Demokratické volby mají jednu výhodu. Ať dopadnou jakkoli, jsou vždycky příležitostí jak něco změnit. Nebo se alespoň poučit. Tyto volby ukázaly, že politická vůle dokáže převálcovat cokoli. Legislativní smršť, v níž ČSSD s podporou komunistů přijímala před volbami jeden sporný zákon za druhým, musí být poučením.
Vznikla při ní řada nepovedených nebo vyloženě škodlivých zákonů. Pro zaměstnavatele i běžné zaměstnance je teď důležité, aby politiky usměrnili, zejména pokud jde o nově přijatý zákoník práce.
Proč? Nový pracovní kodex byl schválen proti vůli odborníků i pravicových stran. Stal se věcí politické prestiže, prostředkem předvolebního boje. V útočnou zbraň se změnil jediný paragraf - o výpovědi bez udání důvodu. S ním mu jeho předkladatelé dali punc zákona, který je tu pro ochranu zaměstnanců. Slogan - Chráníme vaše práva - byl vábnička na voliče.
Jednoduché slogany většinou slouží k manipulaci a propagandě. Odborářský boss Jaroslav Dušek po schválení zákona zopakoval, že „nový zákoník práce konečně stanoví jasná pravidla pro pohyb zaměstnance, zaměstnavatele i odborů na pomyslném hřišti pracovněprávních vztahů“. V tisku k tomu uvedl, že „dosavadní absence zákonů pro ochranu zaměstnanců vedla k vleklým sporům mezi nimi a zaměstnavatelem“.
Předvolební boj v té době nabíral na obrátkách. Kontroverzní odborář Dušek přece musí vědět, že ani jedno, ani druhé není pravda. Zaměstnance chránil už dosavadní zákoník. A navíc, zachování této výhody byl při projednávání vůbec nejdůležitější požadavek odborových centrál.
Na vodě stojí i prohlášení, že nový zákoník práce konečně stanoví jasná pravidla. Jednoznačně totiž vymezuje jen postavení odborů, což bylo obsaženo již v dosavadním zákoníku. Méně jasné jsou důsledky přijatého principu „co není zakázáno, je dovoleno“. Zmátly i odborového předáka. S výčtem výhod, které si vybral pro ilustraci přínosu nového kodexu, lze jen těžko souhlasit. Jen namátkou: žádná „novela ochrany zkušební doby pro nově nastupující zaměstnance a absolventy“ v něm není. Také „neumožnění výpovědi bez udání důvodů“ není novinka. Je pravda, že se výpověď bez udání důvodů stala v průběhu přípravy zákona trhákem a tento požadavek zaměstnavatelů posloužil jako strašák na zaměstnance. Nikdo z předkladatelů již seriózně nedoplnil, jak vysoké odstupné -až ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku -zaměstnavatelé při takové výpovědi navrhovali.
Dušek se nepochybně s novelou dobře seznámil a přesto v ní nemá zcela jasno.
I proto je nutné se k novému zákoníku znovu vrátit. K čemu je norma málo srozumitelná i pro ty, kdo se pracovněprávními vztahy profesně zabývají? A jak se jí mohou řídit ti, pro které je určena? V případě zákoníku práce jsou to především běžní zaměstnanci a podnikatelé. *
