PŘEDSEDA ÚŘADU PRO OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE MARTIN PECINA: Už více než rok šéfuje brněnskému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina. Hovořili jsme s ním hlavně o rozhodování v oblasti veřejných zakázek.Při vašem nástupu do funkce jste avizoval větší důraz na preventivní působení úřadu.
PŘEDSEDA ÚŘADU PRO OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE MARTIN PECINA:
Už více než rok šéfuje brněnskému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina. Hovořili jsme s ním hlavně o rozhodování v oblasti veřejných zakázek.
Při vašem nástupu do funkce jste avizoval větší důraz na preventivní působení úřadu. Podařilo se vám to?
Skutečně jsme začali v oblasti hospodářské soutěže používat metodu takzvané soutěžní advokacie, kterou nám umožňuje zákon. U deliktů, které jsou méně závažné nebo nejsou vědomým zlovolným jednáním, delikventa nejdříve upozorníme a dáme mu šanci k nápravě. U naprosté většiny firem se skutečně ukázalo, že když zjistí pochybení, snaží se ho napravit. Vyhnou se tak správnímu řízení a možné sankci.
Nezneužívají ale firmy vašeho mírnějšího postupu? Třeba že nejdříve zkusí nezákonný postup a když je upozorníte, tak ho odstraní, aniž by se ale musely bát pokuty.
Ano, vyskytnou se společnosti, které se toho snaží zneužít. S těmi pak zahájíme správní řízení. Samozřejmě jsme přísnější v případech, v nichž se někdo snaží protahovat čas, licitovat a dělá si z nás legraci. U většiny delikventů je však náš postup účinný. Ostatně z našeho pohledu není ani tak důležité, jak firma své jednání myslela - důležité je, jestli po našem upozornění dojde k nápravě a jestli je skutečně účinná. Jsem si ale vědom, že přístup úřadu nemůže být natrvalo a jednou pro vždy stejný. Chceme rozlišovat, zda jde o nevědomé jednání, nebo úmysl. Pokud úřad vytkne firmě protisoutěžní ujednání ve smlouvách a ona zjedná nápravu, v budoucnu se ale k protisoutěžnímu chování vrátí - půjde o jasný úmysl. Za dobu mého působení se ale takový opakovaný případ zatím nestal.
Při nástupu do funkce jste také sliboval, že výjimkou z tohoto preventivního přístupu budou horizontální kartely. Tam jste naopak chtěl být velmi přísný.
Na žádný skutečně závažný horizontální kartel jsme v uplynulém roce nepřišli.
Z čeho vychází výše sankcí?
V oblasti hospodářské soutěže máme pravomoc dát pokutu do 10 procent obratu společnosti. Pokuty ale dáváme řádově nižší.
U hospodářské soutěže dosahují pokuty mnohdy desítek až stovek milionů korun. U veřejných zakázek - další oblasti vaší rozhodovací činnosti - jste udělili nejvyšší pravomocnou pokutu někde kolem jednoho milionu korun. Není to pro zadavatele některých zakázek příliš malý trest?
V oblasti veřejných zakázek můžeme udělit maximální sankci do pěti procent z ceny zakázky, v případech stanovených zákonem až do 10 milionů korun. Až na výjimky ale takové pokuty při horní možné hranici nedáváme.
Proč?
Vedou nás k tomu dva faktory. Zaprvé se chyby dopouští konkrétní člověk nebo skupina lidí. Když dáme zadavateli, například ministerstvu, vysokou pokutu kolem milionu korun, bude to chápat jako sankci pro celou instituci a myslím, že už nebude mít motivaci hledat viníka. Naopak pokud dáme pokutu třeba jen 20 tisíc, tak doufáme, a v některých případech k tomu i dochází, že zadavatel začne hledat konkrétního viníka a důvody chybného postupu. Je pak reálnější, že přinejmenším část pokuty uhradí příslušný úředník ze svého platu.
A druhý důvod?
Nad spoustou napadených zakázek se dohadují i odborníci z Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Tedy lidé, kteří jsou specialisté na jednotlivé oblasti a věnují se problematice veřejných zakázek již několik let. I tito - možná největší odborníci na veřejné zakázky v republice - mají mnohdy rozdílné názory. Nelze spravedlivě chtít po úředníkovi v menším městě, aby vždy dokázal rozhodnout úplně bezchybně. Občas řešíme i otázky, které tu ještě nikdy nikdo neřešil.
Kdy jste naopak přísní?
Když zadavatel opakovaně dělá tutéž chybu, není důvod, abychom byli mírnější. Přísní jsme také v případech, kdy zadavatel uzavře smlouvu třeba na dodávku výpočetní techniky s jednou firmou a další nákupy pak už řeší pouze formou dodatků k této smlouvě -v podstatě tedy zadává zakázky „z ruky“. Problémem je, že to jsou většinou nákupy v hodnotě kolem dvou tří milionů, takže maximální možná sankce je tam 100 -150 tisíc korun.
Je správné, že u veřejných zakázek můžete posuzovat víceméně jen jejich formální správnost, nikoliv samotnou podstatu, tedy třeba hospodárnost či smysluplnost rozhodnutí zadavatele?
Podle zákona můžeme posuzovat, zda proběhlo řádné výběrové řízení, jestli měli všichni zájemci možnost se přihlásit a zda nebyl nikdo diskriminován. Samotnou hospodárnost může řešit Nejvyšší kontrolní úřad nebo ministerstvo financí.
Takže i proto jste letos rozhodli, že zakázka na mýtné byla v pořádku.
To je typický případ. Někdo mi říkal: Vy byste měli říci, že výběr mikrovlnného systému byl špatný, protože satelitní systém je modernější. Ale já říkám: Pokud bude úřad takto postupovat, tak potom začneme zadavatelům určovat, jestli si mají koupit auta s náhonem na všechna čtyři kola, nebo jen obyčejná či zda mají mít klimatizaci, nebo ne. Tu zodpovědnost za rozhodování zadavatelů bychom přenášeli někam na centrální úroveň. ÚOHS tu není od toho, aby posuzoval hospodárnost, ani kdyby si nějaké město koupilo tramvaje, přestože nemá žádné koleje.
Za chybnou veřejnou zakázku často udělíte pokutu, ale už nezakážete její plnění. Řada zadavatelů tak s pokutou předem kalkuluje, takže tu není zábrana uskutečnit zakázky vzešlé ze sporné soutěže.
Podle zákona z roku 2004 jsme měli pravomoc dát zákaz takového plnění. Za mého působení se použil jednou. Oproti tomu nový zákon přímo stanoví, že pokud již byla uzavřena smlouva a úřad zjistí závažné pochybení v zadávacím řízení, uloží pokutu. To nic nemění na tom, že smlouva uzavřená v rozporu se zákonem je neplatná a k plnění smlouvy by nemělo dojít. Zrušení smlouvy ale může skutečně účinně nařídit jenom soud. U zakázek většího objemu, kde již došlo k plnění, které bychom následně zastavili, je nutné zohlednit také reálné riziko žalob o náhradu škody. Těm by pak musel čelit stát.
Jak hodnotíte nový zákon o veřejných zakázkách?
Je hodně složitý, takže pro zadavatele může znamenat velký problém. Těžko můžeme úředníkům vyčítat, že nemají tak detailní znalosti. Je to vždy otázka míry. Když zákon bude moc jednoduchý, vznikne zase větší prostor pro subjektivní posuzování a podvody. Druhý extrém je mít zákony až tak podrobné a složité, že zadavatele prakticky sešněrujeme. Teď jsme někde na půli cesty, na můj vkus je to až moc složité. Chápu ale, že důvodem byl i vstup do Evropské unie a sjednocení legislativy -tedy aby firmy z jakékoliv členské země měly přístup k zakázkám v jiných státech.
Nedávno jste pokutovali jednoho výrobce nábytku za určování cen. Co když ale nějaký výrobce prostě nechce, aby se jeho výrobky prodávaly pod cenou? Třeba když úmyslně chce mít image luxusních výrobků, neprodávaných někde v akcích.
Já pro to nevidím žádný důvod. Pokud prodejce za
platí výrobci takovou cenu, jakou požaduje, a pak ji sám sníží na úkor vlastního zisku a prodává pod nákupní cenou, měl by mít výrobce spíše radost. Dalo by se zkoumat jen to, zda to prodejce nedělá dlouhodobě, protože by se mohl dostat do rozporu se zákonem o cenách. Škodlivé by to mohlo být v případě, kdyby se jednalo o prodejce s dominantním postavením - na trhu s nábytkem, ale žádný takový není.
A jak je to s takzvanou doporučenou cenou?
Není nebezpečné doporučovat cenu, ale vynucovat ji. Firma nesmí odběrateli určovat, za kolik bude prodávat dál, protože pak by nevznikla žádná konkurence. Doporučená cena sama o sobě není škodlivá. Funguje třeba u novin a nikdo se nad tím nepozastavuje, není to žádná tragédie. Doporučenou cenu tedy lze uvádět, ale její dodržování se nesmí vymáhat.
Hodně se teď mluví o konkurenci mezi autobusovými dopravci. Vnímáte ji spíše pozitivně, nebo už je to ten případ, kdy je něco dlouhodobě nabízeno pod cenou?**
Nekalou konkurenci a podnákladové ceny ÚOHS řešit nemůže. My kontrolujeme fúze, zasahujeme proti kartelovým dohodám nebo postihujeme zneužívání dominantního postavení. V Ústeckém kraji byl tamní autobusový dopravce nepochybně dominantem a mohl svého postavení zneužít. Jinde je ale velká konkurence. Aby se nová firma uvedla na trh, může například lákat zákazníky na velmi nízké jízdné. Může se dopustit maximálně deliktu podle zákona o cenách, ale ministerstvo financí je v těchto případech velmi zdrženlivé, protože ani podle nich to trh výrazně neohrožuje. Náš úřad ani principiálně neumí stanovit „správnou“ cenu, třeba za kolik korun na kilometr by autobusy měly jezdit. A to je dobře. Snažili jsme se prosadit přísnější metr na obchodní řetězce, ale varováním je pro nás příklad z Irska: Tam před lety stanovili, že řetězce nesmí od zemědělců nakupovat výrobky za nižší cenu, než jsou výrobní náklady. V prvním okamžiku to vypadalo báječně, ale za několik let zjistili, že v Irsku jsou nejdražší potraviny v celé Unii, protože tamní zemědělci pak neměli žádnou motivaci snižovat náklady.
