Volby podle vladaře Vladimíra

Putin tvrdí, že se podařilo zabránit rozvratu země

Potvrzeno: Rusko není žádnou demokracií. Tak hodnotí výsledky posledních voleb ve čtrnácti regionech země kritici Kremlu. Hlasování bylo generální zkouškou před prosincovými parlamentními volbami. A ukázalo se, že prezident Vladimir Putin a jeho lidé mají vše pod kontrolou. Téměř polovinu hlasů získala preferovaná strana Jednotné Rusko. Dobře si vedla a ve Stavropolské oblasti zvítězila druhá formace více či méně protežovaná Kremlem - Spravedlivé Rusko. Ta plní roli jakési vnitřní opozice v mezích pravidel určovaných shora. Jedinou relativně silnou opozicí vůči současným vládcům v Moskvě zůstávají komunisté, jejichž potenciál je však podle řady odborníků vyčerpán.
Názory na stav a vyhlídky demokracie v Rusku se pochopitelně liší. Známým tvrdým kritikem Kremlu je bývalý šachový mistr světa Garry Kasparov. Levicový „vlastenecký“ politik Sergej Glazjev v listu Kommersant tvrdí, že ruské politické strany nemají žádnou reálnou moc - dokonce ani Jednotné Rusko. Vše totiž určuje Putin a Kreml. Pak jsou tu opatrnější kritici. List Financial Times se domnívá, že Rusko není příliš demokratické, ale „dobře řízené“. Jsou tu samozřejmě i pohledy z druhé strany. Šéf Spravedlivého Ruska Sergej Mironov tvrdí, že jeho strana vrátila Rusku politickou soutěž. Mluví o „vítězství nad strachem“. Vyvolává tím dohady: do jaké míry to myslí vážně se svou opoziční rolí?

Surkov: karty rozdány.

Putinův poradce Vladislav Surkov, označovaný za stratéga či ideologa Kremlu, pak prohlašuje: politický prostor byl zformován. Vznikl systém čtyř stran, přičemž tou čtvrtou jsou liberální demokraté Vladimira Žirinovského, od nichž se žádný tvrdě protikremelský postoj také neočekává. Surkov se tváří (možná se i domnívá), že politický pluralismus v Rusku se bude v budoucnu rozvíjet jako v demokratické zemi. To by měl být zřejmě úkol pro Putinova nástupce. Myslí Kreml takové vize vážně? Nebo jen vytváří přijatelnější image dnešního Ruska?
Rozdílná hodnocení se ale v jednom přece jen shodují. Vůbec nikdo se nedomnívá, že by se Putinovi - rok před vypršením druhého prezidentského období - cokoli vymykalo z rukou. A ve víru zpráv o volbách trochu zanikla slova samotného Putina, který dva dny před hlasováním prohlásil, že zvlášť důležitým úkolem pro zpravodajskou službu FSB je zajistit bezpečnost během voleb do Státní dumy i regionálních orgánů. Je totiž nutné vyloučit projevy nacionalismu a extremismu z předvolebních kampaní. Znamená to také vyloučení projevů nesouhlasu s dnešním stavem Ruska?

Machiavelliho stopy.

Proslulý spisovatel, historik a politik Niccolo Machiavelli před pěti stoletími ve svém Vladaři napsal: „Ideálem panovníka by vždy měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné. Cesare Borgiu považovali za násilníka, ale jeho tvrdost přinesla Romanii pořádek, svornost, mír a jistotu.“ Sedí tato slova také na Vladimira Putina?
Bylo by zajímavé slyšet odpověď ruského prezidenta. Ten prohlásil, že před několika lety byla ohrožena sama existence Ruska. Federaci ničil separatismus, národní bohatství rozkrádali oligarchové. Zdálo se, že Rusko před sebou nemá žádnou budoucnost. Putin dokonce poděkoval silovým orgánům včetně FSB za to, že dokázaly hrozícímu nebezpečí čelit.
Jisté je, že v tomto pohledu na nedávnou minulost se Putin shoduje s velkou částí ruského veřejného mínění. Proto je tak populární, i když to s potlačováním demokratických prvků přehání. Vladislav Surkov prohlašuje, že v devadesátých letech se média, parlament a soudy stávaly pouhými prostředky v rukou mocichtivých oligarchů. Ti Rusové, kteří s tímto hodnocením souhlasí, mohou být rádi, že tyto prostředky přebírá pod svou kontrolu stát.

Od extrému k extrému.

Potíž je v tom, že Putinovo tažení proti škůdcům Ruska ožívá staré ruské paranoidní nálady, hledání vnitřního nepřítele. Také se potvrzuje tendence největší země světa pohybovat se od jedněch extrémů k jiným. Přestavba Michaila Gorbačova zavrhla vytváření falešných obrazů nepřátel doma i v zahraničí, ale v devadesátých letech celý proces vyústil v to, že se začala podceňovat i reálná rizika. Včetně těch, jež vyplývala z netransparentní privatizace a přílišného vlivu oligarchů v Kremlu. Kyvadlo se za Putina opět vychyluje opačným směrem. Nepřekročí nynější kremelský vladař kritickou mez, za níž už zmizí veškeré demokratické vymoženosti?
Podobně lze uvažovat o vztahu Ruska k okolnímu světu. Analytici mezinárodních vztahů Roderic Lyne, Strobe Talbott a Kodži Watanebe, bývalí diplomaté Velké Británie, USA a Japonska, napsali, že v devadesátých letech se Západ obával především možného rozpadu Ruska, a proto chtěl přispět k jeho stabilizaci. Za Putina však Západ zjistil, že stabilizované a sebevědomé Rusko vůbec nemusí být vůči němu přátelské. (Článek vyšel také v posledním českém vydání žurnálu Rusko v globální politice.)

Otázka nástupnictví.

Kdyby žil Machiavelli dnes, možná by do svého díla zahrnul také kapitolu o tom, jak vladaři připravují a zvládají svá nástupnictví. Právě otázka nástupnictví po Putinovi je totiž faktorem, který silně určuje současný vývoj ruské politické scény. S tím podle všeho také souvisí Surkovova strategie dvou noh - tedy systému dvou vzájemně si konkurujících stran, které však jsou stejně loajální vůči vladaři. Tedy Jednotného Ruska a Spravedlivého Ruska. Kreml rozhodně usiluje o „bezproblémový přechod“ do dalšího období. To by ostatně platilo i pro případ (momentálně méně pravděpodobný), že by se změnila ústava a Putin se rozhodl kandidovat na prezidenta i potřetí.
Změny na nejvyšším mocenském postu v Rusku a v bývalém Sovětském svazu bývaly většinou doprovázeny zásadním pootočením kormidla v Kremlu. Někteří analytici se domnívají, že dnes se vládci bojí spíše nepokojů v ulicích než radikálních proměn ve vládních kruzích, neboť tam má Putin vše pod kontrolou. Prezident se každopádně snaží, aby jeho nástupce musel jet v kolejích, které sám položil. Putin chce vlastně zabránit opakování toho, co sám učinil po převzetí kormidla od svého předchůdce Borise Jelcina. Proměna Ruska od té doby byla značná.

Kapitalismus zůstává.

A co z toho všeho vyplývá pro zahraniční investory nebo i české podnikatele, kteří se zajímají o ruský trh? Ruská ekonomika se vyvíjí vcelku příznivě, což také Putinovi pomáhá k jeho značné popularitě. List Wall Street Journal napsal, že ruský hrubý domácí produkt na hlavu se výrazně zvýšil a asi dvacet milionů Rusů přestala sužovat chudoba. V Kremlu vědí, že za hospodářské oživení vděčí vztahům s okolním světem. Rusové prodávají v zahraničí klíčové suroviny a ekonomice pomáhají zahraniční investoři. Nic nenasvědčuje tomu, že by posilování role státu mělo vést k likvidaci ruského kapitalismu. Zmiňovaný „vlastenecký“ politik Sergej Glazjev, kterého Kreml fakticky odstavil do druhořadé role, vyčítá Putinovým ministrům tržní fundamentalismus, deregulaci, liberalizaci a „monetarizaci“.
Na druhé straně je evidentní, že všichni zahraniční investoři nebudou mít v Rusku ustláno na růžích. Kreml hodlá mnohem více hlídat své nerostné bohatství. O konkrétních zákonech se bude dále jednat, ale není pochyb o tom, že velcí zahraniční investoři ve „strategických odvětvích“ si budou muset dávat pozor. To však nemusí být případ řady českých firem, které naopak mohou využít jiného trendu - snahy lákat zahraniční kapitál, know-how a podnikatele do ostatních odvětví.
Ať tak či onak, zahraniční investoři budou také bedlivě sledovat, kdo se stane Putinovým nástupcem. Michael Kralert, manažer poradenské a auditorské firmy Deloitte & Touche v Moskvě, uvádí, že pro podnikatele jsou zásadní dvě otázky - co se bude dít v Rusku po vypršení Putinova mandátu a co přinese vstup Ruska do Světové obchodní organizace (WTO), který je očekáván v polovině letošního roku. Odhady říkají, že ekonomický a legislativní přínos členství ve WTO bude veskrze pozitivní, byť se nemusí projevit okamžitě, ale během několika let.