Ronald Reagan byl zapřisáhlým odpůrcem Sovětského svazu. Jednou z prvních věcí, kterou po zvolení americkým prezidentem udělal, ovšem bylo zrušení embarga na vývoz amerického obilí do SSSR. To zavedl Reaganův předchůdce Jimmy Carter po sovětské invazi do Afghánistánu.
Reagan prostě věděl, že ekonomická sankce dává Sovětům nástroj, na nějž svedou neefektivnost vlastního hospodářského systému. Rozhodl se proto získat nad soupeřem převahu díky silnější ekonomice, technologickému pokroku a dostatečným výdajům na zbrojení. Spokojenost amerických producentů obilí byla vedlejším, pro Reagana jistě pozitivním politickým efektem. A historie brzy prokázala, že měl pravdu.
Podobným, tentokrát negativním poučením je osud amerických obchodních sankcí vůči Kubě. Trvají již 60 let, ale bratři Castrové na Kubě vládnou dosud, chtělo by se říci, že ve zdraví nahlodávaném maximálně tak pokročilým věkem. Tyto sankce se Reaganovi ani jinému americkému prezidentovi odstranit nepodařilo. Castrové toho po celá desetiletí dokázali mistrně využívat. Lze směle spekulovat, že nebýt sankcí, Kuba má již dávno jiný politický systém.
Podobných příkladů lze uvést více (Írán, KLDR) a obávám se, že dnešní sankce USA a EU vůči Rusku budou mít stejný osud. Velká většina ruského obyvatelstva z přesvědčení či pod vlivem propagandy v současné krizi stojí za svým prezidentem. Sankce poskytnou ještě více argumentů pro propagandu a mohou ospravedlnit represe proti pochybovačům. Představa, že těch několik postižených oligrachů se vzbouří kvůli tomu, že jejich jachty budou mít problém zakotvit u evropských letovisek, je naivní.
Evropské a samozřejmě i naše firmy ztratí v Rusku trhy, na něž se více než nadšeně vrhnou vývozci z jiných oblastí, ať je to Čína, Indie, země jihovýchodní Asie či Latinské Ameriky. Není rok 1980, ale 2014. Americké či evropské vývozy i velmi sofistikovaných výrobků na vysoké technologické úrovni jsou dnes nahraditelné odjinud, byť možná při poněkud nižší kvalitě. Kromě toho nejvíce postižené nebudou nejsilnější evropské ekonomiky jako Německo či Nizozemsko, ale menší země se specializovanými vývozy spíše malých a středních objemů. Právě takovou zemí je i Česká republika.
Odmítání sankcí se nesmí ztotožňovat s podporou dnešní ruské politiky. Zkusme se však poučit z Reagana – mít státnickou sílu nepoužít krátkodobě lákavé ekonomické sankce, které dávají veřejnosti pocit, že „se něco dělá“, ale založit trpělivou, dlouhodobě účinnou politiku. V našem evropském případě to znamená (podobně jako za Reagana) posilování vlastní ekonomické a vojenské síly, v dnešní době navíc ještě podpořené postupným snižováním energetické závislosti na ruských dodávkách. Naše pokračující ekonomická přítomnost v Rusku (ať dodavatelů či investorů) může vztahy postupně obrátit: Rusko se postupně stane na Evropě závislejším.
Autor je ekonom a prezident Hospodářské komory ČR
Čtěte také:
Na Andělu v Praze se uskutečnil miliardový obchod s kancelářemi
