Chodba vedoucí mezi kancelářemi v prvním mezipatře na pražské adrese Perlová 1 je plná filmových plakátů. Na zdech se mísí upoutávky na staré filmy s těmi novými - Malcolm McDowell, zírající nad nápisem Clockwork Orange, Magnólie od režiséra Thomase Paula Andersona nebo jiný film Stanleyho Kubricka Osvícení se šíleným Jackem Nicholsonem. „Vybíral jsem je sám. Jsou to filmy, které mám rád, a některé z těch plakátů jsou skutečné perličky,“ říká jeden z nejznámějších českých režisérů David Ondříček, jehož společnosti Lucky Man Films to všechno patří. Název firmy je, jak jinak, rovněž připomínkou filmu: O Lucky Man od Lindsaye Andersona s Malcolmem McDowellem v hlavní roli považuje Ondříček za jeden z nejlepších. Sám v srpnu dokončoval práce na svém třetím celovečerním díle. Po Šeptej (1996) a Samotářích (2000) přijde na podzim do kin Jedna ruka netleská.
Které jsou ty skutečné perličky?
Třeba netradiční plakát k filmu Scarface od Briana de Palmy nebo japonský plakát k Formanovým Vlasům. Pak tu mám jeden, který filmový není, ale klidně by mohl být - támhleti mniši, které jsem koupil v přepočtu asi za sedm korun u barmských hranic. Mám tu i vlastní plakáty nebo koláž, kterou udělaly holky z fotek z natáčení Samotářů.
Je těžké sehnat pro celovečerní film v Česku peníze?
Hlavně je to nestandardní proces. Náš filmový průmysl přežívá jenom z nadšení lidí a financování je složité. Situace se trochu komplikuje i tím, že se v tuzemsku začaly natáčet americké filmy. Samozřejmě to přináší dost kladů, ale jeden ze záporů je, že se zdražili lidé. Teď už jsou zvyklí pracovat za takové peníze, které jim za práci na českých filmech nejsme schopni poskytnout. Kdo chce být producentem, musí si vytvořit vlastní cestu, jak prostředky zajistit. Klíč neexistuje. Základní postup je snažit se o grant, jednat s televizí, pokusit se dohodnout s distribuční společností a eventuálně jít na Barrandov. To všechno jsme u filmu Jedna ruka netleská udělali a všude nám to vyšlo. Pak už jsme pracovali na bázi product placementu, ale ten se v českém prostředí na rozpočtu podílí minimálně.
Co vás vedlo k založení vlastní produkční společnosti?
Vlastně nouze, protože jsem chtěl točit film Samotáři. Tehdy jsem spoléhal na exkluzivní smlouvu s jednou reklamní produkcí, pro niž jsem točil reklamy, a její součástí bylo, že mi vyprodukují příští celovečerní film. Když jsem ale chtěl začít s natáčením, nějak se k tomu neměli. Nakonec jsem psychicky nevydržel a založil Lucky Man Films.
Kromě celovečerních filmů vytváříte i klipy a reklamy. O všechno se staráte sám?
Společnost je moje, ale za produkci reklam odpovídá Marek Viktora. Má v Lucky Man Films na starosti dvě zásadní věci: zaprvé se mi snaží dělat jakéhosi agenta a zadruhé zajišťuje, aby firma měla co nejvíc práce v reklamní branži. Agentem je také pro Alici Nellis, protože ta s námi nedávno podepsala exkluzivní smlouvu. Dále spolupracuje při prodeji celovečerních filmů do zahraničí. On producentsky odpovídá za reklamu, já za celovečerní filmy. V reklamě se ale často potkáváme, protože já režíruji a on producentsky zajišťuje. Máme spolu smlouvu, jakou podepisují třeba fotbalisti: je časově omezená a po určité době ji buď obnovujeme, nebo rušíme. Zatím jsme pořád obnovovali.
Která z vašich dvou produkcí – reklam a filmů - převládá?
Naší hlavní náplní je produkce celovečerních filmů. Hudebních klipů jsme produkovali minimálně, zato reklam poměrně dost. Určitou strategií Lucky Man Films je dělat méně, ale důkladně. Vytváříme asi jeden celovečerní film za dva roky, maximálně můžeme dělat jeden ročně. Zatím se nechystáme produkovat film jinému režisérovi než mně, ale nevylučujeme to. Co se týká reklam, je to podobné. Disponujeme dvěma reklamními týmy, takže zvládneme vytvářet pouze dvě reklamy najednou. Další službou, kterou nabízíme, je servis pro zahraniční produkce, jež se rozhodnou natáčet v Česku.
Samotáři byli velmi úspěšní. Zaplatili se?
Skoro. Rozhodně se nedá říct, že by něco vydělali na další film, to v žádném případě. Financování celovečerních filmů je problematické, protože značná část hodnoty, kterou člověk dostane, není v hotovosti, ale ve službách. Například někdo půjčí kameru…
Prostředky na natáčení filmů tedy pocházejí ze zisku reklamní produkce?
Jsme koproducentem filmu Jedna ruka netleská, takže peníze, které jsme do něj vložili, jsou z reklamní činnosti. V roce 1990 všichni říkali, že budou vyrábět reklamy proto, aby mohli dělat celovečerní filmy. No a my jsme teď jednou z mála společností, která to opravdu dělá. Reklamy ale produkujeme rovněž proto, že nás to baví.
Kolik jste museli shromáždit na váš poslední film?
Jedna ruka netleská stála 30 milionů a my do filmu vkládáme více než třetinu. Spolupracují na tom s námi tři silní koproducenti: Česká televize, Cinemart a Barrandov, kteří přispívají finančně i službami.
Samotáři se líbili, což by mělo znamenat, že jste to měl jednodušší…
Určitě, i když úplně jednoduché to nebylo. Lidé, s nimiž jsem jednal, sice věděli o Samotářích, zajímal je nový film a ptali se na něj. V Česku však panuje všeobecná nechuť investovat do filmu a mnoho společností si neuvědomuje, co všechno jim film může poskytnout. Je-li úspěšný a získá si diváky, firmu může charakterizovat a pomoci ji zařadit, firma se ztotožní s něčím, co lidé mají rádi. U nás na to zatím společnosti neslyší, ale už se to obrací.
Setkal jste se i se zájmem?
U některých firem jsem zaregistroval až hysterii, jak chtěly být spojeny s naším filmem. Přesněji u jedněch hysterii, u druhých letargii. V tomto případě ale platí: kdo chvíli stál, už stojí opodál. Po Samotářích se mě spousta lidí z různých firem ptala: „Proč jsme do toho nešli?“ A já odpovídal: „Vždyť jsem vám nabídku posílal.“ „Ale my jsme nevěděli, že to bude takový hit.“ Mám pocit, že firmám stále ještě chybí odvaha s něčím se spojit. Rok dopředu naplánují, že budou u pumpy rozdávat gumové přívěsky s logem firmy, a to je jejich strategie. Nemohou ji opustit kvůli něčemu, co rychle vyskočí na scénu. Jsem přesvědčen, že budou později litovat. Výjimky se však najdou: třeba spojení OMV s Pupendem.
Z webových stránek filmu Jedna ruka netleská je patrné, že vás zajímají i prodejní předměty a další aktivity spojené s filmem, jako jsou třeba trička nebo videokazety.
Nás to baví a snažíme se to dělat s humorem. Prodáváme trička „Nečum na mě, nebo ti useknu ruku“ a podobné blbosti. Teď si třeba holky vymyslely, že chtějí dělat pexeso z fotek z natáčení Jedné ruky. Tak jim nebráním. Žije to u nás přirozeným volným životem, ne že by se sešla skupinka expertů a vymýšleli, jaké vyrobit reklamní předměty k filmu. Vždycky někdo přijde s nápadem a já řeknu: Tak to udělejte. Většinou se ani nevyplatí, ale je to milá věc, navíc trička můžeme dávat lidem ze štábu na památku, že s námi pracovali.
Jak se díváte na médium DVD?
DVD jako médium mě strašně baví a chci, aby už VHS zmizely ze světa. Na dévédéčku k Samotářům jsme si dali hodně záležet a později jsme za ně dostali několik cen. Natočili jsme zvuk speciálně pro DVD, vytvořili jsme širokoúhlou verzi 1:1,85 a máme tam spoustu bonusů. Doufám, že u Jedné ruky bude DVD ještě lepší. Připravil jsem už asi pět scén, které jsem nepoužil ve filmu a které zařadíme jen na DVD, což jsme u Samotářů udělat nemohli. Samotáři jsou přibližně na padesáti procentech toho, co bychom chtěli dostat na DVD filmu Jedna ruka netleská.
Jsou pro vás kazety a DVD důležitým zdrojem příjmů?
Samotářů na DVD se prodalo asi pět tisíc, což je dost. Nevýhodou bylo, že jsme práva na Samotáře hloupě předprodali za půjčení kamery, protože jsme neměli peníze. V případě Jedné ruky jsme práva ošetřili lépe, takže bychom mohli mít první film, se kterým vyděláme i na kazetách a DVD.
Jaký je váš vztah k penězům?
Někteří kamarádi mi ze srandy přezdívají Kublajchán a tvrdí, že se se mnou nedá udělat dobrý obchod. Prý je vždycky na všem oberu. Ale to třeba mluví o tom, že jsem jim draho prodal nějakou desku, když mi bylo dvanáct…
Lidé si vždycky pamatují, jak někdo obral je, a ne jak oni obrali někoho…
Přesně tak. A to se se mnou táhne. Souvisí to ale také s faktem, že z legrace hrajeme třeba karty nebo tenis o peníze a moje touha po vítězství je mimořádně velká. To si lidé někdy ztotožňují s touhou po penězích.
Peníze nijak dramaticky neprožívám. Je trošku nefér to říkat, protože od mých šesti sedmi let jsme byli jako rodina dobře finančně zabezpečeni. Rodiče mě nerozmazlovali, ale na druhou stranu jsem ani nestrádal. Na FAMU jsem od otce dostával dvacku denně, a to mi tehdy stačilo. Nikdy jsem s penězi neměl problémy. Postupem času ve mně ale vztah k penězům přerostl v určité antisnobství. Nesnáším okázalé věci a případy, když se peníze ukazují.
Nekupujete si drahé věci?
Nemám rád předražená obří auta a drahé oblečení. Rád chodím pokud možno stále v tom samém. Nedávno jsem se až zděsil při zjištění, že jsem si vzal na focení tričko, které jsem nosil při natáčení Šeptej v roce 1996. Věci neměním a mám je dlouho, neutrácím za kraviny. Peníze vnímám jako prostředek k natočení filmu, takže se snažím našetřit a investovat. Utrácím ale za jídlo a za víno, protože vína sbírám a rád dobře jím. To jsou takové moje dvě Achillovy paty, co se týče peněz.
Postava Roberta s kamerou ze Samotářů mi připadala nejnesympatičtější, takže jsem uvažoval, jestli to nesouvisí s tím, že je bohatý…
Byl bych nerad, kdyby postava Roberta takto působila, protože pro mě taková není. Velmi často se ve filmu někdo bohatý ukazuje zároveň jako špatný. Je to ale vnímání, které vyvrcholilo Únorem, a byl bych nerad, kdyby se v budoucnu vrátilo. Nebezpečné na něm je, že je líbivé a jednoduché: když má někdo prachy, je automaticky tunelář a podvodník. V Česku by se měl spíše uchytit „americký sen“. Kdo poctivě pracuje a jde si za svým cílem, může ho dosáhnout. Výchova u nás ale taková není, navíc lidé pociťují k takovému pohledu a priori odpor. V poslední době jsem přesto zaznamenal, že se některá média snaží tyto myšlenky prosazovat. To je důležité.
Podle čeho si vybíráte náměty?
První film má být podle mě vždycky nejvíc osobní a ten můj, Šeptej, vyšel ze života, jaký jsme žili - přirozeně vyplynul. Na druhý film mi přinesl Petr Zelenka námět, kterého jsem se v první chvíli zalekl a nechtěl jsem ho dělat. Přemýšlel jsem však a promluvil si s Honzou Muchowem. Ten mi řekl, ať do Samotářů jdu. Vztahy holky-kluci mě nikdy tolik nezajímaly, protože jsem s tím neměl vážné problémy. Prostě jsem se do námětu nedokázal vcítit. Šel jsem za Petrem a dlouho jsme na něm pracovali. Nakonec jsem doplnil postavu Jakuba s marihuanou, protože právě tento svět mi byl bližší. A pak se mi líbil motiv chlapa, který se převléká a sleduje ženskou, protože voyeurismus mi byl taky blízký. Scénář nejnovějšího filmu jsme s Jirkou Macháčkem nechali, aby z nás vyvřel. Je fiktivní, stylizovaný a vychází z toho, co máme rádi.
Počítáte při psaní se vkusem diváků?
Když přemýšlím o příběhu a hledám námět, absolutně si zakazuji myšlenku typu „Jaké téma by mohlo uspět na festivalu v Locarnu“, „Jaký film by mohl být nominován na Oskara“ a „Co se bude líbit lidem v kině“. To je zapovězeno.
A později, během natáčení?
Jakmile někdo prohlásí „Tak co třeba tohle, to by se mohlo líbit lidem“, považuji takovou myšlenku za rakovinotvornou. Rozlišuji ale dvě roviny: podbízivost a srozumitelnost. Hotový film by měl být divákům srozumitelný. Musí být jasné, co jste chtěl říct. Když chcete diváky zmást a zmatete je, je to dobře. Když jim chcete ale něco vysvětlit a zmatete je, tak to je špatně. V Jedné ruce je spousta metafyzických věcí a takových, které se pochopit nedají, ale lidem musí být jasné, že je chápat nemají.
Jak jste při psaní scénáře postupovali?
Úplně prapodivně. Spíš jsem se sám sebe ptal, s kým bych chtěl dělat příští film, než o čem by měl být. Jedním z těch lidí byl Jirka Macháček. Tak jsem ho naložil do auta a odjeli jsme na tři neděle k nám na chatu. Když jsme vyjížděli, Jirka povídá: „Chlapa propouštějí z vězení, vyjde ven a jde do restaurace.“ A já na to: „No, to je dobrý.“ A začali jsme psát. Takovým způsobem jsme postupovali, i když restauraci jsme hned škrtli. Nemám moc rád, když se předem přesně napíše, o čem film bude, co zobrazí a jak bude děj probíhat. A pak si dva lidé sednou a napíšou to. Jako scenáristu mě zajímá, když to vyvře. Nejdřív vznikla dvěstěstránková verze, která se nakonec zcvrkla na sto stránek. Všechno jsme prokombinovali, takže to do sebe zapadá.
V souvislosti s filmem se na vašem webu objevila věta, že by měl být srozumitelný jak českým, tak zahraničním divákům. Připadá mi to jako klišé, co si pod tím představit?
Myslím si, že ta věta znamená: film úplně nevychází z českých reálií a mentality. Používá trochu kosmopolitnější postupy, alespoň my si to myslíme.
Odehrává se v Praze?
No, někde se odehrává, reálie tam ale moc nenajdete. Může to být v jakémkoliv evropském městě.
Přemýšlíte už o dalším filmu?
Určitě. Snažím se postupovat tak, že mám víc témat jakoby v šuplíku, která tam uzrávají. K těm se postupně vracím, a když se k některému začnu vracet víc, znamená to, že to pravděpodobně bude další film. Už jsem se chtěl věnovat přípravě dalšího filmu, ale nemám čas. Spoustu práce stále ještě zabere film Jedna ruka netleská.
Kdy tedy začnete?
Pauza jeden a půl roku až dva roky je ideální. Nejsem Woody Allen a nedokážu udělat každý rok jeden film, napsat si ho, hrát v něm a režírovat. Byl bych ale rád, když už najdeme téma, jako že už jich mám pár připravených, kdybychom další film příští rok natočili.
Zahrajete si někdy ve svém filmu velkou roli?
Doufám, že ne. Možná až budu opravdu slavný, takže nebudu mít co ztratit, pak se do vlastního filmu obsadím. A rázem budu zase na dně.
