Lidé si čisté vody moc neváží, říká profesor VŠCHT
Evropu čekají období sucha, nebo naopak přívaly dešťů. S douškem vody si občas lokneme i nějaké to antibiotikum, ale nezoufejte, Američané jsou na tom hůře. A v jednáních s Evropskou unií jsme mohli být asertivnější, říká profesor Jiří Wanner z Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT), jenž počátkem května obdržel medaili Williama P. Dunbara, jedno z nejvyšších evropských ocenění v ochraně vod. „V porovnání se Stockholm Water Prize, jež bývá více spjata s politikou, jde čistě o profesní poctu v oboru čistoty vod,“ vysvětluje někdejší prezident European Water Association (EWA).
EURO: V letech 2005 až 2007 jste vedl EWA. Co to obnášelo? WANNER: Prezident má za povinnost vést všechna jednání. Nejvyšším orgánem je rada, jejímž jsem členem a v níž jsou zástupci národních asociací. Momentálně jich je 25 s tím, že se EWA snažíme rozšiřovat. Z EU jako národní člen chybějí Švédsko a Itálie. Mimo rámec je i Rusko. Sídlo je v Hennefu u Bonnu. Připravujeme konference, vydáváme stanoviska a poskytujeme je jako odborný konzultant unii, když připravují směrnice.
EURO: Jaký je vztah EWA k International Water Association (IWA)? WANNER: IWA je celosvětová, EWA byla založena nezávisle na ní. Nejsme dcerou ani pobočkou. Přestože existovalo jakési oficiální pouto, trošku jsme se míjeli. Ale když jsem byl šéfem EWA, v IWA byl prezidentem László Somlyódy z Budapešti a připravili jsme memorandum porozumění, aby si obě asociace vycházely vstříc.
EURO: Kdo v nich zastupuje Česko? WANNER: Asociace čistírenských expertů (AČE). Ale na valné hromadě, která se konala minulý týden, jsme navrhli změnu statutu i názvu, protože už pokrýváme celou vodu, nejen čištění, ale i ochranu kvality. Takže jako mají Bulhaři BWA, my bychom chtěli být Czech Water Association (CZWA). Už jsme to projednávali s ministerstvy životního prostředí (MŽP) i zemědělství, kde je naším partnerem Pavel Punčochář, neoficiálně vodní ředitel ČR. Souhlasili, protože budou mít jednoho partnera pro celý vodní cyklus. A pro zahraničí budeme „kompatibilnější“.
EURO: Přejděme k vodě. V celosvětovém hodnocení pitných vod (SWIT) je ČR oceněna maximálními pěti kapkami. Můžeme být bez starostí? WANNER: Česko je naprosto bezpečná země, co se týče pitné vody. Ať jste v kterémkoli městě a je tam veřejný vodovod. Za studnu nikdo neručí. Ale z vodovodu se všude můžete napít bez rizika.
EURO: Občas se ale dočteme, že vodou putují zbytkové léky či antikoncepce. WANNER: To je bohužel pravda, ale zatím mají vodárníci problém už jen se samotnou detekcí. Analýza je příliš náročná, drahá a lze ji dělat ve vybavených laboratořích, avšak „laborka“ na vodárně to nedělá. Ví se, že to tam je. Lékaři teprve zkoumají, jaký může být vliv na člověka, ale my jsme na tom poměrně dobře, protože celá ČR je na horním toku řek. Nedávno se v EWA mluvilo o endokrinních disruptorech a je spočítáno, že Nizozemci zásobovaní z Rýna pijí vodu, která už prošla šedesáti až osmdesáti lidem střevy. Tolik lidí před vámi vodu pilo, vyloučilo ji, vodárna ji upravila, čistírna vyčistila, ale endokrinní látky v ní zůstávají.
EURO: A Češi ji pijí po kolika lidech? WANNER: Nevím, netroufnu si odhadovat, ale lidé na dolním toku Labe před hranicemi mohou pít vodu asi potřetí počtvrté. Za námi jsou Drážďany, kde labská voda tvoří asi 80 procent pitné vody; tam už si nemají z čeho vybírat. Ale nechci, aby to bylo pochopeno jako panika. O látkách víme, ale momentálně netušíme, jestli by mohly škodit, a když, tak jak. U nás zatím nedochází k věcem jako v USA, kde je problém výraznější, neboť mají enormní spotřebu léků. Ano, tam už jsou toky, které jsou poznamenány natolik, že hormony z léků ovlivňují životy, a dokonce i pohlaví ryb.
EURO: Známé téma: má smysl pít vodu z PET lahví, nebo stačí ta z kohoutku? WANNER: Myslím, že pít balenou vodu má význam jedině tehdy, když máte chuť na vodu sycenou. Ale koupit si ji bez bublinek? To si ji můžu vychladit nebo odtočit a mám totéž. Navíc je zapotřebí si dát pozor, protože některé vody na trhu jsou tak málo mineralizované, že dlouhodobá konzumace může být škodlivá. U vodovodní se vám to nestane, nemůže být deficitní na minerály.
EURO: Spotřeba vody se v ČR snižuje, za dvacet let klesla ze 150 litrů na sto litrů na osobu denně. Není to přece jen hodně? WANNER: Není. Třeba ve Vídni spotřebují asi 125 litrů na den, ve velkých městech Evropy je všude spotřeba nad stem litrů. Hygienici říkají – protože je započtena i voda k čištění města –, že spotřeba 80 litrů a méně je na hranici hygienického minima.
EURO: Ve výroční zprávě Sdružení oboru vodovodů a kanalizací a ministerstva životního prostředí se uvádí, že kvalita vody se každoročně zlepšuje. Je tomu tak? WANNER: Zlepšuje se, ale strašně pomalu. Na první pohled by se zdálo, že ani neodpovídá enormním nákladům, ale měřitelné znečištění v řekách není dané jen odpadními vodami. V ČR přichází znečištění z plošných zdrojů, nejen z polí. Máme největší procento zalesnění v Evropě a právě lesy produkují dost dusíku. I tento splach přispívá k eutrofizaci povrchových vod. Ne vše se dá vyčistit. Fosfor, který je ještě významnější pro znečištění, působí škodlivě v daleko menších koncentracích. Jestliže se nějak výrazně nezmění hospodaření na půdě – což se asi nezmění, neboť zemědělství jde nahoru –, tak nikdy nebudeme mít „bystřinky“ v řekách, ale už tam v létě neporoste zelená kaše.
EURO: Co vás ve zmiňované ročence zaujalo? WANNER: Je v ní důležité číslo, které nás dostává na špičku v EU: podíl odpadních vod od obyvatelstva, které jsou svedeny do kanalizace a čištěny dle legislativy. A přes 90 procent, to už je elita. Vodohospodářsky vyspělá země Dánsko má 95 procent, Německo také přes 90, takže to je číslo, s nímž se můžeme ohánět. Přesto pořád existuje riziko, že řeky a zejména nádrže na nich budou v létě „kvést“. Ale je zde ještě otázka, jak se bude vyvíjet hydrologický režim v závislosti na změně klimatu. Scénáře, které jsou vypracovány a které má i direktoriát životního prostředí v Bruselu k dispozici, ukazují, že sice o roční dodávku vody příliš ochuzeni nebudeme, ale bude rozdělena. Nárazověji.
EURO: V horizontu kolika let? WANNER: Odborníci říkají, že v Česku by se tyto jevy měly začít projevovat během dekády, mělo by to začít postupovat od západu; změny už zasáhly Španělsko. Přede dvěma lety jsem viděl prezentaci, kde bylo Španělsko nakreslené jako první suchá oblast v Evropě. A pak to „přeletí“ přes Alpy do Švýcarska, do Německa a nám „lízne“ západní část. Markantní změny nastanou během padesáti let.
EURO: Existuje odhad, o kolik se srážky sníží? WANNER: Nejde ani tak o úplné snížení – to nastane po dvaceti třiceti letech –, ale první fáze bude spočívat v nerovnoměrnosti srážek, které přijdou ve formě dešťových nebo sněhových přívalů. Ovšem po dlouhých obdobích sucha, takže půda nebude připravena je přijmout, bude obrovský povrchový splach, a když nebudeme schopni zadržet vodu v nádržích, ztratíme ji. Proto si myslím, že by bylo rozumné začít budovat suché nádrže, poldry, nejenom jako povodňovou ochranu, ale vyloženě i jako zdroj vody. Můžeme si vzít příklad z Austrálie, která už tohle zažila, a jakmile je tam nějaký dolík, je přehrazený a čeká se, až naprší a vodu zachytí. Čeká nás bohužel totéž.
EURO: Letos už sucha postihla Kypr, nedávno jsme viděli, jak se v Katalánsku přepravovala pitná voda na lodích i ve vlacích… WANNER: Před rokem jsem byl v Barceloně na zasedání EWA. Byli jsme na exkurzi v čistírně, kterou tam draze postavili. „Vždyť jste u moře, co blázníte,“ říkali jsme. A oni nato: „My budeme vodu čerpat do hor a naplníme jí řeku protékající Barcelonou, protože jinak v létě nic nepoteče.“ No, a už k tomu došlo. Jen si představte město, jemuž vyschne řeka. Takže musejí vracet odpadní vodu zpátky do koryta. A pitnou si holt budou muset vozit.
EURO: Myslíte si, že budeme častějšími svědky dovozu vody ve vagonech? WANNER: Určitě. Retenční kapacita krajiny se na řadě míst výrazně zhoršuje. Když nejsou srážky pravidelné a jakmile už zhoršení překročí určitou úroveň, dá se to stěží obnovit. Na světě jsou i oblasti, kde už třeba uměle zavodňují podzemí, aby jim nevyschly zdroje podzemních vod.
EURO: Není to zvláštní, že člověk zasahuje do přirozeného cyklu? WANNER: Svým způsobem ano. Nevím, jestli už lidstvo někdy zažilo něco takového, ale asi už takové periody byly, byť v menším množství. Jestliže nějaký kraj vyschnul, lidé se sebrali a šli jinam. Ale dnes, když mají infrastrukturu, od ní nemohou odejít.
EURO: Váží si lidé toho, že mají vodu a ještě čistou? WANNER: Lidé si přítomnost a potřebu vody ani neuvědomují, berou ji jako samozřejmost. Jedině kdyby jim dvacet dní netekla, uvědomili by si to. Jako v té Barceloně.
EURO: Severočeská vodárenská společnost, největší v ČR, zvýšila zisk za loňský rok na 390,3 milionu korun, v plusu 701 milionů eur za první čtvrtletí je ve světě i Veolia. Dá se na vodě prodělat? WANNER: To je důvod, proč spousta lidí v republice, kteří o tom něco věděli, byli naštvaní, že se provozování prodalo. Zisk, který v Česku udělají, jde z většiny okamžitě do Francie. Mně se líbil článek od ředitele Jana Kříže z MŽP v Hospodářských novinách (vyšel 4. března 2008 – pozn. red.), kde poprvé někdo jasně říká, že s námi uzavřeli smlouvy, jež by nikde jinde v Evropě neprošly. Byly na řadu let…
EURO: S Prahou je podepsána dokonce až do roku 2028. WANNER: Tak. A Kříž píše, že v EU je zvykem, pakliže někdo uzavře smlouvu nad deset let, musí se zavázat k investicím. U nás nic takového nebylo. Běžně se v EU uzavírají smlouvy maximálně na dvanáct let, výjimečně i delší, avšak musejí být náležitě vyváženy investicí soukromého provozovatele. A oni tudíž na vše říkají: Ne, to my nebudeme platit, to je vaše věc. Vy jste majitelé, vy jste investoři, investujte. My, Veolia, jen provozujeme.
EURO: Myslíte si, že to byla chyba politiků, kteří podmínky domlouvali? WANNER: Do určité míry to byla vědomá chyba. Museli tušit, co podepisují. Pamatuji, když se o tom rozhodovalo a já jezdil do EWA, jak se vždy potutelně usmívali a plácali mne po zádech, co jsme to zase provedli.
EURO: Praha čeká na novou čističku odpadních vod, Česko se zavázalo EU k výstavbě čistíren pro obce nad 2000 obyvatel do roku 2010. Co nás čeká? WANNER: Pan ředitel Kříž to rozebírá. Smlouva s Prahou, kterou speciálně uvádí, je ze všech nejméně standardní. Tlačí se na to, aby Praha uzavřela nový kontrakt. Kdyby tyto smlouvy nebyly opraveny, byl by asi problém dostat celou dotaci z EU, na niž má Praha nárok. Uvidíme. Kolem pražské čistírny se toho moc oficiálně neví, protože informace nejdou ven. Ale čas běží, je květen 2008, a ještě se tam nekoplo.
EURO: Je reálné, aby ji Praha stačila vystavět? WANNER: Nevím. Vídeňská čistírna, která byla uvedená předloni do provozu a Rakušané se chlubí, že je nejmodernější v Evropě, se stavěla pět let.
EURO: Tak asi nebudeme mít tak moderní… WANNER: Buď, nebo budeme mít rychlejší zedníky. Netuším. Rakouská technologie je poměrně komplikovaná, pravda, ale stejně jádro čistírny jsou betonové práce. Zdá se mi, že není vůle otvírat otázku, jet do Bruselu a říci: Podívejte se, dejte nám pro hlavní město výjimku, což by se asi dalo vyjednat.
EURO: Proč byl vůbec stanoven tak brzký termín? WANNER: To je náš národní závazek, termín je takový, jak si jej kdo vybojoval. My jsme si moc nevybojovali. Mohli jsme si dát jiný, reálněji třeba 2012, Poláci mají 2015. Do roku 2010 se tedy musí začít aspoň stavět, abychom obdrželi dotaci. Když začne výstavba včas, musejí podat žádost do Bruselu, že začali a že žádají o odklad pro Prahu. Ovšem to musí udělat stát, protože stát podepsal smlouvu.
EURO: Jinak ČR hrozí sankce. WANNER: Pak by státu hrozily sankce. Postup by byl následující: Oni nás vyzvou, abychom doložili, v jakém stavu věc je. Když nebudeme schopni doložit, že jsme akci splnili nebo nám dali výjimku, případ předají k Evropskému soudnímu dvoru do Lucemburku. A ten rozhodne.
EURO: Jste odborníkem na legislativu. Co říkáte novele vodního zákona? WANNER: To bude letošní hit. Naštěstí jsme byli od začátku u toho, takže z naší strany jako odborné AČE zásadní poznámky nemáme. Mně se zákon líbí, je připraven rozumně, věcně a byla by škoda, kdyby se na něm někdo politicky vyžíval. Ale člověk nikdy neví. Když vznikl Senát, první historicky vetovaný zákon byl právě zákon vodní.
*
Prof. Ing. Jiří Wanner, DrSc. (55)
Profesor Ústavu technologie vody a prostředí na pražské VŠCHT a člen výboru pro legislativu Asociace čistírenských expertů ČR (AČE). V letech 2005 až 2007 byl prezidentem European Water Association (EWA), nyní je zástupcem ČR v řídicí radě EWA i IWA. VŠCHT vystudoval v roce 1977, od roku 1994 je profesorem téže školy. Učil na řadě zahraničních univerzit (Institut Pasteur, Bauhaus Universität Weimar, Perugia, Řím, Austrálie), je autorem stovek odborných textů. V roce 1995 mu byla udělena Evropská cena pro vědu za použití genových sond v ochraně ŽP. Manželka Naďa, syn Filip. Zajímá se o dějiny železnic.
BOX:
První z Východu**
Držitelé Dunbarovy medaile
1975 – A. L. Downing (Velká Británie)
1978 – Aale Pasveer (Nizozemsko)
1981 – E. A. Thomas (Švýcarsko)
1984 – Herbert A. Hawkes (Velká Británie)
1987 – Wilhelm von der Emde (Rakousko)
1990 – Franz Pöpel (Německo)
1993 – Geoffrey Ashworth Truesdale (Velká Británie)
1996 – Klaus R. Imhoff (Německo)
1999 – Mogens Henze (Dánsko)
2002 – Rolf Kayser (Německo)
2005 – Helmut Kroiss (Rakousko)
2008 – Jiří Wanner (Česko)
Pramen: EWA