo strojírenství. Pokud mají hutě zakázky, tak potřebují šrot. Poptávka roste, a tím roste i cena šrotu. Když třeba v roce 2009 dolehla krize i na ocelárny a poptávka po jejich výrobcích dramaticky klesla, automaticky se přibrzdil i trh se šrotem. Každá huť si ale objem nakupovaného šrotu řídí sama.
Jak rychle se situace na trhu se šrotem mění?
Máme měsíce, kdy nejsme schopni uspokojit požadavky odběratelů, a pak přijdou období, kdy je nabídka šrotu vyšší než spotřeba. Trh se mění z měsíce na měsíc. Není výjimkou, že i ceny šrotu se pohnou rychle až o 20 procent.
Jsou výkyvy v poptávce plošné pro celé odvětví, nebo se navzájem mezi vašimi odběrateli vyrovnají?
Pokud je celosvětová krize, má problémy většina oceláren a poptávka po šrotu je nízká všude. Pokud je ale situace normální, hodně záleží na šikovnosti hutí, jak se jim daří prodávat. I v dobrých dobách se může stát, že huť nezíská dostatek zakázek na prodej hutního materiálu, nebo mění sortiment výroby či z jiných důvodů omezuje výrobu, a tím ztrácí zájem o dodávky šrotu. Spektrum našich odběratelů je ovšem tak široké, že tyto výkyvy u jednotlivých firem dokážeme vyrovnávat a nahrazovat vyššími dodávkami do jiných hutí.
Jak komplikovaný je vývoz šrotu v situaci, kdy se vlastně obchoduje s odpadem?
Obchodu se železným šrotem nic závažného nebrání. Kdysi byl železný šrot licencovanou položkou, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu muselo dát souhlas s vývozem. Byla to jakási ochrana tuzemského trhu, aby české hutě měly dostatek vstupní suroviny. Od toho se ale upustilo a dnes se může vyvážet bez závažných komplikací. Problém nastal jen v rámci vyjednávání o vstupu do Evropské unie, kdy si Polsko a Slovensko vymohly výjimku pro monitorování toku odpadu.
Co z toho pro vás plyne?
Vývoz do Polska je kvůli tomu poměrně komplikovaný. Protože se nedělá rozdíl, jestli se vyváží železný šrot, nebo nějaký nebezpečný odpad. Ten režim je úplně stejný. Musíte mít souhlas ministerstev životního prostředí Česka a Polska i přesně určené trasy, po kterých se bude šrot přepravovat. Eviduje se každá přeprava.
Povolení musíte získat pro každou dodávku?
Ano. Nejdříve se ale vydává povolení k určitému objemu dodávek, řekněme na rok. Dohodne se, že TSR vyveze z České republiky například do huti CMC Zawierce 20 tisíc tun šrotu. Na to se vydává notifikace, která nás opravňuje tyto dodávky uskutečnit. Pak se musí evidovat každá samostatná expedice. Každý vagon má evidenční číslo, musí splňovat podmínky přepravy, je určeno, přes který hraniční přechod musí přejít i jaká spediční firma může přepravu provést, což je z hlediska administrativy složité. Ale v Polsku tento režim skončí na konci letošního roku.
Vladimír Bureš (42)
Vystudoval strojní fakultu Českého vysokého učení technického. Pracovní kariéru začal v podniku zahraničního obchodu Škodaexport. Následně prošel společnostmi Comet a Thyssen Trade. Od roku 2004 pracuje jako prokurista šrotařské společnosti TSR Czech Republic. Kromě toho je členem představenstva Svazu průmyslu druhotných surovin SPDS-APOREKO.
Jak těžké je povolení získat?
Vyžaduje to spoustu dokladů, od smluv po volbu tras. Na to potřebujeme dva až tři měsíce. Nelze kvůli tomu zajišťovat operativní dodávky.
Pokud by polská firma chtěla vyvážet šrot do Česka, tak nic podobného plnit nemusí. Nejsou to pro vás neférové podmínky?
Nějak extrémně nás to neznevýhodňuje. Pokud vyvážíme, jsme hendikepováni, že nemůžeme udělat rychlý obchod. Ale zase si v Polsku vybíráme partnery, s nimiž máme dlouhodobé vztahy, takže si s dostatečným předstihem všechna povolení vyřídíme. Pak obchod běží bez vážnějších problémů. Totéž platilo i pro Slovensko do konce loňského roku.
Hodně se v souvislosti s komoditami hovoří o vlivu Číny a dalších asijských zemí. Jak moc hýbou trhem se šrotem?
Čína je jednoznačným lídrem v produkci oceli. Tamní poptávka po hutních materiálech je obrovská. Asie dováží šrot z Evropy i z Ameriky, protože domácí zdroje jim nestačí. My vyvážíme tímto směrem jen omezeně. Nemáme přímý přístup do přístavů, takže dodáváme jen omezené množství v lodních kontejnerech. Ale naše mateřská společnost v Německu vyváží do Číny, Pákistánu, Vietnamu či Indie poměrně zajímavé množství šrotu.
Když prodáváte šrot, díváte se na cenu standardizovaného šrotu na londýnské burze, nebo jde více o proces vyjednávání s danou hutí?
Se šrotem se obchoduje na základě měsíčních kontraktů. Cena odráží aktuální situaci na trhu v dané době. Když je v zimě špatné počasí, všechno je pod sněhem a šrotu je málo, tak ceny rostou. Ale těch aspektů je víc. Někdy hraje roli i náhoda. Stalo se například, že se ceny šrotu lišily o 10 i 15 procent ve dvou hutích, které od sebe byly vzdálené 100 kilometrů. Jedna potřebovala koupit velké množství, protože měla malé zásoby a hrozilo jí, že bude muset omezit výrobu, takže byla ochotná zaplatit i více než tržní cenu.
Vladimír Bureš: Kovový šrot není jen odpad
