-
Nyní kotelna spaluje biomasu a měla by se do ní vrátit i kultura
-
Při návrhu se Horatschke maximálně držel původního vzhledu budovy
Kotelna v Andělské Hoře u Liberce toho už zažila dost. Sloužila jako výtopna, textilka, vlnařské závody, továrna na mikrovlákna nebo skladiště. Mnoho let už jen chátrala a zakusoval se do ní zub času. Pak ji koupil architekt Filip Horatschke ze studia ARTIKL a rozhodl se jí dát nové využití. Na čas se stala kulturním centrem, kde hrálo třeba divadlo Sklep. Po chvíli opět změnila majitele a rozpadala se dál, dokud ji nekoupil Horatschkeho známý. Architekt dostal příležitost obnovit kotelnu znovu. Úkolu se chopil s citem a nadšením. Dnes z komína opět stoupá kouř a chystají se nové projekty.
„Před lety hrozilo zhroucení kotelny, tak jsme ji koupili. Snažili jsme se ji aspoň nějak udržet při životě a dát dohromady. Pak jsme ji prodali. Nový majitel zbankrotoval a budova dál chátrala. Nakonec ji od PPF koupil podnikatel z Chrastavy a našel prostředky na rekonstrukci. Umístil tam kotel na biomasu. Já jsem se k tomu vrátil v roli projektanta. Shodou okolností se novým majitelem stal můj kamarád. Dozvěděl se, že už jsem tam dělal projekt na kulturní centrum, takže jsme se propojili a účastnil jsem se rekonstrukce jako architekt,“ vypráví Filip Horatschke.
Poslední kolaudace budovy proběhla před pár týdny, ačkoliv plně opravená ještě není. Nový majitel tu vytvořil kotel na spalování balíků slámy. V okolí vlastní i rozsáhlé zemědělské pozemky, a tak zjistil, že na stavbu kotle může získat dotační tituly, které pokryly náklady na rekonstrukci velké části budovy. „Když jsem původně dělal projekt, chtěl jsem to tu přebudovat na kulturní, výstavní a společenské centrum, takže jsem musel respektovat provozní a technické požadavky. Tentokrát se vrátila kotelna do kotelny,“ říká Horatschke. „Bylo to jednodušší, protože objekt se nemusí temperovat a zateplovat. V návrhu jsem se snažil stavbu co nejvíc očistit. Zásahy jsou tam lehce znát, ale mým záměrem bylo spíš to celé zklidnit a odstranit úpravy, které tam během let přibyly. Vrátil jsem kotelnu do původní podoby, ale samozřejmě s novým zařízením,“ dodává.
V reprezentativní budově byl sklad odpadků
Na originálním návrhu kotelny se totiž rozhodně nešetřilo. Zástupci firmy Fiegl & Widrich, která zde začátkem dvacátého století sídlila jako první, se postarali, aby budova dobře reprezentovala úspěch společnosti. Má velká okna, typická pro fabriky 19. a 20. století, a je postavena z režného zdiva v kombinaci s pískovcovými prvky. Některé části jsou hladce omítnuté vápnem. Zdobí je betonové výdusky s iniciálami zakladatelů továrny. Nejvýraznější prvek tvoří vysoký cihlový komín
Stylem dům připomíná křížence mezi romantismem a secesí. Uvnitř se nacházela textilka s mnoha výrobními halami pro zpracování a barvení látek. Součástí byla správní budova, skleník, úpravna vody, vrátnice a elektrárna s proslulou kotelnou a komínem.
Pak ale přišel komunistický převrat a po něm se v prostoru vystřídala řada dalších společností, které objekt postupně modernizovaly a přizpůsobovaly svým potřebám. Vznikly tu například nové nízké výrobní haly. Přesto se v roce 2002 továrna stala národní kulturní památkou. V různých částech objektu dodnes sídlí třeba výrobci mikrovlákna, ale kotelna dlouho zůstávala chátrajícím nezvaným hostem.
„Když jsem kotelnu koupil, sloužila jako sklad odpadků. Uvnitř byla dvoumetrová vrstva neskutečného bordelu. Když jsme to vyklidili, objevili jsme úžasné prostory. Abychom vzbudili zájem veřejnosti, začali jsme ve vybydlených místnostech dělat kulturní akce. Jezdil tam hejtman, byl tam i Přemysl Sobotka jako předseda Senátu Parlamentu České republiky. Chtěli jsme vzbudit zájem laické i odborné veřejnosti, abychom sehnali finanční prostředky na opravu. Akce se dělaly bez technologie, jenom v krásném halovém prostoru,“ vypráví Horatschke o svém původním projektu s kotelnou.
Líbila se mu totiž natolik, že se nedokázal smířit s tím, že by měla zmizet, a tak ji společně s kamarádem odkoupil. „Prostě jsme si řekli, že ten barák spadne a že s tím se musí něco udělat. Tak jsme ho hned koupili. Všichni jsme byli nadšení, že získáme dotace a rozjedeme to. Vystřízlivěli jsme hodně rychle. Ale rád na to období vzpomínám,“ říká architekt.
Dva nadšenci na kotelně pracovali, dokud jim stačily síly a peníze. Prostor vyprázdnili, vyměnili část oken a zajistili, aby do něj už neteklo. Začali pořádat akce. „Pak nám došel dech, nehledě na to, že po nás šli památkáři. Vyhrožovali nám pokutou, jestli do toho nebudeme investovat miliony. V tu chvíli přišel zájemce o odkoupení celého areálu a prodali jsme to. Další kapitola byla, že tam nic neudělal a zkrachoval. Řádná rekonstrukce kotelny proběhla až teď,“ vysvětluje Horatschke.
Do kotelny se vrátí kultura
V mezičase kotelna chřadla dál. V době, kdy se v okolí natáčel film o industriálních budovách, ve kterém se také objevila, dostal Horaschke strach, že budova nepřežije a všechno úsilí přijde vniveč. „Ale byl jsem pořád optimista a říkal jsem, že když jsem tam nechal tolik energie, tak věřím, že se to jednou vrátí a nakonec se kotelnu povede zachránit. Dva roky potom mi volal známý, že koupil kotelnu v Andělské Hoře a chce, abych mu pomohl s opravou,“ směje se.
Pustil se do návrhu, tentokrát už jen jako projektant, nikoliv majitel. Bylo potřeba vyměnit krovy a obnovit ocelové nosníky. Na vnější konstrukci použil opět režné zdivo, které musel přespárovat a znovu nahodit vápenocementovou omítkou. Sanaci se nevyhnuly ani střešní krovy a původní dřevěné stropy. Uvnitř natřel ocelové vazníky kovářskou černí. Budova potřebovala rovněž novou drátobetonovou podlahu. Výzvu představovalo obnovit statiku továrního komínu, z něhož se dnes opět kouří.
Technické zázemí zabírá třetinu nebo čtvrtinu plochy. Zbytek prostoru byl měl být znovu přístupný veřejnosti. „S majitelem jsem se domluvil na obnovení kulturních akcí. Musely by být pouze pro určitý počet pozvaných lidí. Jsou to krásné velké prostory s malým kotlem, tak je škoda nepustit tam lidi. Veřejnost zájem má, už tu byly dvě skupiny studentů architektury,“ uvedl.
Je to o souznění se stavbou
Filip Horatschke má industriální stavby prostě rád. Pochází z Liberecka, kde je jimi obklopen celý život. Severní Čechy totiž byly od začátku dvacátého století centrem českého textilního průmyslu. V krátké době tu vznikla spousta firem a železnic. Továrny z této doby mají specifický styl, který architekta baví. „Zajímá mě to a strašně se mi líbí, že je v tom hodně kvality od našich předků, ale zároveň ty stavby nejsou nedotknutelné. Třeba v divadle člověk fakt nemůže sáhnout skoro na nic, ale tady má při navrhování nových funkcí určitou svobodu. Spíš jde o hledání souznění se stavbou. Vždycky záleží na tom, co je náplní a co je to za objekt. Někdy jsme do toho šli víc razantně, u kotelny v Andělské Hoře to bylo citlivé, protože jsem do vzhledu stavby nechtěl moc vstupovat a přetloukat ho,“ říká.
Se současným majitelem Horatschke udržuje přátelské vztahy. „Hrozně mu fandím, protože to opravdu cítí srdcem. Není sranda to tam celé udržet v chodu a opravovat. Hodně ho obdivuju. Já jsem jen vložil střípek do mozaiky,“ přiznává. Své původní investice do budovy však rozhodně nelituje, a kdyby měl finanční prostředky nebo společníka, prý by klidně podobný projekt zopakoval. „Zrovna teď jsem našel v Liberci úžasný barák, se kterým si majitel neumí poradit. Rád bych do té akce šel.“