Přímá volba prošla, ač si ji z politiků přeje málokdo
Přesně 3. října tohoto roku psal autor následujícího textu na stejné stránce týdeníku Euro komentář s titulkem Jak si nevypustit rybník. Tehdy uběhlo jen pár dní od chvíle, kdy ve sněmovně prošel v prvním čtení návrh na zavedení přímé volby prezidenta. „Nic to neznamená, podstatné je čtení druhé a třetí. Člověk ani nemusí být věštec, aby věděl, že to už neprojde. V zásadě poslanci a senátoři hrají pouze o to, kdo si vytáhne černého Petra. To, aby ostatní mohli tvrdit, že chyba je na druhé straně,“ stálo tehdy ve zmíněném komentáři. Poté, co si poslanci minulý týden přímou volbu prezidenta odhlasovali definitivně, je autor připraven přijímat posměšné e-maily o své nekompetentnosti a neznalosti politického prostředí.
Na tezi o nechuti vytáhnout si onoho černého Petra autor stále trvá. Na základě řady minulých pokusů se však přepočítal v tom, že kvůli změně společenské atmosféry politici napříč politickým spektrem raději opravdu prosadí něco, s čím drtivá většina z nich absolutně nesouhlasí, neb je to pro ně nevýhodné, jen aby si ho nevytáhli. Jinými slovy: politici se dostali do svojí vlastní pasti. Původně neideologické téma o technice volby hlavy státu se ve vyostřené společenské atmosféře stalo navýsost politickým. Opravdové ideologické teze, o které by se mohli politici střetávat, jaksi čím dál víc chybějí. Když už jsou, bývají zpravidla pro „obyčejné lidi“ obtížně vysvětlitelné, a tím i hratelné. Oproti tomu názor na to, zda má prezidenta volit parlament, anebo lidé přímo, má každý i při debatách v restauraci čtvrté cenové skupiny. A zvláště po nechutnostech provázejících poslední volbu Václava Klause není divu, že až osmdesát procent lidí je pro přímou volbu. Kdyby ji tedy někdo ze současných politických elit zhatil, uvrhl by svoji stranu do hanby a opovržení veřejnosti.
Ne, že by se o to představitelé všech zúčastněných stran nesnažili. Navzájem si kladli důmyslné pasti v podobě úprav pravomocí a spoléhali na to, že někdo nakonec v zájmu zachování logiky cukne. To ale nikdo učinit nechtěl, takže se vše dostalo až tak daleko, že pokud sněmovnou schválený návrh skutečně projde i Senátem, bude mít prezident zcela nelogicky díky přímé volbě sice mnohem silnější mandát, ale zároveň mnohem omezenější pravomoci.
Stopku přímé volbě prezidenta dnes už mohou vystavit pouze senátoři. Ti se tím dostávají do velmi paradoxní situace. Pokud tak neučiní, ztratí horní komora parlamentu tu poslední zásadní pravomoc, kterou jí ústavní systém v Česku umožňuje, tedy volit hlavu státu. Na druhé straně by ale dostali jen další razítko na veřejně sdílenou teorii o tom, že je Senát zbytečný a jeho členům jde jen o vlastní funkce na úkor „přání lidu“. Zmiňovaného černého Petra by si tak vytáhli senátoři jako celek, jen zástupci strany, která by při případném zamítnutí návrhu hrála nejvýznamnější roli, toho ještě černějšího. Samozřejmě nelze vyloučit, že z čistě pragmatických důvodů si nechá klíčová část senátorů Petra na svá čela nakreslit, vzhledem k atmosféře ve vedení stran a tomu, jak moc daleko se návrh dostal, se to ale nyní jeví jako méně pravděpodobné.
Z pasti přímé volby se zkrátka dá za aktuální situace uniknout jen stěží. Slovo „past“ je přitom namístě. Pomiňme varování politologů, že se zase zvýší počet voleb, což může Čechy známé nechutí chodit k urnám ještě více odradit. Tyto námitky se zdají být lichými už pro až nepochopitelnou vážnost, jakou Češi prezidentskému úřadu dodávají. Možnost zvolit si svého prezidenta si jistě nenechá ujít ani člověk, který nešel volit třeba posledních dvacet let.
Úskalí přímé volby spočívá spíše v samotném výběru kandidátů a financování jejich kampaní. Sehnat padesát tisíc podpisů nutných ke kandidatuře (pokud tedy nepůjde o deset podpisů senátorů či dvacítku autogramů poslanců) není v desetimilionové zemi nijak zásadní problém pro kdekterého exhibicionistu (kandidaturu už prý zvažuje Tomio Okamura). Tím méně pak pro kteréhokoli vyslance silné finanční skupiny či jednotlivců, kteří mohou za kampaň utrácet. Při pohledu na Víta Bártu a jeho véčkaře ve sněmovně, bývalého senátora Václava Fischera či hodnocení faktu, že nejpopulárnějšími politiky v zemi bývali dlouhou dobu lidé jako Stanislav Gross, jsou tyto obavy zcela namístě. Druhým rizikem pak mohou být kandidáti jednotlivých stran. Už tak zadlužené partaje „čarují“ s financemi ze státních a polostátních podniků, aby měly na své nákladné kampaně, které jsou zpravidla mnohonásobně dražší, než se oficiálně uvádí. Pokud za takové situace přibude další volba, bude se zřejmě erár dojit ještě víc. Ačkoli nechutnosti nebudou vidět v přímém přenosu jako při volbě Klause, nebylo by nakonec opravdu lepší, aby se o černého Petra tak nějak podělili všichni, jako v minulosti už tolikrát?
