Z ceny vody je třeba získat prostředky na obnovu vodárenského majetku, jinak budou dodávky vody v budoucnosti ohroženy. Za současného stavu není na investice kde brát.
Před několika týdny vyhlásili vlastníci vodovodů a kanalizací ceny vodného a stočného na rok 2009. Ve většině případů se nárůst ceny zhruba o více než deset procent setkal s nevolí spotřebitelů, což je pochopitelné.
Nepřijatelné a neodborné se na některých místech jeví stanovisko municipálních politiků, zástupců vlastníků vodárenského majetku, kteří trvají na stagnaci ceny vody. Používají cenu vody jako politický populistický nástroj, který má přispět k zachování přízně voličů. Bude-li topokračovat, mohou být dodávky vody vzhledem ke zchátralému vodárenskému zařízení ohroženy.
Dvacet pět miliard do obnovy
V Česku je 9,5 milionu obyvatel zásobováno vodou z veřejné sítě a 8,2 milionu lidí je napojeno na veřejnou kanalizaci. K tomu, aby mohlo být vyrobeno a vyčištěno uvedené množství vody, slouží 70 tisíc kilometrů vodovodní a 37 tisíc kilometrů kanalizační sítě. Kromě toho jsou ve vodárenském majetku stovky úpraven, čističek, čerpacích stanic, vodojemů a tisíce dalších provozních objektů. Hodnotu vodárenského majetku v Česku představuje 824 miliard korun v pořizovacích cenách roku 2006.
Vycházíme-li z předpokladu, že obnova vodárenského majetku má podle průměru jednotlivých odpisových skupin majetku probíhat zhruba 35 let, znamená to, že ročně má na obnovu vodárenská společnost nebo jiný vlastník, to jsou převážně města a obce, zajistit zdroje ve výši zhruba tří procent hodnoty tohoto majetku. Převedeme-li tento požadavek na celý vodárenský majetek v České republice, dostáváme se k částce 25 miliard korun ročně.
Tedy 25 miliard musí zajistit vlastníci vodárenského majetku ročně pro to, aby mohli řádně obnovovat majetek a udržovat ho tak v technologicky dobrém a ekonomicky provozuschopném stavu. Částka 25 miliard představuje pouze obnovu, nikoliv další rozvoj.
Platit musí vlastníci
V roce 2006 bylo na vodném a stočném vybráno v tuzemsku 22,5 miliardy korun. Více než polovina z této částky šla na provozování vodárenského majetku, to je na výrobu a čištění vody a opravy. Podstatný díl z těchto prostředků odebírá stát formou poplatků a daní, část tvoří zisky vlastníků a provozovatelů. Je patrné, že na investice mnoho zdrojů nezbývá. Z uvedeného je zřejmé, že za současného stavu a s disponibilními zdroji není možné dostatečně plnit plán obnovy vodárenského majetku.
Kde tedy prostředky na investice vzít? Odpověď je jednoznačná. Další financování vodárenské infrastruktury musí zajistit vlastníci tohoto majetku z vlastních zdrojů. Získají je z vodného a stočného. Jiné cesty není. Samozřejmě si všichni přejeme, aby cena vodného a stočného byla co nejnižší. Nemůžeme však přitom ignorovat potřebu udržovat sítě a zařízení v dobré provozuschopné kvalitě a přitom i zajišťovat další rozvoj vodárenské infrastruktury. Každý další rok otálení v zajišťování investičních zdrojů bude mít v budoucnosti krutý dopad na vlastníky, provozovatele i spotřebitele. Čím déle budeme odkládat získání investičních zdrojů z vodného a stočného, tím strmější a razantnější bude později nárůst ceny vody.
Přitom je jasné, že hlavní roli při stanovení ceny vody mají vlastníci vodárenského majetku. Ti musejí zajistit, a spotřebitelům samozřejmě vysvětlit, že hlavní nárůst ceny vody je z důvodů získání investičních zdrojů na obnovu majetku, že většina vybraných peněz za vodné a stočné se bude vracet zpět do obnovy sítí a zařízení. Představy o tom, že bude nadále platit solidarita většího s menším a vše vyřeší státní nebo evropské dotace, jsou mylné.
Výroba vody je drahá
Evropské dotace do vodárenství v naší zemi jsou jednorázové a mají pomoci srovnat úroveň v přechodném období. Aktuální dotace, podaří-li se je využít, zřejmě nepřesáhnou částku 25 miliard korun. Mají pomoci především při plnění Směrnice EHS 91 o čištění městských odpadních vod v aglomeracích nad 2000 obyvatel. V problémových aglomeracích chybí k dnešnímu dni k plnění přísnějších evropských standardů na čištění vod 14,1 miliardy korun.
To jsou sumy, které rozhodně nemohou dlouhodobě řešit potřebné investice do vodárenského majetku.
Státní dotace budou v budoucnu určeny pouze na mimořádné, především klimatické události, evropské dotace za dva tři roky končí. Ostatně dotace do vodárenského majetku budou za pár let nedovolenou podporou. Podíváme-li se na jejich současný objem, jde v porovnání s financemi na obnovu v dlouhodobém hledisku o zlomek.
Voda je levná, ale musíte se dostat přímo k dobrému zdroji. Výroba kvalitní pitné vody a její dodávka kdykoliv z kohoutku a následné odkanalizovaní, vyčištění a navrácení do přírody je drahá, je to služba, za kterou je třeba platit. Je to služba, v jejíž ceně musí být i část na její zachování, to je na investiční zdroje.