„Snažíme se být vždycky o krok vepředu. Neustále vyvíjíme nové komponenty a hledáme nový trh,“ vysvětluje majitel firmy SEKO EDM svůj náskok před konkurencí a zisk ocenění Technologický podnikatel roku.
Jestliže jste někdy letěli letadlem, podstoupili vyšetření na magnetické rezonanci nebo tomografu, případně jen doma používáte elektrický proud, pak se můžete vsadit, že jste se alespoň v přeneseném slova smyslu setkali s výrobky Technologického podnikatele roku 2008 Vlastimila Sedláčka. Jeho firma SEKO EDM vyrábí komponenty pro letecké motory, energetický průmysl, medicínskou techniku i parní turbíny. Právě turbíny pro firmu Siemens mu přihrály titul Hlavní dodavatel společnosti Siemens v Německu, takže o významná ocenění nemá nouzi. Přesto ho nedávné vyznamenání v tuzemsku potěšilo.
„Když jsem před sedmnácti lety začínal, vůbec jsem neuvažoval, kam bych to chtěl dotáhnout. Jen jsem si byl jistý, že mě tahle práce strašně baví a naplňuje,“ tvrdí Sedláček, který se už přede dvěma roky dostal do finále soutěže Podnikatel roku. Akce, kterou založila společnost Ernst & Young v USA v roce 1986, v současné době už běží v téměř 50 zemích šesti kontinentů.
K úspěchu potřebuji tým
„Jsme firma, která je delší dobu excelentní, nejsme rychlokvaška. Stoupáme zhruba o dvacet procent nahoru každý rok. Současný roční obrat se pohybuje kolem čtvrt miliardy, ale máme slušný zisk, dáváme velkou přidanou hodnotu. Vážím si, že se držíme delší dobu na špici,“ tvrdí dvaapadesátiletý byznysmen, který skleněnou skulpturu symbolizující jeho umístění v soutěži Podnikatel roku dal na výrobní halu v Lounech, kde společnost SEKO EDM sídlí. „Při té příležitosti jsem všem poděkoval za spolupráci. Nijak si neuvědomuji, že jsem úspěšný podnikatel. Mým snem bylo vydělat na pořádné sportovní letadlo, ale stále mi na tento nákup nezbývá dost peněz, protože 99 procent zisku vracíme zpět do výroby. Vize je stále před mnou.“
Jen přežít krizi by bylo ostudné Od šesti let pracoval s bratrem v otcově domácí dílně, trávil v ní dokonce i prázdniny při montování aut, motorek, traktůrků, ale i vymýšlení strojírenských novinek. „Otec byl vynálezce, ne nějaký domácí kutil. Stále něco tvořil a vždy nás zapojil. Byli jsme parta zvyklá dělat dohromady,“ vysvětluje Sedláček, jak se už v mládí naučil týmové práci. K tomu ještě zděděné geny a bylo jasné, že strojařina ho bude provázet i v dospělosti. Podobně postupoval i při výchově svých synů, kteří dnes pracují v rodinné firmě SEKO EDM. „Když bylo synům deset a dvanáct, postavil jsem je o víkendech k mašinám, abych se trochu vyspal přes den. Stali se operátory CNC stroje. Tak jako otec ve mně, i já v nich chtěl vybudovat vztah ke strojařině, navíc pak k firmě a byznysu,“ vzpomíná na devadesátá léta Sedláček. Tehdy si koupil na úvěr první číslicově řízenou mašinu. Stála ho pět milionů korun. Dnes má podobných strojů ve firemní hale v Lounech šedesát. Lacinějších než ten první pětimilionový, ale i kusy po dvaceti milionech korun. „Nemám rád tendenční stroje, celé vybavení dílny je přes počítače,“ vysvětluje zaměstnavatel dvou set lidí při procházce halou. V jejím čele upoutá světelná tabule, na níž září aktuální měsíční obrat. V průměru se pohybuje mezi šestnácti až sedmnácti miliony. „Každý zaměstnanec tu sleduje, jak si stojíme. Vědí, kolik ještě musíme vyrobit a prodat. Je to takový náš jackpot, pracovníci totiž berou k platu podle obratu ještě speciální bonus,“ prozrazuje Sedláček s tím, že nyní má nasmlouvané zakázky do konce srpna. Kvůli krizi odhaduje deseti až patnáctiprocentní pokles výroby. „Dřív jsem míval dopředu zajištěny dva roky výroby. Teď mám půl roku na to, abych připravil nějaké novinky. Bát se nebo jen přežít krizi je špatné, je potřeba něco dělat.“ Technologický podnikatel roku tvrdí, že jeho společnost nemá v Česku konkurenci, ale ani ve světě jí moc není. „Děláme výrobky s obrovskou přidanou hodnotou, takže slova přežít krizi považuji za ostudná.“ Mohl připravovat mladé lidi pro dráhu strojaře, ale sám usoudil, že to není životní cesta, po které by se rád vydal. Když si v lednu 1991 položil otázku, co bude dělat, odpověď nebyla pro ty, kteří ho znají, až tak překvapující. „Školství nebylo pro mne. Pro kreativního člověka tam není místo. Působil jsem jako mistr odborného výcviku pět let a následně zjistil, že se vůbec nic nemění, ba naopak, studenti se mi zdáli horší. Aby mi neujel vlak, objel jsem Evropu a sháněl práci,“ vzpomíná na garáž, která byla prvním sídlem jeho společnosti. Přes den sháněl zakázky a rozvážel vyrobené komponenty, přes noc je vyráběl. Půl roku mě Rakušané drezírovali
„Musíte mít chuť a trochu štěstí. V Rakousku jsem se seznámil s šéfem velké nástrojárny, který mě naučil všemu, co využívám dodnes. Díky spolupráci s nimi jsem přeskočil konkurenci. Naučili mě celému byznysu – jak se chovat k zákazníkům, jak vyrábět, v jaké kvalitě, s jakými technologiemi. Když jsem jim přivezl první zakázku, hodil ji Herr Gedlicka na zem a prohlásil – Scheisse, was ist das? Noch einmal. Takto mě půl roku drezíroval, než jsme spolu začali spolupracovat,“ usmívá se Sedláček. První dva až tři roky prý přežil právě zásluhou kooperace s Rakušany. Když si nedávno Richard Gedlicka prohlížel areál v Lounech, údajně prohlásil, že ho těší, jak dobrým byl učitelem.
Stejně pyšný byl na Sedláčka i jeho první učitel – otec. „Když jsem začínal, říkal, co blbneš. Udělej si jednoduchou strojírenskou firmu. Ty jdeš do věcí, které nikdo nezná. Po osmi letech mi dal za pravdu a byl docela pyšný.“
Chci se věnovat výzkumu a vývoji Ani synové Vlastimila Sedláčka neskrývají obdiv k otci, i když klasické generační půtky přiznávají. Starší Tomáš dělá project managera a mladší Ondřej logistiku, stará se hlavně o obchod se zahraničím. „Vznik firmy jsme prožívali už od dětství. Není to tak, že bychom dospěli a divili se, kde se tu podnik vzal. Naopak víme, co to všechno znamená, jaké úsilí to stálo, že úspěch nespadl z nebe,“ vypráví šestadvacetiletý Ondřej, který působí ve společnosti šest let a otci výrazně fandí. „Někdy se vzájemně neshodneme, dohadujeme se. Když se cítím pevný v kramflecích, tak diskutuji, ale většinou si víc chodím pro rady. Otec je pro firmu nepostradatelný. Bez něj by nefungovala a nebyla tam, kde je. Musí být ve stávající pozici tak dlouho, jak to půjde,“ usmívá se mladší syn, protože ví, že otec pokukuje po vývojářské dílně, kterou má hned vedle ředitelské kanceláře. Vlastimil Sedláček má totiž podaných pět patentů a stejné množství i těch připravených. „Těším se, až budu mít volné ruce, zavřu se tam a podpořím výrobu novými nápady. Mám deset až patnáct nových věcí v hlavě, většinu do letectví, do turbinařiny, ale i k dennímu používání. Například fantastický nápad, který by pomohl v domácnosti, možná by usnadnil i péči o lidské tělo,“ jen naznačuje Sedláček. Ovšem když je zcela upřímný, přiznává, že bez firmy by se nudil. Každé ráno, když nepobývá v zahraničí, vedou jeho první kroky do výrobní haly. V kanceláři jenom odloží aktovku a spěchá všechno korigovat. „Chci být v obraze. Dokážu poradit, ukázat, jak co dělat. Potřebuji, abychom byli tým, aby šli lidi za mnou,“ uvažuje byznysmen, který má mezi zaměstnanci přirozenou autoritu. Jediný handicap, který Sedláček měl, byly cizí řeči. Němčinu ovládal, ale angličtinu ne, proto si najal Angličana, který s ním trávil rok a půl denně ve firmě, na jednáních, v autě i po hotelích. „Když známí viděli, jak jsem se rychle a dobře naučil, sehnal jsem jim podobnou cestou další učitele a loni jsem založil školu pro vytížené manažery SEKO SCHOOL. Zájemce dostane asistenta a za rok umí anglicky i bez učení.“ Byrokracie, ale skvělí lidé**
Hlavní sídlo má společnost SEKO EDM v Lounech. V Rychnově nad Kněžnou sídlí nástrojárna SEKO TOOL a v brazilském Jundiaí je závod SEKO Brazil. Tam v posledním roce míří většina zahraničních cest Sedláčka. Zatím si čas na poznávání tamní krajiny neudělal, ale lidi si zamilovat už stačil. „Je tam obrovská byrokracie, ale lidé jsou fantastičtí. Je to bohužel i nebezpečná země, takže nesmíte chodit ověšený fotoaparáty a jezdit v luxusním voze. Ale když se moc nevystavujete, chodíte oblečený jako Brazilec, stačíte vnímat, jak je tam nádherně. Brazilci jsou přátelští, baví se společně i po práci,“ vysvětluje Sedláček, proč v Lounech vzniká SEKO klub. V areálu firmy, kde pobíhají pávi a klokani, plavou kachny v rybníčku a část prostranství zaujímá i tenisový kurt, co nejdříve otevřou i firemní klub, kde prý bude v létě mít každý ze zaměstnanců měsíčně deset piv zdarma.
„Chci do tuzemska přenést trochu brazilské firemní kultury. Tam se lidé těší do práce. Jsou nesmírně pracovití, a podnik přece tvoří lidé. Všem českým byznysmenům bych přál, aby si zkusili působit v Brazílii. Perfektně se tam podniká,“ tvrdí Sedláček, který se pro investici v tak vzdálené zemi rozhodl během dne. „Nelituji. Když Siemens stavěl pobočku v Brazílii, vyzval nás, abychom mu tam zajišťovali stejné komponenty jako v Evropě.“ Původně chtěl Sedláček už letos v Brazílii zaměstnávat třicet lidí a příští rok padesát. Teď jich má kvůli krizi deset.
„V Brazílii je práce na dlouhý běh, bude trvat tak deset let, než vybudujeme provoz k mému obrazu. Zatím z této investice zisk není, ale předpokládám, že se nám otevřou i jiné trhy. Severní Amerika není daleko,“ naznačuje Sedláček, že se chystá nabídnout komponenty pro energetický průmysl novým zákazníkům. Plánoval například i expanzi do Číny, ale tu zatím kvůli krizi odložil. „Předloni jsme investovali 80 milionů, loni 60 milionů korun. Do nemovitosti, výrobní haly a strojů. Téměř celá naše produkce jde na vývoz, z čehož vyplývá, že nejenom manažerským, ale i technologickým mozkem se dá prosadit na světových trzích.“
