Připomeňme příběh dvaatřicetiletého Františka Faktora, který se na podzim 1984 pokusil z Českých Velenic utéct do Rakouska. Dva vojíni pohraniční stráže po něm ze svých automatů vystřelili několik desítek nábojů - přestože už byl Faktor na druhé straně hranice. Jeho tělo nalezli Rakušané až po pěti dnech a zjistili, že kvůli ztrátě krve z prostřeleného hrudníku a prochladnutí umíral několik hodin.
Nelidský zločin přesně pasuje do škatulky pravidel, podle nichž jednal minulý režim s těmi, kteří chtěli přes zavřené a střežené hranice utéct do svobodného světa. Jenže po roce 1989 se v české společnosti objevilo nebezpečné relativizování, že takové prostě byly zákony – chovali se podle nich mladí pohraničníci se samopaly a vlčáky, když chránili čáru před vnitřními narušiteli, a chovat se podle nich měli prý i ti, kdo o vstupu do pohraničního pásma uvažovali.
Avšak střelbu do vlastních lidí není možné obhájit ani cynickým vysvětlením, které tak rádi používají sympatizanti minulého režimu. Je třeba jasně říct, že to bylo nelegální, a ukázat na viníky. Pokud se to nestane, čistý stůl nikdy nebude a místo toho se bude donekonečna relativizovat a krvavý komunistický režim zlehčovat.
V té souvislosti je poněkud nešťastné nepravomocné rozhodnutí státního zástupce, který zastavil stíhání normalizačních kádrů Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a tehdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara. Jakeš je mrtvý, Štrougala s Vajnarem prý trápí duševní choroba.
I když jde sice jen o špičku – několik let staré trestní oznámení Platformy evropské paměti a svědomí míří na dvě stě lidí –, věc by se měla dostat k soudu. Aby se konečně a jasně ukázalo na ty, kteří schvalovali střelbu do československých občanů. Choroba nechoroba. Třeba už jen kvůli Františku Faktorovi. Štrougal je dnes o 62 let starší než Faktor v den své smrti, dobře se mu vedlo za minulého režimu a nestrádá ani posledních třicet let ve svobodném světě.
