Celý kabinet by si měl vzít rok volna, aby zbytečnými zásahy nebrzdil slibně rozjetou ekonomiku
Prezidenta Miloše Zemana čísla a fakta moc nezajímají. A dělá dobře. Nedostane se do nežádoucích potíží s intepretací stále se zlepšujících údajů o vývoji české ekonomiky. Páteční data z průmyslové výroby a stavebnictví či o trochu starší statistika nezaměstnanosti nebo maloobchodních tržeb totiž svědčí o mimořádně dobré kondici domácího hospodářství a překvapují i optimisty. Pokud bychom hledali důvody této kondice, musíme se nevyhnutelně dostat buď ke zdravému základu založenému úspornou a proklínanou politikou Nečasovy a Kalouskovy vlády v době krize, nebo k blahodárným důsledkům Singerova oslabení české koruny. Těžko říci, co by bylo pro Zemana těžší připustit, když obé považuje za zhoubné, ale jinde ten pramen živé vody hledat nejde. Vládní útraty poskočily zanedbatelně, a to hlavně tam, kde moc muziky nepřinesou, tedy v platech státních zaměstnanců a v důchodových valorizacích či dalších sociálních dávkách.
A že by tato vláda nějak zkultivovala domácí podnikatelské prostředí, to se také těžko dokládá.
RŮST BEZ PODPORY
Je naprosto evidentní, že český hospodářský růst je tažen privátním, a nikoli státním byznysem. Pozoruhodných výsledků doprovázených navíc brutálním, až dvacetiprocentním nárůstem objednávek dosahují tuzemské automobilky, jimž se v době krize nedostalo žádných subvencí, kurzarbeitů ani šrotovného na domácím klíčovém trhu.
Stavebnictví oživuje pozemní stavitelství a nárůst výstavby nových bytů, a nikoli miliony kubíků betonu na nových dálnicích, jakkoli by už bylo načase s výstavbou infrastruktury zase trochu pohnout.
České ? rmy fungovaly tak, jak fungovat mají, a krize pro ně byla příležitostí vyzkoušet meze svých možností ve snižování nákladů a závislosti na úvěrových zdrojích.
Zbrzdění růstu mezd snížilo jednotkové náklady práce a citelně zvedlo konkurenceschopnost české produkce na zahraničních trzích a to se nyní projevuje v růstu exportu. Nepochybně i na tom svůj díl mají ony tolik diskutované devizové intervence, jakkoli lze o jejich zásadním významu pochybovat. Jenže co se dá dělat, když z údajů o průmyslové výrobě je zřejmé, že její růst táhnou tržby ze zahraničí. A pokud nedojde k nějakým dramatickým událostem, bude vývoj ekonomiky pokračovat stejným směrem i v dalších měsících.
CO POTŘEBUJEME
Hledání příčin až zázračného oživení české ekonomiky dostávající se nezadržitelně z ostudného chvostu na čelo rostoucích evropských zemí, má svůj smysl. Především v tom, abychom byli schopni posoudit, jaká hospodářská politika nyní naší ekonomice prospěje.
Ačkoli zatím o nějakém přehřívání české ekonomiky nelze mluvit, zdá se stále více zřejmé, že hrozby ČNB dalšími nestandardními politikami po devizových intervencích je jen strašení bez opory v datech. Především silný pokles nezaměstnanosti a skutečnost, že maloobchod v Česku rostl v únoru o 6,3 procenta, zatímco eurozóna o dvě desetinky klesala, nenaznačuje, že by hrozila reálně v horizontu dohledu měnové politiky nějaká de? ace.
Z hlediska vlády je třeba jasné, že zvýšení DPH mělo na poptávku a tím i prosperitu ? rem jen krátkodobý vliv, který je dávno pryč, a bylo by tudíž namístě zapomenout na předvolební sliby nyní vládnoucích partají, chovat se pragmaticky a na DPH nesahat.
Stejně tak je možné varovat před spekulacemi o zvyšování přímých daní ? rmám, protože na velkorysé volební sliby prostě zdroje nejsou. Nízká korporátní daň je bezpochyby jedním ze základů rychlého oživování privátních investic v zemi a soudný člověk nemění to, co funguje.
Vlastně to celé vypadá, že by si vláda měla vzít dovolenou, klidně i placenou daňovými poplatníky, nejméně na rok odjet na Riviéru s polopenzí v tamní Babišově michelinské restauraci a nic nedělat. Všichni přece vědí, že kdo nic nedělá, nemůže nic zkazit, a tohle pokazit by byla opravdu škoda.