Reforma veřejných financí se mění v hon. Střílí se na ušáky, lovčími jsou ministři Špidlova kabinetu, náhončími Štěchovi odboráři. Potupná r ole zajíců připadla drobným a středním podnikatelům.Reformní skóre je jednoznačné. Velké společnosti si mohou gratulovat, ušetří něco na dani ze zisku.
Reforma veřejných financí se mění v hon. Střílí se na ušáky, lovčími jsou ministři Špidlova kabinetu, náhončími Štěchovi odboráři. Potupná r ole zajíců připadla drobným a středním podnikatelům.
Reformní skóre je jednoznačné. Velké společnosti si mohou gratulovat, ušetří něco na dani ze zisku. Nic proti tomu - už proto, že se to tak strašně nelíbí odborářům. Ti sice dští oheň a síru, ale vzhledem k situaci nedopadli vůbec špatně. Kromě toho, že se jim bude trochu hůře marodit, tak jim porostou mzdy pomaleji, než žádali. Ale nějakých pět procent v době takřka nulové inflace rozhodně nelze považovat za přehnanou tvrdost. Zato ti, kteří podnikají s vlastní hlavou a kapitálem, mají dostat pořádně za uši. Tak už to chodí, že panstvo vždycky rádo střílí na ty nejbezbrannější, přičemž o pacholky z řad lůzy nemívá nouzi. První salva broků už našla svůj cíl. Zvýšení daně z přidané hodnoty u služeb na 22 procent znamená jedno z nejvyšších zdanění v Evropě. Pro služby, které se beztak potýkají se slabší úrovní poptávky, než je běžná v západních zemích, znamená tak drastické zdražení úder do vazu. K dalšímu výstřelu vládě nahráli Štěchovi křiklouni, kteří bezbranné podnikatelské zajíce vyhnali rovnou před ústí hlavně, z níž vyšla minimální daň coby další střela. Nejde ani tak o její výši, jako o způsob, jímž přišla na světlo světa. Za prvé je poněkud nechutné, že kabinet se v duchu pravidel třídní msty snaží uchlácholit odboráře, kteří si tuhle střelbu přímo vyžádali. Za druhé nelze přijmout jako princip, že neschopnost vlády vybrat od některých jedinců daně mají odnést paušálně všichni. Ještě nedozněl hluk předchozí rány a už ušákům letí nad hlavou další broky: povinnost odvést daň ze zásob. Silnější jedinci, kteří snad mohli mávnout rukou nad DPH i minimální daní, budou před přechodem na podvojné účetnictví kličkovat jen stěží. Mnoho z nich zůstane ležet na střeleckém poli téhle reformy. Nabízí se logicky otázka, proč kabinet proměnil dobrou myšlenku reformy v masakr rodinných firem. Odpověď není složitá. Slabá vláda jde cestou nejmenšího odporu. S velkými podniky si to nerozhází, koneckonců jde o zdroj sponzorských darů, o příjmy z privatizace a vůbec o ekonomický vliv. A odboráři jsou se sociální demokracií srostlí, rekrutuje se z nich podstatná část elity i voličstva této strany. To druhé platí zejména o státních zaměstnancích, nejhrozivější to baště odborářské moci. I když právě zde by se mělo šetřit nejvíc, pro ČSSD je to prostě neschůdná cesta, vždyť pouhé zpomalení růstu výdajů vyvolalo masový odpor odborových šéfů. Nejsilnější vládní strana se tedy potupně podvoluje jejich diktátu a obrací zbraň proti drobným a středním podnikatelům. Je vcelku jedno, jestli ministerští myslivci střílejí do podnikatelských zajíců s rozkoší, nebo „jen“ z neschopnosti najít si lepší terč. Podstatný je výsledek. Reforma je nejen nespravedlivá, ale i hloupá. Když projde, bude to znamenat zbytečnou devastaci třídy, která je tradičně solí země. Ať to třeba vláda myslela na počátku dobře, výsledek dobrý není. Bude lepší, když reforma neprojde a Špidlův kabinet odstoupí. Ti schopnější ministři jistě dostanou šanci předvést své umění v lepších dobách. A odborářští bossové, kteří tuto vládu nutí spáchat harakiri, si snad vyvzdorují kabinet, který bude mít pro jejich sobeckou zlomyslnost mnohem méně pochopení. Ten nesmyslný hon se zkrátka musí zastavit. Země, která střílí své podnikatele jako zajíce, skončí sama na mušce prozíravější konkurence.
