Moravská metropole ukazuje, jak uspět v propojeném světě Brnu se kdysi přezdívalo „moravský Manchester“, to podle rozmachu zdejšího textilního průmyslu, který mezi válkami zaměstnával desetitisíce lidí. Svého času oblékal nejen celé armády, ale dokázal vyrábět i velmi kvalitní vlněné látky pro „nevojáky“, jež konkurovaly těm britským.
Tvorba bohatství daná industrializací po sobě zanechala stopy nejen v dneska zchátralých a postupně bouraných továrních areálech, ale také ve skvostných vilách tehdejších vlastníků kapitálu. Jen to nejlepší bylo pro ně dost dobré: již tehdy byl makassarský eben z ostrova Celebes tak nedostupný, že na požadavky pro obložení stěn v brněnské vile Tugendhat se musely dýhy shánět ve skladech obchodníků se vzácným dřevem po celé Evropě.
Rozmařilé, dodnes krásné. Kéž by i po současných boháčích něco tak hezkého zůstalo…
Jak se probít k úspěchu
Jen velmi málo průmyslových center dokázalo původní klasická odvětví rozvinout a sofi stikovat tak, aby se udržela na špici a zaručila prosperitu navzdory tlakům globalizace v relativně snadno napodobitelných oborech. Nejfajnovější vlněné látky se dnes nedělají v Brně a jistěže za to také může historie včetně druhé světové války a holokaustu. Holt Brno není Biella, kde tuhle kontinuitu nikdo nepřerušil. Kromě pečlivě opravovaných vil textilních baronů z této éry v podstatě nic nezůstane.
Nicméně kdo má rád „aglomerační efekty“, tedy asi nejsilnější vysvětlení, proč je někdo silný a někdo slabý v globalizovaném světě v důsledku soustředění talentů na jednom místě, přijde si v Brně na své hned ve dvou ze tří možných přístupů, jak se v globální ekonomice „probít k úspěchu“.
Brno dnes představuje jedno z globálních center elektronové mikroskopie s úspěšnými firmami, jako je původně ryze český Tescan anebo americký FEI. Byl jsem v Tescanu, shodou okolností v době, kdy zaškolovali techniky z Volkswagenu, jak používat jejich high-tech přístroje. To je ten příklad růstového oboru, který měl na čem stavět.
A pak je třetí příklad „aglomeračního efektu“, kde se sejde hodně chytrých mozků na stejném místě. Sází na existenci vyspělého technického školství, ale jde ještě dál – do vytvoření základních ingrediencí pro vznik úspěšného „klastru“, který využívá škol, ale doplňuje je i o inkubaci začínajících firem. Ty pak využívají nabídky talentovaných absolventů – od práva přes design, korporátní finance až po marketing a účetnictví. Kapitál v nějaké rané fázi také neškodí a často je i podporován vládou.
Dát dohromady všechny ingredience pro vytvoření kultury startupů je notoricky těžká disciplína, ale zřetelná je role vysokých škol. Ani ty se však nedají budovat na zelené louce. Cambridge se svým inovačním klastrem je stará škola, Stanford se svým Silicon Valley je na poměry amerického Západu také stará škola (letos 125 let) a Brno má rovněž vysokoškolskou tradici, jež sahá do císařství.
Kritická masa
V profilovém článku týdeníku Euro se zmiňujeme o ryze českém Skypickeru, který se dnes jmenuje Kiwi.com a začal jako agregátor levných navazujících letenek.
Jeho růst je fenomenální – za minulý týden najali 48 lidí, do konce roku mohou být jedním z největších zaměstnavatelů v Brně s tisícovkou pracovníků. Průměrný plat je 1200 eur, ovšem průměr je tažený dolů studenty, kteří dělají zákaznickou podporu v padesáti jazykových mutacích.
Čtvrtina zaměstnanců je ze zemí mimo Čechy a Slovensko, rekrutují ajťáky po celém světě. Když zvládnou růst, může to být první český „unicorn“, veřejně neobchodovaná startupová firma s odhadovanou hodnotou jedna miliarda dolarů. Tyhle příběhy jsou pro mne dneska největší obhajobou globalizace a našeho místa v ní.
Brno má našlápnuto, protože má nyní podle všeho kritickou masu. Potřebuje pár úspěchů a vytvoří si infrastrukturu, která se bude sama reprodukovat a bude růst dál, pokud ji nikdo nepokazí, například omezeními pro přijímání zahraničních talentů a udělování pracovních povolení nebo regulacemi, které zarazí růst jeho populace.
Uvnitř týdeníku Euro najdete velmi skeptické hodnocení Prahy, která se pravda v posledních letech divně zacyklila až do „nerozvoje“, klausovským eufemismem řečeno, ale její potenciál bych v žádném případě nepodceňoval. Ostatní příběhy úspěchu budou složitější, právě kvůli těm „aglomeračním efektům“, které při vší snaze není snadné napodobit.
Nemůžeme a nikdy nebudeme mít dobré vysoké školy v každém krajském městě, to je samozřejmě ekonomický nesmysl. Už jenom z toho důvodu, že úspěchy se na sebe nabalují a odsávají talent odjinud. Ale máme evidentní dobré příklady menších měst, která využívají své soudržnosti, geografie, průmyslové tradice, místních podnikatelských patriotů a infrastruktury k tomu, aby byla dobrými místy k podnikání a k životu. Tam nechcípne pes.
Dát dohromady všechny ingredience pro vytvoření kultury startupu je notoricky težká disciplína, ale zřetelná je role vysokých škol.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
