Architekt boomu Barrandova pokračuje v rodinné tradici
Norbert Auerbach (78) Narodil se v rodině vídeňského obchodníka s textilem, který se na popud svého přítele přestěhoval v roce 1924 do Prahy a začal podnikat s filmem. V roce 1939 odjel do Paříže, kde se nakonec sešla celá rodina čekající na víza do USA. Společně však nejprve uprchli do Brazílie, teprve pak se dostali do USA. V roce 1940 vstoupil Auerbach do US Army a odjel bojovat do Evropy. Po návratu do USA dokončil studium zemědělství. Původně totiž počítal s tím, že se bude starat o rodinné pomerančové plantáže v Izraeli, ale po válečné zkušenosti už se mu na Blízký východ nechtělo. Nastoupil k filmu. Nejprve jako poslíček u Columbia Pictures, ale postupně se dostal na místo šéfa francouzské pobočky tohoto studia. Později přešel k Warner Brothers, pracoval pro CBS v Londýně. Vypracoval se až na prezidenta společnosti United Artists. Aktivní hollywoodskou kariéru skončil v druhé polovině 80. let. Počátkem 90. let se přestěhoval do Prahy a začal pracovat pro Ústřední půjčovnu filmů, později přišel na Barrandov s tehdejším ředitelem Václavem Marhoulem. Dnes radí řediteli Barrandova Radomíru Dočekalovi. Hovoří česky, anglicky, německy, francouzsky, portugalsky, italsky a španělsky. EURO: Vaši známí o vás říkají, že teď děláte pro Barrandov to samé, co váš otec před válkou… AUERBACH: Ne! To vůbec ne. Můj otec se přestěhoval do Prahy v roce 1924 a založil tady dvě filmové produkční a distribuční společnosti, které se jmenovaly Elekta film a Slavia film. Barrandov tehdy neexistoval. Než odjel v roce 1936 do Ameriky, byly jeho dvě firmy nejdůležitější v českém filmovém průmyslu. A když se začal stavět Barrandov, postavil tam otec vilu, kde jsem strávil dětství. Vyrůstal jsem ve filmovém prostředí, což jsem si jako dítě neuvědomoval. K nám chodili Voskovec a Werich, Hugo Haas. Zrovna nedávno se mě někdo ptal, jestli jsem znal Adinu Mandlovou a Ljubu Hermanovou, a já jsem řekl: „No jo! Vždyť jsem jim sedával na klíně a chodil je navštěvovat do studia. Ne protože měly hezké nohy, ale protože mi dávaly čokoládu. EURO: Takže otec stál u zrodu průmyslu, který teď pomáháte v Česku oživit. A zřejmě se vám to daří, když se teď hodně mluví o tom, že se do Prahy stěhuje Hollywood. Přijížděly zahraniční produkce na Barrandov už za první republiky? AUERBACH: Ano. Můj otec i další lidé přivedli na Barrandov mezinárodní produkce s Francouzi a s Němci. EURO: O Barrandovu už zahraniční produkce vědí. Mohou se prosadit také čeští producenti? AUERBACH: O tom jste nedávno psali ve vašem časopisu (EURO 8/20001), o firmách Stillking Film a Etic. Ale ani jedna z nich není produkční firma. Jsou to firmy, které poskytují služby produkci. Pánové (majitelé firem Etic, respektive Stillking – pozn. redakce) Petr Moravec ani Matthew Stillman nikdy neinvestovali ani korunu do takového filmu, jaké tu dělají pro Američany. Když se řekne producent, je to někdo, kdo dá dohromady projekt – scénář, herce, peníze. Pan Moravec, který je velice úspěšný a dobrý produkční, není producent v pravém smyslu toho slova. Já proti němu nic nemám. Je to velice schopný člověk, který má dobré kontakty. Nejenom Stillman a Moravec, ale i další firmy dělají jen servis. V republice je bohužel strašně málo skutečných producentů. Vůbec tu vlastně neexistuje skutečný filmový průmysl. Dělá se několik filmů a každý z nich je individuální prací někoho, kdo to dá dohromady. A ještě k tomu nejde o projekty, které pak jdou na světový trh s tím, že by vydělaly peníze. Jde spíš o uměleckou práci, což je krásné, ale někdo to nakonec musí zaplatit. Takže dneska takzvaní čeští producenti místo aby hledali finanční podporu, hledají sponzory. EURO: Čeští filmaři si dávají záležet na image nezávislosti, tváří se, že pokračují v české tradici, která je jiná než hollywoodská. Zrovna dnes (26. 3.) v rozhlase mluvil bývalý ředitel Barrandova Václav Marhoul o oscarovém filmu Gladiátor a řekl, že je to „hollywoodsky blbé . Je možné s takovým přístupem úspět jako producent na světovém trhu? AUERBACH: Má svůj názor. Já jsem vyrostl ve světě komerční aktivity nejenom filmové, ale i mediální. Ale spor komerční film versus umělecký je starý jako Metuzalém. Ti takzvaní umělci – režiséři, herci – ovšem zapomínají, že komerční úspěch znamená hodně diváků. I oni by se měli snažit, aby jejich film zajímal co nejvíc lidí. Že z toho potom tečou peníze, přece nemůže škodit. Na druhé straně stojí americká komerční aktivita a dělá se, co chce publikum. Příkladem je televize Nova. Má to nějakou uměleckou úroveň? Vůbec ne. Vyhovuje se nejnižšímu vkusu průměrného člověka, který nechce moc přemýšlet.Pak máte krásné a inteligentní filmy, které jsou zároveň úspěšné. Například Woody Allen, když ještě natáčel za tři a půl milionu dolarů, měl úspěch v celém světě. Proč mají neamerické produkce tak málo úspěchu, to je těžká otázka. EURO: Zkuste to. Proč mají ty – jak říká pan Marhoul – „blbé filmy takový úspěch? AUERBACH: Američané jsou v podstatě velice naivní lidé. Relativně přímí. Také americké filmy mají rovnou linii, kde ti dobří jsou dobří a špatní jsou špatní. Asi tak za deset minut už víte, kdo koho zavraždil a tak dál. Diváci si nechtějí dělat starosti. Mimoto v Americe je velký zvyk, že děti a mladí lidé chodí do kina, a když se jim film líbí, tak ho vidí třeba pětkrát. To není v Anglii, ve Francii ani v Itálii. EURO: Pojďme se ještě vrátit k Česku. Řekl jste, že je tu strašně málo skutečných producentů. Kdo to je? AUERBACH: Je jich málo. Třeba Rudolf Biermann, Jaroslav Bouček nebo Zdeněk Svěrák, který dává dohromady své věci. Některé filmy, které dělá třeba Biermann, se málokdy samy zaplatí. Samozřejmě to má ještě jednu příčinu. Tyto filmy jsou pro malý český trh příliš drahé. Situace se maličko zlepšuje, protože ceny vstupenek jdou nahoru. Ale viděli jste někdy rozpočet nějakého českého filmu? Tam se běžně platí patnáct tisíc týdně za elektrikáře. EURO: Je to jediný problém? AUERBACH: Několikrát jsem radil českým producentům, jak zkomercionalizovat jejich film, ale většinou se jim víc líbilo jet na festival, kde dostali nějakou cenu. U nás je ještě pořád zažitá představa, že dvacet cen z různých festivalů je obrovský úspěch. Ale to není pravda, protože zorganizovat dnes filmový festival je asi ta vůbec nejlehčí zábava pro město či obec. Takže v současné době je spousta festivalů, ale ten významný je jen jeden. V Cannes. A pak? EURO: Jiří Bartoška by asi dodal ještě jeden… AUERBACH: Karlovy Vary měly význam za komunismu, když se tam setkával Západ s Východem. To už neplatí a podle mého názoru řídí tento filmový festival pořád stejná banda. Ale mají jednu výhodu. A to jsem také říkal Bartoškovi i Biermannovi. Do Karlových Varů přijíždí nesmírně mnoho mladých lidí. To jsou přece diváci, o něž jde, ale o které se nikdo nestará. O ně by mělo být pečováno, a ne tam zvát nějaké přestárlé hvězdy, které jsou ještě starší než já. (smích) EURO: Takže čeští filmaři nevědí, co potřebují? AUERBACH: Filmový průmysl je jen zrcadlem problémů, které má celá ekonomika. Například Český lev. Toho udělu–je takzvaná Filmová a televizní akademie. Co to je? Pan Petr Vachler si říká: Já jsem Hollywood, já jsem Oscar. Ale není to vůbec nic. Celá slavná akademie slouží jen panu Vachlerovi, aby jednou za rok udělal Českého lva, z čehož akademie nemá ani haléř. Přečtěte si v ústavě akademie, co všechno má tato instituce dělat. A nedělá nic. Což je škoda, protože Český lev je hezčí než Oscar. EURO: Proč česká akademie nepracuje lépe? AUERBACH: Aby mohla pořádně pracovat, potřebuje příjmy. Členství stojí pár stovek, ale jak já vím, tak je členové moc neplatí. Podle mého názoru by česká akademie měla dělat to samé co Oscar. Všechny příjmy z vysílání slavnostního večera udělování filmových cen by měly jít do kasy nadace, aby mohla mít jiné aktivity než jen Českého lva. Od začátku má akademie stejné prezidium. Jsou nějaké volby? Přitom významní lidé, kteří by akademii mohli pomoci, nejsou jejími členy. Například generální ředitel Barrandova. Jsou tam asi nějaké personální animozity. EURO. Takže je to zase taková typická česká akce? AUERBACH: No jo! (smích) Možná si někdo řekne, jaký má ředitel Barrandova umělecký přínos pro akademii. Ale je to významný člověk v českém filmu a měl by být členem alespoň po dobu, po níž bude ředitelem Barrandova. EURO: Jste členem české akademie? AUERBACH: Ano. Přišel jsem na Barrandov s Marhoulem a on to zařídil. Ale jak by to bylo dneska, to nevím, protože my si s panem Vachlerem moc nerozumíme. A když o tom něco napíšete, tak si budeme rozumět ještě míň, ale to nevadí. Několikrát jsem mu své výtky řekl do očí. Celá akademie je v rukou Petra Vachlera. Možná to nikdo jiný dělat nechce. EURO: Kdy jste se vrátil zpátky do Prahy? AUERBACH: Už za komunistů jsem v Praze navštěvoval jediného přítele, který mi zůstal z mládí. V létě 1989 můj kamarád onemocněl rakovinou a já jsem přijel se o něj postarat. Dával jsem sestrám a doktorům obálky, aby o něj dobře pečovali. V listopadu přišla revoluce a já jsem se začal otravovat, tak jsem si našel práci u částečně privatizované Ústřední půjčovny filmů jako poradce. Seděl jsem na Národní třídě 28 v někdejších kancelářích otcova Elekta filmu. Později jsem se stal předsedou představenstva Lucerna filmu, jak to bylo přejmenováno po privatizaci, a seděl jsem v nezměněné kanceláři svého táty. EURO: Kterou komunisté nestačili zničit? AUERBACH: Naopak. Úžasně to zachovali. Nic se nezměnilo, jenom koberec. V zásuvkách psacího stolu jsem tam našel privátní dopisy mého otce. Byly hrozně hluboké a nikdo se tam nepodíval. Nějaký čas jsem byl u Lucerna filmu a připravil jsem transakci, při níž převzal Lucernu Bonton. Jenže pak jsme se nějak nedohodli s pány Kratochvílem a Kocábem a já jsem se dostal na Barrandov jako poradce Václava Marhoula. Tam pořád ještě jsem, zatímco Marhoul už ne. EURO: A jak jste se dostal do Ústřední půjčovny filmů. Zaklepal jste jen tak na dveře? AUERBACH: No, šel jsem se tam podívat a potkal Jana Jíru, který to tehdy řídil, a já ho znal, protože měl velké ambice a distribuoval americké filmy. Tak jsem pomáhal s distribucí.Pak už mě to ale nebavilo. Viděl jsem velké možnosti na Barrandově a Marhoul mi velice svými vizemi imponoval. Že to pak trošku zkazil, je věc jiná. Ale udělat něco s Barrandovem bylo mnohem zajímavější než distribuce filmu v roce 1990. Už tehdy jsem viděl potenciál pro cizí produkce, protože technická úroveň českých filmařů je neuvěřitelně vysoká. A na relativně malou zemi je tady tolik talentů. To jsem samozřejmě znal z časů mého otce a v roce 1968 tady společnost United Artists dělala film Most u Remagenu. Pak jsem tady byl vyjednávat ještě jednou v osmdesátých letech, když mi dali film Yentl s Barbrou Streissandovou. EURO: Teď to ale vypadá, že spíš než Barrandov těží ze současného rozmachu filmování v Česku společnosti jako Stillking či Etic… AUERBACH: Částečně to je pravda. Myslím, že Barrandov promeškal jistou možnost být aktivnější v produkci. Co dělají Stillman a Moravec, to samozřejmě může dělat i Barrandov. Ale Marhoul měl úplně jiné vize. Toho produkce nezajímala, on chtěl zábavní park a rádio, noviny a všechno možné. Mezitím se do produkčního segmentu dostali různí lidé, kteří na Barrandově pracovali a dobře znali prostředí. Ale to se také změnilo. Na začátku byly tyto firmy mnohem činnější v amerických produkcích a dostávaly velké odměny v procentech z českého rozpočtu. Dneska si Američané dělají z 99 procent všechno sami. EURO: V tom nemohl sehrát Barrandov žádnou aktivní roli? AUERBACH: Barrandov má obrovský problém. Od roku 1994 je na prodej. Akcionáři, kteří Barrandov kontrolují, nemají ponětí, co tento obchod obnáší. A je zázrak, že Radek Dočekal (současný ředitel Barrandova – pozn. redakce) řídí podnik tak, že ještě drží pohromadě. V takové společnosti je nejhorší nejistota, kdo tady bude zítra, kdo pozítří. Nejen vůči zaměstnancům, ale také lidem, kteří sem přijdou pracovat. My jsme často mluvili s producenty, kteří by mohli využít infrastrukturu Barrandova, ale ti si nakonec řekli: „ Dneska je tady Dočekal, ale kdo ví, jak dlouho vydrží. Radši půjdeme za někým, kdo tu bude určitě. Třeba Stillman nebo Moravec. To je lepší, než se stoprocentně spoléhat na Barrandov. Nechápu, jak se něco takového může dít. EURO: To se majitel Barrandova chová tak hrozně? AUERBACH: Seděl jsem v představenstvu Barrandova, kde jsem se díval na ty pány a říkal jsem jim: Kde berete takové myšlenky? Vůbec nemají ponětí, co je obchod, a chtějí ho řídit. V moderním světě představenstvo nikdy společnost neřídí, ale jen kontroluje management.Barrandov teď hlavně potřebuje investice, protože chátrá. Něco málo se sice investuje, ale to nestačí. Musí se zvětšit a modernizovat, dát peníze do infrastruktury. Je to asi dva roky, co pan Železný (generální ředitel televize Nova – pozn. redakce) vykřikoval, že si tu starou boudu na Barrandově kupovat nehodlá, že si radši postaví něco nového a moderního. A teď chce Barrandov kupovat. Ale ono to není stejné, řídit televizi a studio. Nedovedu si představit pana Železného, jak bude jednat s americkými producenty. Je sice neuvěřitelně chytrý, ale s jeho osobností to asi nepůjde. EURO: Proč? AUERBACH: Protože producenti mají často stejně tak velké ego jako pan Železný a to prostě nejde dohromady. Ale možná by se mu to povedlo a byl by z toho veliký úspěch. Hlavně kdyby mě i nadále používal jako poradce. (smích) EURO: Vidíte mezi zájemci o Barrandov někoho, kdo splňuje vaše kritéria? AUERBACH: Barrandov nepotřebuje jen investici, ale také strategického partnera, který ví, co znamená vést studio. EURO: Ale takový tam teď není… AUERBACH: Jsou takoví. Samozřejmě vím, kdo to je, ale nemůžu vám to říct. Nevím však, co má Moravia Steel (majoritní vlastník Barrandova – pozn. redakce) v hlavě a co chce s Barrandovem dělat. Aby ho někdo mohl koupit, musí to také někdo prodat. A když chcete něco prodat, tak si řeknete cenu. Pak se začne jednat. Ale v tom, co dělá Moravia Steel, není žádná logika. Možná jde pro ně o tak nevýznamný obchod, že se o to nikdo nechce starat.
