Zajistit fiskální disciplínu by mohl režim s totalitními prvky
Letos uplyne 36 let od chvíle, kdy Řekové mohli oslavovat pád vlády vojenské junty. Zároveň s tím však skončila éra jisté fiskální disciplíny. Následky můžeme pozorovat nyní. Zadlužení země dosáhlo loni 114 procent hrubého domácího produktu, deficit rozpočtu se blíží čtrnácti procentům HDP a úrokové platby na obsluhu dluhu představují devět procent rozpočtových příjmů. Stejně špatně na tom nebyla ani Argentina, která musela v roce 2001 vyhlásit státní bankrot.
Srovnávat nynější Řecko s tehdejší Argentinou se může zdát přitažené za vlasy, nemusí však být zcela od věci. Mezinárodní měnový fond (MMF) vydal v roce 2003 interní zprávu se suchým názvem MMF a Argentina, 1991–2001. Popisuje v ní, jak pracovníci fondu chybovali, když od poloviny devadesátých let do roku 2002 opakovaně rozhodli o záchraně země prostřednictvím půjčky. Pokud šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet a německá kancléřka Angela Merkelová tento dokument dosud nečetli, měli by to neprodleně udělat. Hrozí totiž opakování stejných minel, neboť se Řecko nachází v podobné situaci. Stejně jako tehdy Argentina měla své peso pevně navázané na dolar, jsou i Řekové sevřeni v měnovém režimu (eurozóně), který se těžko opouští. Konkurenceschopnost obou zemí v posledním desetiletí před krachem klesla o dvacet procent, což je vytlačilo z exportních trhů a vedlo k posílení závislosti na dovozu. Následná ztráta důvěry investorů, rostoucí náklady na financování dluhu, odliv soukromého kapitálu a hospodářská recese jsou nevyhnutelným pokračováním příběhu. V případě Řecka zatím nepomáhá ani vládní úsporný plán, který se netěší přílišné důvěře trhů. Neustálé nalévání nových peněz ve formě půjček by se za této situace dalo přirovnat k pouhému kopnutí do plechovky, které ji posune o kousek blíž popelnici.
Jaká jsou tedy řešení? V zásadě existují tři. Prvním z nich je fiskální střídmost v objemu zhruba deseti procent HDP s dalšími následnými opatřeními. Zatím to vypadá, že touto cestou se EU a MMF vydaly, když Řecku pod podmínkou zavedení těchto úspor přislíbily půjčku 110 miliard eur. Problémem je, že rozpočtové škrty se promítnou ve snížení poptávky, a tedy i v daňových příjmech a hospodářském růstu. To může ještě více zvýšit deficit a zadlužení – nehledě na hrozící sociální nepokoje. Aktuální pomoc by proto byla pouze první kapkou.
Další variantou je vyhlášení neschopnosti splácet dluhy, přičemž země by zůstala v eurozóně. V takovém případě by vláda musela nejprve zajistit, aby se tamní banky nestaly terčem útoku vyplašených střadatelů. V každém případě by Řecko utrpělo finanční a hospodářský kolaps, který by mohl vyústit ve snížení nominální hodnoty státních obligací. Ani to by však nevyřešilo řecké problémy. „Restrukturalizaci“ dluhu by musely rovněž doprovázet škrty na výdajové straně rozpočtu. Jinak by hrozilo opakování problémů.
Třetí možností je vyhlásit státní bankrot a opustit eurozónu. Výhodou by bylo znovuzavedení vlastní měny, jejímž prostřednictvím by země mohla znovu získat ztracenou konkurenceschopnost, a tím urychlit ozdravení. Nadměrné fiskální výdaje by podemlela inflace, což by umožnilo dostat rozpočet v krátké době do přebytku. Kromě věřitelů, kteří by přišli o velkou část svých peněz, by se ulevilo prakticky všem – zejména eurozóně a MMF. Černá díra na peníze by se zacelila.
Je zde i varianta číslo čtyři s absolutně nejistým výsledkem – že dosud celkem poklidný balkánský stát upadne do všeobecného chaosu. Už nyní se své šance chápou levicové odbory a komunisté. Stát by mohl této situace využít a zavést v zájmu udržení pořádku některé totalitní praktiky. Řekové by se vrátili o 40 let, kdy zemi ovládali černí plukovníci. Zajistit disciplínu, ať už fiskální či civilní, by však bylo jednodušší. Následující týdny a měsíce ukážou, jakou cestou se Řekové vydají.
