Zástupci koaličních stran se dohodli, jak by měly vypadat základní kroky k nápravě veřejných financí, které nesou hrdý název reforma. Je pro mne však obtížné nazývat reformou pouhý souhrn dílčích opatření, o nichž neproběhla širší společenská ani politická diskuse, nejsou vedena jednotnou filozofií a byla dojednána během několika dnů.
Sociální spravedlnost.
Reforma veřejných financí by měla vycházet z určitých obecných základních principů, mimo jiné i z principu sociální spravedlnosti, na který vláda v navržených opatřeních do určité míry bere ohled pouze v důchodové oblasti. Přitom jde o princip, který by měl být dostatečně jasný a měl by být samotným základem fungujícího systému veřejných financí. České republice tomu však tak není. Současnou míru přerozdělování nelze označit ani za nutnou, ani za sociálně spravedlivou a je nejvyšší čas zamyslet se nad tím, kde jsou hranice oprávněnosti odvodového zatížení a sociální solidarity.
Existují dva základní druhy obecné spravedlnosti – rovný díl („každý stejně“) a rovný poměr („každý poměrně stejně“), přičemž druhý z těchto typů již v sobě v oblasti veřejných financí nese i významnou složku solidarity. Princip daňové progrese „čím vyšší příjem, tím i poměrně více“ není již z definice spravedlivý, je však silně solidární.
Zřejmě nikdo nepochybuje o tom, že je spravedlivé, aby všichni občané měli rovný přístup ke vzdělání, a stejnou - tedy rovnou - možnost využívat dalších veřejných služeb zajišťovaných státem. Jde o služby společně a nerozdílně spotřebovávané všemi občany. Ergo, měly by být financovány rovným dílem. Na argumenty oponentů, že by mnoho občanů na jejich úhradu nemělo, lze namítnout, že výše nákladů na jednotlivce je přece závislá na rozsahu služeb v této skupině a na efektivnosti chodu státu.
Solidarita.
Druhou skupinou veřejných statků a služeb jsou všechny, které mohou být označeny jako adresné. Jde zejména o důchody, dávky v nezaměstnanosti a celou oblast sociálního zabezpečení, zdravotnictví a školství nad základní úroveň… Příjemci těchto statků a služeb mají zájem, aby od státu dostávali co nejvíce, aby stát hradil co největší část jejich nákladů a zajistil jim co nejvyšší životní úroveň. Ostatní občané mají také zájem na dosažení co nejvyšší životní úrovně, ale chtějí toho dosáhnout tím, že budou státu odvádět na tyto výdaje co nejméně. Jejich zájmem ale není se na úhradě těchto statků a služeb nepodílet, protože potřebují sociální smír k tomu, aby si mohli svoji životní úroveň udržet. Jde tedy o statky a služby, u nichž se musí nutně projevit solidarita mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Jakou má ovšem tato solidarita mít podobu? Je společnost oprávněna požadovat po svých občanech, aby ti s minimální mzdou přispívali na společné výdaje přímými odvody zhruba tisíc korun měsíčně, občané s průměrnou patnáctitisícovou mzdou již zhruba 3,5 tisíce korun a občané například s trojnásobkem průměrné mzdy již téměř patnáct tisíc korun? Soudím, že oprávnění k tak silné progresi společnost nemá.
Důvody pro změnu.
Samotná změna současného progresivního zdanění příjmů na daň na základě rovného poměru, a to ve výši patnácti procent, by byla nepatrná, podstatné ale je to, že:
- princip solidarity by byl zachován a princip spravedlnosti by byl posílen;
- nesnížila by se životní úroveň občanů s nižší než průměrnou mzdou;
- zvýšila by se životní úroveň občanů s průměrnou a vyšší mzdou;
- v zásadě by se nesnížil celkový výběr daně a pravděpodobně by došlo i ke snížení rozsahu takzvané šedé ekonomiky; mohlo by tedy dojít i k vyššímu výběru daně;
- snížily by se náklady na výběr daně a omezily by se daňové úniky;
- vyšší čisté příjmy by snížily počet osob pobírajících sociální dávky a omezily přerozdělování bez efektu, kdy na jedné straně stejnou částku stát bere a na druhé straně tuto částku sníženou o náklady na úředníky vrací zpět;
- zvýšená spotřeba a úspory – investice by mohly poskytnout české ekonomice potřebný impuls k hospodářskému růstu nad hranici čtyři až pět korun ročně, což by mělo zpětný efekt na růst zaměstnanosti a reálných mezd.
Jsem názoru, že daň stanovená rovným poměrem vhodně kombinuje princip solidarity a spravedlnosti. Daň rovným dílem není solidární, a vysoce progresivní daň naopak není spravedlivá. Je však solidární a spravedlivé, aby občané s vyššími příjmy přispívali na náklady státu rovnou procentuální daní, tedy větší absolutní částkou, neboť tím se zajišťuje solidarita mezi občany a sociální smír. Míra přerozdělování by měla výrazně poklesnout a občané by měli převzít větší odpovědnost za své zajištění, zejména na nemoc a na stáří, s protihodnotou vyjádřenou poklesem celkové odvodové povinnosti. To se však pochopitelně nelíbí zastáncům přerozdělování, kteří v takovém kroku bezdůvodně vidí ožebračování obyvatel s nižšími příjmy.
