ČSSD, ODS, KDU-ČSL i KSČM chtějí ve volbách do krajských zastupitelstev a Senátu uspět
Šedesát politických stran, hnutí a koalic a dvě stovky jmen, toť sumář kandidátek pro říjnové volby do třinácti krajských zastupitelstev a třetiny Senátu. Pokud by ČSSD v krajských volbách výrazně a v senátních alespoň trochu uspěla, k tlaku ve sněmovně by mohla přidat i účinný tlak z regionů a sevřít tím Topolánkovu vládu do jakéhosi louskáčku. Tentýž zámysl tehdy opoziční ODS přiznal na luhačovickém kongresu ODS (2003) její místopředseda Petr Nečas. Jinak je však taktika tlaku na vládu „shora i zdola“ vynálezem Kominterny, v Mussolliniho kriminále uhlazeným Antoniem Gramscim.
Prakticky by ČSSD musela uspět ve třech až čtyřech krajích, prosadit v nich své hejtmany a neoslabit v Senátu, aby „louskáček“ k páce poslanecké získal i páku druhou a stal se funkčním. Proto do volební kampaně tolik investuje. Proto ji spíše než o regionálních tématech přednostně povede o Julínkově zdravotnické reformě, o inflaci, o situaci důchodců a o jiných problémech celostátních, z nichž lze uplést bič na Topolánkovu vládu. Ze sociologických průzkumů je přitom známé, že hejtmani - a těch je dvanáct (plus pražský primátor Pavel Bém) z ODS a jeden z KDU-ČSL - požívají ve svých krajích důvěru a že většina občanů je spokojena s prací krajských zastupitelstev, v nichž má od prvních krajských voleb v roce 2000 nejsilnější pozici ODS. To je pro ČSSD „vozová hradba“!
Kdyby se však ČSSD povedlo přeměnit krajské volby na atraktivní hlasování o důvěře Topolánkově vládě, přesvědčila by možná k účasti na těchto volbách i onu nemalou část svých příznivců, jež krajské a senátní volby opakovaně ignoruje. Pak nejenže by mohla ČSSD obhájit sedm senátorských mandátů, které má nyní ve hře, ale konečně získat nějaký ten hejtmanský post, zformovat „vládní koalice“ v několika krajích a dle svých představ využít jejich kompetencí včetně práva zákonodárné iniciativy. Topolánkovu vládu by si pak mohla účinněji „podávat“. Především by však přerušila tradici packala, jenž v krajských volbách prohrává. Kromě dlouhodobě vysokých preferencí ČSSD by měl Jiří Paroubek po ruce další argument pro to, že ČSSD je favoritem „velkých“ voleb do sněmovny na jaře 2010, že má smysl dát jí hlas a že je naopak neprozíravé ve sněmovně či jinde ji zrazovat.
Podobně jako pro sociální demokracii jsou podzimní volby veledůležité pro KDU-ČSL. Lidovci by chtěli být součástí „vládních koalic“ alespoň v osmi krajích a obhájit hejtmanský post pro Stanislava Juránka na jižní Moravě. A pokud možno jej opět získat pro svého prvního místopředsedu Romana Línka v pardubickém kraji. Pokud však brzké krajské volby neskončí s takovým drtivým náskokem ODS, jako ty v listopadu 2004, KDU-ČSL bude muset získat alespoň o sto mandátů víc než naposled, aby neoslabila. To se jí nemusí podařit, přestože v šesti českých krajích kandiduje raději v koalici a na Ústecku její tři členové dokonce za sdružení Severočeši.cz, i spolu s komunisty. Co lidovce vede Jiří Čunek, působí totiž až na vzácné výjimky matně a jejich volební preference se snášejí k pěti procentům. Pokud by v krajských volbách výrazně ztratili a zároveň neobhájili alespoň tři senátorské mandáty, předseda Čunek by asi nevystačil s vysvětlením, že podzimní volby si z 90 procent organizují kraje, on do nich nemá možnost významně zasáhnout, a proto za jejich výsledek ani nemůže nést významnou spoluodpovědnost. Už letos na jaře na pardubickém sjezdu KDU-ČSL část delegátů diskrétně připouštěla, že na volebním sjezdu v květnu 2009 bude Čunka nutné vyměnit. Asi by nezměnili názor, kdyby teď KDU-ČSL volby „projela“.
Nepříliš důležité jsou podzimní volby pro KSČM a ODS. Strana Vojtěcha Filipa by sice konečně ráda měla v Senátu samostatný klub a alespoň někde by chtěla proniknout do „krajských vlád“. Předseda Filip však byl nedávno sjezdem potvrzen na další čtyři roky ve funkci a situaci jistě zvládne i v případě, kdyby KSČM volební plány nevyšly.
Poměrně klidný, byť vzhledem k nimbu „neporazitelného Mirka“ nikoli úplně, může být i předseda ODS. Ta asi přijde o několik z dvanácti hejtmanských křesel, nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by jich ztratila polovinu, aby Pavel Bém musel povstat proti Topolánkovi, beztoho k tomu nemá v ODS dost spojenců. Menší neúspěch v krajských volbách s ODS nezatřese a Mirka Topolánka neohrozí. Leč pozor: kromě krajů se volí do třetiny Senátu a ODS potřebuje ze 27 volebních obvodů „vytlouci“ alespoň osm mandátů. Ne-li, ztratí v „horní komoře“ absolutní většinu. S opečováváním vládních návrhů zákonů by pak museli Topolánkovi pomáhat lidovci, zelení či nezávislí senátoři, pakliže by na to po říjnových volbách stačili a byli by k tomu v ochotní.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
