Menu Zavřít

Vladimíra Dvořáková: Trestní oznámení na vysokou školu jsme podali poprvé

25. 5. 2011
Autor: profit

Za poslední čtyři roky se na Akreditační komisi několikrát obrátila cizinecká policie s podezřením, že některé vysoké školy nechávají fiktivně studovat cizince jen proto, aby snadno získali česká víza, říká Vladimíra Dvořáková, předsedkyně Akreditační komise Ministerstva školství, která dohlíží na kvalitu českého vysokého školství.

Vladimíra Dvořáková: Trestní oznámení na vysokou školu jsme podali poprvé

Foto: Jakub Stadler

Akreditační komise vzbudila nedávno rozruch tím, že navrhla odejmutí akreditace Bankovnímu institutu vysoké škole. Proč k tomu došlo?

Jde o poměrně komplikovanou záležitost. Akreditační komise zahájila hodnocení, protože chtěla vědět, jak dalece škola napravila nedostatky, které jsme v minulosti na jejích pobočkách nalezli. Při této kontrole ale vyšla najevo velmi závažná zjištění. Především jde o podezření, že škola realizovala výuku v zahraničí, jejíž průběh byl v rozporu s akreditací. Doporučili jsme proto, aby se zahájilo řízení o odebrání akreditace v těch programech, kde škola pochybila. Vzhledem k závažnosti celé kauzy jsme podali i podnět k zahájení vyšetřování.

Je běžné, že Akreditační komise dává podnět k policejnímu vyšetřování?

Udělali jsme to poprvé. Je to nestandardní. Ale nestandardní je i to, aby Akreditační komise zjišťovala, jestli nedochází k závažnému porušení zákonů.

Jaký trestní čin mohl být v tomto případě spáchán?

To jsme nespecifikovali. My jsme popsali skutečnosti, které jsme zjistili a které jsou podrobněji uvedeny na našich webových stránkách. K tomu jsme samozřejmě přiložili konkrétní informace, které vzhledem k ochraně osobních dat nezveřejňujeme. Obecně lze říci, že pokud škola vyučuje v rozporu s akreditací, mohlo by jít o podvodné jednání vůči studentům. Při působení mimo země Evropské unie mohou vzniknout také různá bezpečnostní rizika. Lidé s titulem ze školy se sídlem v Evropské unii mají snadnější přístup k získání práce, víza a k pohybu v celém evropském prostoru.

Jak jste zjišťovali, že na dané zahraniční pobočce neprobíhá výuka podle akreditace?

Vzhledem k tomu, že probíhá vyšetřování i správní řízení, nechci hovořit o detailech. Určité informace, že v Maďarsku a na Ukrajině neprobíhá standardní akreditovaná výuka, jsme měli jak zvenčí, tak zevnitř školy. Cílená kontrola zaměřená na studijní dokumentaci pak naše podezření v zásadě potvrdila.

Může nějaká vysoká škola sloužit jako brána pro snadný vstup cizinců do země?

Studium cizinců je obecně problém. Na jedné straně skutečnost, že přicházejí studenti ze zahraničí, může svědčit o kvalitě vysoké školy. Všude ve světě, i na špičkových univerzitách, se snaží přilákat zahraniční studenty. Na druhou stranu je zde riziko, že studenti budou přijati jen formálně. Ve skutečnosti nestudují a zaplacené školné je fakticky jen cena za potvrzení o studiu a získání víza. Dostávali jsme dotazy od cizinecké policie, která se nás ptala na některé vysoké školy, protože našli třeba studenta v Praze, který měl studovat v Ostravě, ale vůbec nevěděl, kde je Ostrava.

Kdy jste začali tyto dotazy dostávat?

Zhruba v posledních třech či čtyřech letech. Ale když jsme se v poslední době při hodnocení některých škol na tento problém zaměřili, tak se nám zdá, že si je vedení škol tohoto bezpečnostního rizika vědomo. Snaží se mít větší přehled o studiu svých studentů a v případě podezření, že dochází ke zneužití víza, informovat policii.

Můžete nějak omezit vyučování oborů akreditovaných v Česku na zahraničních pobočkách českých vysokých škol?

To je samostatná kapitola. Většinou když se požádá o akreditaci studijního programu v cizím jazyce, škola musí prohlásit, že vyučující jsou schopni v daném jazyce přednášet. Fungování českých ani zahraničních poboček vysokých škol není zákonem nijak upraveno. Na nich pak škola může začít vyučovat v cizím jazyce nebo třeba i v češtině. Pro nás je ale složité kontrolovat, jestli výuka probíhá tak, jak jsme ji akreditovali z hlediska obsahu, vyučujících, formy i jazyka. Moc se nám třeba nechce věřit, že několik desítek maďarských studentů studuje obory v češtině. Pokud získáme signály tohoto druhu, tak se na kontrolu v tomto směru zaměříme.

Máte na to kapacitu?

Akreditační komise, jež má pět a půl placených pracovníků na sekretariátu a několik špičkových odborníků, kteří působí naplno na svých vysokých školách či vědeckých ústavech, má jen omezený prostor, jak školy kontrolovat. Další problém je, že studijní dokumentace studentů v zahraničí nebývá na domácím pracovišti, do elektronického systému známky zaznamenávají studijní referentky. Je to velmi netransparentní systém s velkou možností zneužití.

Jaká byla reakce ministerstva školství, když jste jim oznámili informace o Bankovním institutu?

Ministerstvo vzalo náš podnět na vědomí a údajně si začalo zjišťovat další informace pro správní řízení. To již není naše věc. Na nejbližším jednání Akreditační komise o měsíc později jsme doporučili odebrání akreditace některých programů a rozhodli se podat podnět k zahájení vyšetřování.

Jak v minulosti ministerstvo k vašim zjištěním přistupovalo?

To nelze přímo srovnávat s tímto případem. Ten je specifický. Běžně ukončíme hodnocení a předáme ministerstvu podklady. Tady jsme vzhledem k závažnosti zjištění a tomu, že Akreditační komise mohla dílčí závěry projednat na svém pravidelném zasedání až čtyři týdny po provedení kontroly, předali ministerstvu veškeré informace, protože to samozřejmě může jednat i bez oficiálních závěrů komise.

Neukazují kauzy s akreditacemi a pobočkami spíše na obecný problém, že soukromé vysoké školy zajímá více zisk než poskytování kvalitního vzdělání?

To je ovšem někdy problém i na veřejných školách, jejichž financování podle počtu studentů vedlo k navyšování počtu studujících, přetěžování pedagogů a následně i k poklesu kvality výuky. Na některých soukromých školách pak jde o to, že místo aby si budovaly pověst kvalitních škol, tak k tomu přistupují jako k budování vietnamských tržnic.

K tomu je často tlačí studenti, kteří výměnou za školné chtějí titul a nikoli kvalitní vzdělání.

To se nezmění, dokud na to nebudou reagovat firmy. V tomto smyslu by v dlouhodobé perspektivě mohl zafungovat trh, kdy studenti z určitých škol budou obtížně hledat práci. Ale to trvá většinou několik let, možná i několik desítek let.

Jenže řada zaměstnanců ze státní správy se přihlásila na soukromé školy, jenom aby získali vysokoškolský titul, protože to po nich stát chtěl.

Mám pocit, že nesmyslný požadavek na dokončování bakalářského studia u lidí s dlouhodobější praxí ze státní správy byl záměrně prolobbovaný do zákona, aby se vytvořil prostor pro soukromé vysoké školy. Ale využily ho i veřejné školy v rámci programů celoživotního vzdělávání, které je placené, a jim to pomohlo s financováním škol.

Může v tomto ohledu pomoci reforma vysokého školství, kterou chystá ministerstvo?

Z hlediska akreditací v tom záměru vidím jedno pozitivum. škola by procházela institucionální akreditací, kdy by byla hodnocena jako celek. Sama by určila, co chce dělat a v jakém rozsahu, a hodnocení by pak určilo, zda na to má podmínky. Nehodnotily by se obory vytržené z kontextu. škola by pak nesla výraznější odpovědnost za kvalitu studia a musela by vytvořit účinný systém vnitřního hodnocení.

Jak by mělo vypadat nastavení procesů, kterými by škola sama zaručovala kvalitu studia?

V zahraničí jsou tyto mechanismy rozpracované. škola si pravidelně dělá vnitřní hodnocení z hlediska svého profilu, jaké má výsledky ve vědě, jak je úspěšná v grantech, jaké mají její lidé publikační aktivity, jak se vyvíjí personální a kvalifikační struktura pracovníků, jak studenti hodnotí výuku či jak jsou jejich absolventi úspěšní na trhu práce.

Jde také o větší kontrolu učitelů, jestli dělají to, co mají dělat, třeba že se dostatečně věnují vedení absolventských prací?

Samozřejmě to je součást vnitřního systému hodnocení, který ukáže, kolik prací připadá v průměru na jednoho pedagoga a jestli tam není učitel, který vede třeba 50 prací. Dále musí fungovat oponentní řízení. Některé školy mají tendenci ušetřit a oponenta nestanovují, tím se zbavují i určitých kontrolních mechanismů. U nás se s takovým systémem vnitřního hodnocení příliš neumí pracovat.

Vladimíra Dvořáková (54)

bitcoin_skoleni

Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nyní působí jako vedoucí katedry politologie na Vysoké škole ekonomické v Praze. Patří mezi zakladatelské osobnosti české politologie po roce 1989. Členkou Akreditační komise je od září roku 2004, v září 2006 a 2010 byla jmenována její předsedkyní. Současně vede pracovní skupinu Akreditační komise pro sociální vědy. V jakém smyslu? školy pořád vnímají hodnocení jako něco, co jim má udělat reklamu. To vede k zakrývání problémů. Toto vnímání se přenáší i dovnitř školy, kdy se problémy zastírají, situace se „lakuje na růžovo“, aby se určitý tým „nepoškodil“. Přitom kvalitní pojmenování problémů je jediná možnost, jak problémy řešit. Osobně si myslím, že by vnitřní hodnocení, respektive analytická část, nemělo být celé zveřejňováno. Mělo by být k dispozici škole a dostat by jej měla jenom Akreditační komise. Vy zatím celkovou kvalitu škol nehodnotíte? Hodnocení děláme a již čtyři roky se snažíme spojovat hodnocení s reakreditací, protože víme, že je nutné jít tímto směrem. Naše zkušenosti jsou v tomto směru velmi pozitivní, pozitivně to hodnotí i školy, které tím prošly. Dokázal by důraz na hodnocení celkové kvality škol zredukovat počet vysokých škol v Česku, kterých je dnes přes 70? Fakt, že se komplexním hodnocením a akreditací škol už teď zabýváme, pomohlo zlepšit celou řadu věcí, zejména optimalizaci oborů na dané škole. Děkani nás dokonce žádají, abychom jim takové celkové hodnocení udělali, protože jim to pomůže lépe promyslet další směřování školy či fakulty. Přichází ta pozitivní reakce jen od veřejných nebo i od soukromých škol? Dosud jsme celkové hodnocení dělali hlavně u veřejných škol. U soukromých škol jsme se tím zabývali v případech, kdy jsme při prověřování akreditací narazili na větší problémy. Ale i řada soukromých škol, které si dlouhodobě snaží vybudovat dobré jméno, už začíná být nespokojená s chováním těch škol, které vnímají vysoké školství jen jako zdroj okamžitých zisků. Zatím se ale omezovat počet škol nedaří. Nevyřeší to nakonec sám trh? Ne, trh to nevyřeší, když tady máte poptávku po titulech. V této chvíli musíme zpřísnit zákon. Samotný způsob vzniku soukromé vysoké školy je totiž absurdní. škola podá žádost o akreditaci a státní souhlas. Akreditační komise to odmítne a musí přesně stanovit, proč žádost odmítla. Za žádost škola zaplatí nějakých 25 tisíc, přičemž posouzení žádosti v takto komplikované věci stojí státní správu minimálně 200 tisíc korun. škola žádost opraví podle toho, co jí Akreditační komise vytkla. Podá ji znovu. My možná najdeme ještě nějaké detaily, ale napotřetí už jim ji schválit musíme. Nic proti tomu udělat nemůžete? Málo. Obsahově skutečně není problém, aby konkrétní výtky Akreditační komise žadatelé zapracovali. Jediné slabé místo je personál, kvalifikovaní učitelé na trhu nejsou. Při žádosti o vznik škola deklaruje, kdo bude učit, když škola vznikne. Jsou to různá čestná prohlášení nebo smlouvy o smlouvě budoucí. Často je to jen fikce. Můžeme tedy požadovat, aby nám před zahájením výuky škola doložila pracovní smlouvy. Přitom zjistíme, že smlouvy jsou se zcela jinými vyučujícími, kteří zároveň stále působí jinde. Pak můžete škole akreditaci odebrat? Ano, s tím začneme, jenže škola se odvolá a správní řízení běží přibližně další rok. škola přitom už má studenty. Pak se podaří jí odebrat akreditace, ovšem podle zákona ji musí ministerstvo na to upozornit a říci, že musí v určité lhůtě zjednat nápravu, jinak začne řízení o odebrání státního souhlasu působit jako vysoká škola. Takže škola předloží novou žádost o akreditaci. A celé to začíná znova. Když už se nám podaří odejmout akreditaci i státní souhlas, škola podá novou žádost, kterou se musíme zabývat. Co by se proti tomu dalo dělat?**

Třeba by se mohlo stanovit, že zřizovatel školy by musel zaplatit za posouzení žádosti 200 tisíc korun a zároveň doložit, že disponuje minimální částkou na provoz školy. Samozřejmě musíme i více využívat znění zákona, kde se o vysoké škole hovoří jako o centru vzdělanosti – a to je opravdu něco jiného než vzdělávací agentura. Stát, respektive ministerstvo, asi musí risknout i určité soudní spory, jinak degradace vysokého školství bude pokračovat.

  • Našli jste v článku chybu?