Podnikatelé jsou dávno zvyklí, že jim stát pouští žilou, jak to jde. Jenže ve středověkých léčebných postupech jsou dobře zběhlá i místní zastupitelstva - politici z radnic měst a obcí, které opravdu potkáváme na ulici. Jednu věc se naučili dokonale: tváří se při tom velmi příjemně. Začněme oklikou.
Puštění kohoutku či spláchnutí záchodu jsou banální činy, které člověk dělá automaticky. V tu chvíli si nikdo neuvědomí, že obchod svodným a stočným v rámci republiky představuje objemem tržeb několik desítek miliard korun. A málokdo si také uvědomuje - i když je to banální - že voda a odpady jsou jediná síťová odvětví, do kterých v podstatě není možné vpustit trh. Což byl důvod, proč před lety stát přenechal jednotlivé podniky (Vodovody a kanalizace) obcím. Cíl byl jasný: místní politici budou na jedné straně tlačeni občany k tomu, aby služba fungovala bez poruch, na straně druhé budou nuceni dohlížet pečlivě na tvorbu cen, protože předražení by znamenalo jejich ohrožení při volbách. Byla to úvaha správná - nebýt toho, že košile bývá oproti kabátu často bližší. Takže v současné době je řada těchto firem prodána různými formami několika zahraničním investorům. Poslední módou je, že si obce ponechají firmu, která vlastní infrastrukturu, zatímco investor si koupí na dvacet či dokonce třicet let práva na provozování systému. On vybírá peníze, obsluhuje celý systém a v principu také rozhoduje o investicích, především o tom, kdo a za kolik je bude dělat. Statistika ukazuje, že v těch případech, kde místní politici neprodali své akcie Vodovodů a kanalizací, jsou ceny vodného a stočného podstatně nižší než tam, kde k prodejům došlo. Zatímco období před vstupem investora charakterizují prohlášení, jako „ceny se budou držet inflace“, skutečnost po vstupu investora pak znamená násobné růsty cen. Vodovody Kladno-Mělník převzala společnost Veolia v roce 2002, kdy inflace dosáhla 1,8 procenta. Poplatky vzrostly o deset procent. Rok poté se ceny - při inflaci 0,1 procenta - zvýšily o devět procent. A tak dále. Lze doložit desítky takových případů ze severní Moravy, Prahy i odjinud. Co vlastně vede zastupitele k prodejům místních vodovodů a kanalizací? Ekonomika a neschopnost řídit tyto společnosti to není. Investoři nepřinášejí nové know-how (domácí společnosti je mají dávno stejné), nové lidi (přebírají firmy i se zaměstnanci a vším dalším) ani nové peníze. Zaplatí jednorázově za akcie či právo provozování, ale to nejsou závratné sumy. Že by zastupitele vedla k prodeji péče o občany? Nikoli. Každý investor sleduje tvorbu zisku, což musí nutně promítnout do cen. Občan (a podnikatel zvláště) tedy platí více. Zbývají tedy důvody neekonomické a nepolitické. Bývalý primátor Zlína Vladimír Daťka, který se stavěl proti prodeji místních vodovodů, kdysi v tisku prohlásil: „Právník Robert Pergl objížděl v době, kdy zastupitelstva rozhodovala o prodeji, okolní obce a zastupitele. Co sliboval, to se mohu jenom domnívat“. Také nám zbývá jenom domnívat se. A až přijdou komunální volby, tak zavzpomínat, kvůli komu stojí voda více než je nutné.
autor je spolupracovník redakce
