V parlamentních volbách uspěly politické strany, které ve volební kampani u veřejnosti vzbudily pocit odpovědnosti za státní finance a pocit odpovědnosti za budoucnost státu a jeho hospodaření. Nejúspěšnějším tématem předvolební kampaně bylo na tehdejší dobu pro většinu veřejnosti téměř nové téma státního bankrotu v Řecku a podobná hrozba u nás.
Koláž: Profit – Zuzana Šmajlerová
Když to řekneme jinými slovy, opět se prokázalo, že vyvolání emocí ve volební kampani rozhoduje. Voliči hlasovali pro úspory a šetrnost. A strany, které se k úsporám přihlásily, slavily úspěch. Převést předvolební rétoriku do praxe a splnit předvolební sliby bývá obvykle dosti obtížné. Po několika předchozích volebních kampaních, kdy slavily úspěch spíše sliby výdajů a třináctých důchodů, najednou uspěla kampaň, která slibovala také. Tentokrát ale úspory a škrty a reformy.
Již těsně po volbách v létě 2010 jsme v novém Profitu upozorňovali, že nad reálnými kroky vlády se vznáší otazník, zda jen nezodpovědné sliby sociálnědemokratických automatů na třinácté důchody a pastelkovné nevystřídaly stejně nezodpovědné sliby politiků jiného názorového spektra o napravení státního hospodaření. Proto vláda která vznikla, dostala především mandát reformní, dostala od voličů zmocnění provést úsporná opatření a nasměrovat zemi k reformám, které povedou k trvalému ozdravení veřejných financí a k zastavení ekonomického poklesu. Prapříčinou poměrně prudce vynořeného problému nezvladatelného deficitu státních financí byl celosvětový hospodářský pokles, zpomalení ekonomiky a s tím související pokles daňových příjmů státního rozpočtu. Výdaje ale zůstaly stejné. Proto nastartování ekonomického růstu je také součástí mandátu vlády.
Marketingová politika pokračuje
Při sledování médií se nemohu zbavit dojmu, že volební kampaň neskončila a stala se jaksi konstantou politického života. Jen s tím rozdílem, že naštěstí nevisí na každém rohu plakáty politických stran. Osobně pociťuji absenci vědomí, že zemi vedou lidé, kteří dělají svoji práci jak nejlépe dovedou, pracují poctivě bez očekávání okamžitých díků a trpělivě médiím a veřejnosti vysvětlují své kroky a kontinuálně nás přesvědčují o poctivosti svých úmyslů činy a chováním, nikoliv jen slovy.
Spíše se mi zdá, že stejně jako ve volební kampani jsou politici přesvědčeni, že jejich práce je závod ve vyvolávání mediální pozornosti. Osobně mne zvláště odpuzuje frekvence podávání trestních oznámení na nepohodlné osoby, tu aby oznámení odvrátilo mediální pozornost od průšvihu oznamovatele, tu aby zviditelnilo neviditelného poslance nebo ministra, tu aby ještě více zviditelnilo viditelného ministra a možná mezi tím jsou ukryta podezření z opravdových lumpáren, jen se v tom jaksi nevyznám.
V roce 2010 se mnoho neušetřilo
V létě nový Profit upozorňoval, že do konce roku 2010 se musí škrtat na straně výdajů, s příjmy toho mnoho vláda nezmůže a pokusit se snížit deficit musí, k tomu se ve volbách politici zavázali. V srpnu 2010 jsme konstatovali: „Škrty roku 2010 jsou spíše přáním politiků než realitou. Výdaje státního rozpočtu jsou tvořeny výdaji jednotlivých kapitol rozpočtu, to znamená ministerstev. A ty se v zásadě rozdělují na mandatorní a provozní. Mandatorní výdaje (například důchody, sociální dávky, platy státních zaměstnanců a těch, kterým platy určuje stát, vyžadují změnu zákona, podle kterého se vyplácí, a to je vzhledem k délce legislativního procesu takřka nereálné. Snížení počtu státních zaměstnanců sice reálné je, ale prakticky obtížně proveditelné, a navíc úsporu v letošním roce nepřinese. Každý ví, že pokud se někomu zruší pracovní místo, zaměstnavatel je povinen podle zákoníku práce dodržet výpovědní lhůtu a zaplatit takto propuštěnému pracovníkovi odstupné, a to ve výši několika měsíčních platů. Prakticky tedy propouštění státních zaměstnanců je pohromou pro státní finance. Propouštění zaměstnanci ve výpovědní lhůtě, po kterou jim běží normální plat, se jistě nepřetrhnou, a naopak budou celé dva měsíce výpovědní lhůty vyrábět argumenty pro svoji nezbytnost. Murphyho zákony ve státních úřadech skutečně fungují. Poté opět obdrží takto propuštění pět měsíčních platů jako odstupné. Obávám se, že valná část z nich se stane nezaměstnanými a začne pobírat podporu v nezaměstnanosti. Nechci ani počítat, o kolik bude v roce 2010 pro stát levnější si tisíc úředníků ponechat než je propustit. Tento příklad je praktickou ukázkou, jak se politicky zajímavé a líbivé heslo okamžitého propuštění nadbytečných státních úředníků rozsype před praktickou politickou realitou. Jen na okraj zmíním, že razantnější propouštění státních úředníků bez zjednodušení výpovědních důvodů v zákoníku práce je pro stát spíše výdajovou pohromou.“
A jaký byl výsledek? Zhruba naplnil očekávání. Schodek státního rozpočtu, který byl plánován v době předvolební ve výši 162 miliard korun, nakonec činil 156 miliard. I přes veškerou verbální snahu šetřit a omezovat výdaje se prakticky podařilo snížit výdaje státního rozpočtu v roce 2010 ve srovnání s rokem 2009 o pouhých 10,2 miliardy korun, což je necelé jedno procento celkových výdajů státního rozpočtu.
Škrtat se nedaří, reformy v nedohlednu
Vláda, která se sama nazvala vládou rozpočtové odpovědnosti, se musí alespoň pokusit o skutečné reformy, které dlouhodobě rozevřené nůžky mezi příjmy a výdaji státu zase zavřou.
V srpnu roku 2010 nový Profit konstatoval: „Odvaha politiků razantně zeštíhlovat úřady a platy zaměstnanců státní sféry vždycky takto nějak dopadla (neúspěšně). Obávám se, že takto nějak dopadne snaha škrtat platy státních zaměstnanců i letos a příští rok. Propouštět policisty, hasiče a učitele bude těžké a drahé. Cena bude krátkodobé zvýšení výdajů státního rozpočtu. Vysokou cenu zaplatí i vláda a ministr vnitra a školství, body u veřejnosti to nepřinese ani jim ani vládě. Propouštět učitele, policisty, hasiče nebo jim snižovat platy, nepřinese body nikomu. Jinou otázkou je ale největší část mandatorních výdajů, a to jsou sociální dávky v rezortu ministerstva práce a sociálních věcí. Ke snížení výdajů stačí jen změna zákona, neplatí se odstupné, účinek nastane v podstatě okamžitě po změně zákona. Odvahu koalice škrtat mandatorní výdaje si lépe otestujeme v tomto rezortu než třeba na vnitru nebo školství. Ministr práce a sociálních věcí se zatím tváří odhodlaně a za všechny rozumně uvažující mu držíme palce. Patří k nešvarům snad celé Evropy rozsáhlé zneužívání systému sociálních dávek. Pokud by bylo důsledkem snahy o rozpočtové úspory omezení rozsáhlého systému sociálních dávek a zalepení děr, kterými peníze utíkají těm, kteří je nutně nepotřebují, opět tleskejme.“
Ač ministr práce Drábek nepatří k nejviditelnějším členům vlády, jeho úřad připravil poměrně srozumitelnou koncepci zjednodušení a zeštíhlení současného stavu sociálních dávek. Z více než 20 dávek chce udělat jen tři a zavést jedno místo výplaty i kontroly, a tím mají být úřady práce. Reforma by měla vstoupit v platnost od roku 2012. Podle informací ministerstva práce by k výraznému snížení sociálních dávek dojít nemělo, ale měla by se zlepšit kontrola, zprůhlednění systému by mělo vyloučit zneužívání různých typů nároků, i když okruh příjemců by výrazně klesnout neměl.
Důchodová reforma je nutná
Příčinou rozpočtových potíží je ekonomický pokles, který nepostihl jen nás. Jsou státy, které celosvětový hospodářský pokles postihl o mnoho více. Ale i u nás pokles výkonu ekonomiky plně odhalil fakt, o kterém se potichu hovoří celá léta. Jde o to, že systém financování státních výdajů založený na mandatorních výdajích je de facto nefunkční. Mandatorní výdaje mají základní potíž v tom, že jejich výše je dána zákonem a je velmi obtížné je měnit. Jejich průběžné financování z aktuálních příjmů, tedy daňových výnosů, je tak logicky velmi náchylné na náhlé prudké změny růstu ekonomiky. Navíc marketingové pojetí politiky a rétorika volebních kampaní posledních let vždy vedla ke zvýšení těchto mandatorních výdajů, až to nakonec dospělo do dnešního stadia.
Na pokrytí výdajů státu, ve své většině právě tvořených zmiňovanými mandatorními výdaji, tak nestačily daňové příjmy ani v době nejprudšího ekonomického růstu. Proto shoda na zásadních reformách v oblasti výdajů státu je základním úkolem nejen u nás.
Největší část mandatorních výdajů tvoří výdaje sociální, o snaze ministerstva práce zefektivnit rozsah a správu sociálních dávek jsme se již zmínili.
Výplaty důchodů založené na průběžném financování jsou největším rizikem a zátěží pro státní finance. V podstatě všechny ostatní výdaje státu jsou nepříliš významné ve srovnání s důchody.
Neudržitelnost průběžného financování důchodů je nyní již zřejmá, demografické prognózy jsou nepříznivé. Lidí v důchodovém věku bude prostě přibývat a zvyšování věku odchodu do důchodu je jen slabou náplastí a nelze tento věk zvyšovat do nekonečna.
Zatím žádná politická reprezentace neměla odvahu provést reformu penzí a změnit poměr průběžného financování z daňových příjmů a zavést částečné financování budoucího důchodu na principu skutečného pojištění ve státem garantovaných fondech.
Odvaha provést důchodovou reformu by byla skutečným a dlouhodobým řešením největšího problému státních financí.
Zatím ale nevypadá, že současná koalice by měla odvahu a schopnost se na důchodové reformě dohodnout.Vyvedením části plateb sociálního pojištění mimo průběžný systém totiž znamená, že na straně průběžných příjmů vypadne dosti velká část. Stát ji bude muset nějak kompenzovat a jiná cesta než zvýšení daní neexistuje.V případě provedení důchodové reformy tak pravděpodobně nastane snaha sjednotit obě sazby DPH.
Výsledky jsou zatím chabé
Veřejnost byla po volbách předvolební kampaní přesvědčena, že ozdravení státních financí je v krátkodobém horizontu možné a závisí na vůli k úsporám a utažení opasků. Poměrně naivně tak uvěřila předvolebním slibům jednoduchých řešení, že v zásadě stačí seškrtat výdaje a státní finance jsou zachráněny.
Reálné půlroční vládnutí ukázalo, že samotné škrtání na straně výdajů problém deficitu státního rozpočtu neřeší a že se v roce 2010 ušetřit nic nepodařilo. Navíc naděje veřejnosti způsobené předvolební kampaní, že se našla poctivá politická reprezentace s odpovědností vůči státním financím v kombinaci s nepříliš realistickým očekáváním snadného napravení stavu veřejných financí, ukázala na další druh populismu. Levicový populismus sliboval další a další výdaje. Populismus části současné reprezentace se snaží přivolávat pozornost veřejnosti neustálým a promyšleným mediálním atakováním s cílem přesvědčovat, že s úsporami to vláda myslí vážně. Pro mě je zvláště odpudivým efektem jednání podle zásady, že když nejsem dva dny v médiích, podám na někoho trestní oznámení a uspořádám k němu tiskovou konferenci.
Od politické reprezentace s takto silným mandátem veřejnosti bych spíše než průhledný marketing očekával poctivé vysvětlování zásadních kroků směřujících k opravdovému ozdravení státních financí. A těmi by měla být důchodová reforma, reforma sociálních dávek a tvrdý boj proti korupci. Běžné politické půtky, skandály a skandálky patří ke koloritu a netřeba jim věnovat nijak přehnanou pozornost.