Zdá se to poněkud nesouvisející, ale jen na první pohled. Ve skutečnosti je to projev dlouhé tradice zemědělského a potravinářského ochranářství před zahraniční konkurencí.
Nové české brambory chutnají opravdu jinak, než ty z Kypru, či Egypta. Ale rozdíl oproti německým není žádný a u polských to s tou chutí taky nemusí být tak špatné, pokud nepřemýšlíme o tom, co ten polský sedlák na to pole nalil, aby mu to tak pěkně rostlo. A taková klobása se separátem sójou a tisícem stabilizátorů a emulgátorů je stejně hnusná, ať už je z Polska, nebo Kostelce.
Prostě zeměpisný původ může být spotřebiteli zajímajícímu se o kvalitu srdečně fuk, pokud má důvěru k obchodníkovi a producentovi a jeho značce.
Přečtěte si: Na českých potravinách bude vlajka, Jurečka chce omezit chaos ve značení
Jenže zde je ten problém. Spotřebitelé stále zásadně preferují cenu před kvalitou. A „flexibilnější“ polští potravináři se nezdráhali vyhovět i na úkor poživatelnosti, byť jinak jsou schopni produkovat špičkové výrobky. Navíc tamní kontrola potravin má svá „specifika“, takže z toho už jde skoro strach.
Tak se zrodila špatná pověst polských potravin a vlaječkový marketing našich obchodníků. V západních zemích, kde se prodává za zcela jiné ceny, pak polské jídlo tuto pověst nemá a vlaječky tam nepotřebují.
Problém je, že když čeští výrobci zjistili, že vydělávat mohou jen na šlichtách, tak se přizpůsobili a zničili pověst často od první republiky budovaných obchodních značek a tápajícího spotřebitele se nyní snaží přesvědčit prostřednictvím vlaječek, že ten separát není až tak špatný, hlavně když je český. Tudy ale cesta k obchodnímu úspěchu nevede.
Další komentáře autora:
