Dříve než daně je třeba snížit výdaje
Jaké by to byly volby bez slibů snižování daní. Toto téma je evergreenem předvolebních kampaní všude na světě. Je však pravdou, že příliš složitý a neefektivní daňový systém v Česku si o to sám koleduje. Reforma je nutná - o tom není sporu - je ovšem otázkou, zda právě návrh jednotné sazby daně, předkládaný ODS, je vykročením tím správným směrem.
Jednoduše dokonalé.
V jednoduchosti je krása a princip rovné daně má skutečně řadu teoretických výhod. Nemá smysl je opakovat, a tak si všimněme jen těch méně známých. Návrh rovné daně se snaží vyřešit problém dnešního systému, který je složitý a netransparentní: lidé a podniky mohou jen obtížně racionálně kalkulovat v průběhu roku se svou čistou mzdou. V dnešním systému živnostník či jiný podnikatel až do konce daňového roku jen tuší, kolik čistého příjmu vlastně vydělal, a kolik si tudíž může dovolit utratit či investovat. V systému rovné daně lze naopak výši čistého příjmu téměř denně zjistit u každé platby či příjmu.
Další výhodou jednotné rovné daně je omezování “daňové optimalizace“. V systému progresivní daně totiž platí, že čím vyšší příjmy, tím vyšší jsou pobídky zdanění se vyhýbat a rozdělovat příjem mezi několika firmami tak, aby na daně padlo co nejméně. Tato skutečnost ústí v to, že největší daňové břemeno nesou drobní a střední podnikatelé, kteří mají firmu jen jednu a navíc si nemohou dovolit „šikovného“ daňového poradce. V dostatečně korumpovaných státech de facto funguje daň silně regresivní (čím bohatší jste, tím nižší procento daní odvádíte).
Podstatnou a neoddiskutovatelnou výhodou jednotné daně je fakt, že snižuje distorze ekonomiky způsobené nerovným zdaněním. Vysoké a nejednotné daně zatěžují ekonomiku distorzemi ve spotřebě a produkci a produkují takzvanou „umrtvenou ztrátu“, tedy část, která jde vniveč. Rovná daň tyto distorze snižuje a může se pochlubit nižším podílem této „mrtvé ztráty“.
Nechci slevu zadarmo…
„Pokud je vše v pořádku, něco není v pořádku,“ praví známé úsloví polského satirika Jerzyho Lece. I jednotná rovná daň má své háčky – pokud by bylo vše bezproblémové, proč tuto daň vehementně nevyužívají vyspělé státy?
Jednotná daň, jak je navrhována ODS, dosud nikde na světě zavedena nebyla. Nemá obdoby ani v zemích Evropské unie, ani v liberální Americe. Nejblíže se navrhovanému podobá jednotná daň z příjmu fyzických osob (Bolívie a Rusko třináct procent, Jamajka a Lotyšsko 25 procent a Estonsko 26 procent). V žádné z těchto zemí nejde o tak radikální formu, jakou navrhuje ODS – byl by to světový unikát a snad další česká cesta. Je také dobré si připomenout, že ani jedna z výše jmenovaných zemí neleží směrem, kterým se Česko rozhodlo vydat – do Evropské unie.
Navíc se musíme ptát, zda vůbec jde o snížení daní. Podle ticha, které panuje kolem reformy výdajové stránky rozpočtu, je záhodno usuzovat, že jde o fiskálně neutrální krok, tedy že snížením sazby daně se nesníží celkové daňové příjmy. Toho lze docílit šikovnou matematikou při dani z příjmu fyzických osob, kdy opticky snížíme procento daňové sazby, ale zároveň snížíme nezdanitelné minimum (a odečitatelné položky) tak, aby nakonec státní kasa inkasovala stejně. Toto ovšem nenazývejme snížení daní z příjmu. Taková reforma by daně zprůhlednila, což je pozitivní krok, ale krizi veřejných financí by moc neřešila.
Jak to však je se snížením daně z příjmu právnických osob, kde se daň skutečně snižuje zhruba o polovinu? Jedna z možností, jak nakrmit vlka tak, aby koza zůstala celá, je počítat s vábivým lafferovým efektem (spekulace, že při nižší sazbě budou podniky více vyrábět, lidé více a lépe pracovat, zahraniční investice lépe plynout, a díky tomu vzrostou i celkové daňové příjmy).
Tato teorie má ovšem své slabiny. Zaprvé nejde o propracovanou teorii (v praxi se tento pokus aplikoval v době Reaganovy vlády a vedl k masivnímu zadlužení země, s jehož následky USA bojuje dodnes) a její důsledky nejsou zřejmé. Zadruhé: i kdyby lafferův efekt v Česku zafungoval, státní kasa by to poznala až po několika letech (nejoptimističtější propočty hovoří o čtyřech). V prvním období by nutně došlo k razantnímu poklesu daňových příjmů, a zadlužení státu. To by se vynahradilo až v době, kdy by se realokovala produkce, vznikly nové firmy a kýžené zahraniční firmy se přesunuly do českého daňového poloráje. V tomto období by se musely vládní výdaje buď snížit, anebo by se žilo na dluh.
Pokud ovšem skutečně jde o snížení daní (což by Česku slušelo), pak se musíme ptát, jak to bude vypadat s výdajovou stránkou a hlavně qui bono, tedy kdo na reformě vydělá a kdo zaplatí.
Daň pro všechny rovná, ale pro některé rovnější.
S termínem “spravedlnost“ musí ekonom zacházet velice opatrně. Na první pohled se zdá, že rovná daň je spravedlivější než daň progresivní – každý platí víceméně stejný podíl. Zde se ovšem opomíjí skutečnost, že bohatství má klesající mezní užitek. Laicky řečeno, pokud se spravedlnost daně bude řídit tím, že každému ubere stejný poměr užitku – tedy každého bude zdanění „bolet“ stejně - pak vyjde jako spravedlivější progresivní daň. Vezmeme-li chudákovi čtvrtinu jeho příjmu, bude ho to „bolet“ mnohem více než oželení čtvrtiny příjmu boháče. Na základě této teorie je však “spravedlivější“ právě progresivní danění. Na základě propočtů navrhovatelů rovné daně bude jak chudá, tak bohatá rodina platit před i po reformě stále stejně (za předpokladu, že chudák nevyužije v současném systému žádnou odepisovatelnou položku, kdežto boháč všechny). Tato matematika ovšem funguje jen do výše ročního rodinného (dvě děti) příjmu 420 000 korun (30 625 korun hrubého měsíčně na každého rodiče). Lidé s vyššími příjmy se stávají výherci a platí méně daní než v současném systému. Ostatní platí stejně.
Daňový skororáj.
Myšlenka, že se z České republiky stane mávnutím proutku jednotné daně daňový ráj je také velmi nerealistická. Je totiž nutné si uvědomit, že z daňového hlediska existují mnohem zajímavější „ráje“, než je právě Česko. Investorům v České republice nevadí ani tak vysoká daň, která je z hlediska zemí OECD průměrná a jsou na ni zvyklí z celé západní Evropy, ale spíše institucionální překážky (nefunkčnost soudů, pomalé zápisy do obchodního rejstříku, korupce…). Tento poznatek se odráží i v nedávné stížnosti podnikatelů u Evropské komise, kde o výši daní nepadlo ani slovo. Je tedy nepravděpodobné, že by Česko mohlo konkurovat tradičním daňovým rájům pouze snížením daní. Náš problém je jinde. Politika daňových rájů je také jasnou ukázkou politiky „okrádaní sousedů“. Český daňový skororáj bude mít pochopitelně za cíl odklonit investice ze sousedních zemí, které touto „nespravedlivou soutěží“ budou trpět. Jde tedy o „daňový dumping“, který je pro Evropskou unii jen těžko přijatelný. Co si mohlo za jiných okolnosti dovolit Irsko, si nebudeme s vysokou pravděpodobností moci dovolit my. Navíc by bylo obtížné prosadit placení daně z přidané hodnoty v zemi původu (České republice), a nikoli v zemi určení, jak je to nyní zcela mezinárodně běžné. Je to ochrana států proti daňovým rájům – výrobek se sice v ráji vyrobí, ale DPH získá vláda země určení.
Řekni hop, ale raději neskákej.
Je nutné si říci, že ačkoliv daňový systém není optimální, problém České republiky není v příjmech, ale ve výdajích. V době, kdy deficity veřejných rozpočtů rostou nad všechny meze, je jakákoliv reforma daní, notabene ta, která by mohla být deficitní, příliš velkým riskem. Očekávaný schodek na rok 2002 je podle studie Goldman Sachs pro Česko 9,8 procenta HDP (pro Polsko 4,3, Maďarsko 3,1)! Přitom stejná předpověď uvádí, že nás čeká velice dobrý ekonomický rok a růst ve výši 3,6 procenta HDP (pro Polsko 1,8, Maďarsko 3,5). K tleskání jsou zapotřebí dvě ruce. Abychom mohli nějakému návrhu na reformu daní zatleskat, potřebuje mít vyřešenou svou druhou stranu mince - reformu veřejných rozpočtů. O tomto jistě méně populárním, o to však přínosnějším tématu jsme však z dílny politických stran bohužel neslyšeli ani slovo.
Navrhujeme tedy opačný postup: ať se nejprve sníží výdaje. Až se povede tento první těžký krok může se přistoupit k populárnímu snížení daní. Bylo by to tak i logičtější - státu jako celku se podařilo ušetřit, a je tedy důvod k oslavám. Opačný postup, nejprve hop a potom skok, je velice vratkým návodem, jak se dále zadlužovat. Pokud by se diskuse o snížení daní objevila po několika letech po sobě jdoucího přebytků státních financí, byla by to jiná diskuse. Nám se to však zatím nepodařilo ani jednou. A nevypadá to, že se nám to podaří – budeme se totiž muset vyrovnat s pomalu končícími privatizačními příjmy.
Předkládaná reforma daňového systému je zajímavým akademickým cvičením, volič se ovšem musí cítit zmaten. Minulé volby to bylo dvacet procent, nyní je to patnáct procent. Tato čísla jsou voliči prezentována bez propočtu a ani sami navrhovatelé - poté, co s kampaní vyšli před voliče - nevěděli, kolik je základní odečitatelné minimum a na koho se vztahuje.
Snížení a zjednodušení daní je zapotřebí, ovšem reforma by měla primárně vycházet ze snížení výdajů. Leda bychom se v příštích volbách dočkali snížení daní na deset procent. To už by možná stálo za ten hřích…